Možná to znáte. Ten krásný pocit, když se ráno probudíte a víte, že vás čeká něco hezkého. Někdy to víte dopředu, ale někdy se takový příjemný a třeba krásný den vyvine úplně nevinně .Ale vy to cítíte už od rána. To se pak posadíte na posteli, protáhnete se a potichu pozdravíte nový den.....
   Já jsem věděl, že dnešní den bude právě z této kategorie krásných. Pořádně jsem se umyl a navoněl. „Ale, ale“,  ozval se na vedlejší posteli můj spolubydlící.

Přišli jsme do Domova důchodců téměř současně. Oba jsme byli vdovci a naše děti byly daleko. Své dceři jsem to neměl za zlé. Nejen, že žila daleko, ale vydávala právě svou pátou knížku a byla stále na cestách. A já byl už starý a nemocný. V podstatě jsme se na tom domluvili. Chodila za mnou, jak mohla a já byl s ní vlastně prostřednictvím novin pořád......
“Jdu na rande“, řekl jsem hrdě. “A kolik jí je?“, dotíral znovu spolubydlící. Možná čekal nějakou ohromující novinu: například TŘICET  či něco podobného. Musel jsem ho však znovu zklamat: “Sedmdesát“, řekl jsem. Očividně posmutněl. “Aha ,tak ty jdeš zase za Lenkou?“. Byl opravdu zdrcen.  Jako kdyby to nevěděl.
Měli jsme schůzku každý měsíc..... Pravda, poslední dobou už to nebylo tak úplně pravidelné, protože Lenka měla stále větší zdravotní potíže. Bolely jí klouby a těžce se pohybovala. Ale vždy by zavolala, kdyby nemohla.
S Lenkou Novotnou jsme se znali už čtyřicet let. Znal jsem jí ještě jako Novákovou. Pak se vdala  a...... Vykročil jsem k východu.
„Kam máte namířeno, pane Nový?“ , zeptala se mě u východu sestřička. “Jako obvykle“, usmál jsem se. “Á tak to paní Novotnou pozdravujte“, připomněla mi. Zvláštní, Lenka si vždycky uměla získat lidi svou bezprostředností a šarmem. Byla vždycky okouzlující. Dnes jako před čtyřiceti lety.....
Čekala mě na zastávce  jako obvykle. Krásně upravená a její čokoládové oči zářily. Opírala se o hůl. Když měla před léty ten nápad, zdálo se to nemožné, ale přesto se  povedlo...... Setkávali jsme se pak každé tři měsíce na tom místě. V důchodu už pak každý měsíc. Naše rodiny o tom  určitě věděly, ale nechávaly nás být. Ano, padlo pár námitek, že jsme blázni, ale to bylo vše. Když jsme ovdověli, byla to jedna z našich mála radostí, kromě dětí samozřejmě, které nám život nachystal.....
 
  Vzal jsem ji lehce za ruku. Měla krásné a něžné ruce. Vždycky jsem se těšil na dotek jejich rukou. Aniž to věděla, měla v nich životadárnou energii... Šli jsme tiše, jen naše oči se občas dotýkaly..... Zamířili jsme do malé aleje. Za tu dobu prošla mnohými změnami, ale jedno tam zůstalo. Na jejím konci náš strom, který jsme tam společně zasadili a pečovali o něj. Bylo to naše pouto. Něco, co bylo naše společné a co patřilo nám oběma.....
Později jsme už sem chodili ho společně obejmout.... Načerpat sílu do boje se stářím...
“Je tady krásně“, řekla, když jsme došli až ke stromu. Nejdřív jsme na něj pomyslně udělali křížek za naše zemřelé životní partnery a pak jsme náš strom společně objali. Zavřel jsem oči a cítil Lenčinu ruku a vůni stromu, našeho stromu.....Byl to zavedený rituál... Pokolikáté už. A s přibývajícím věkem byl stále větší zázrak, že tu jsme zase spolu..... Jen my dva. Já a Lenka.....
Po chvíli jsme zase vyšli na cestu...
“Víš, že jsem nikdy neuměla lézt na strom a utíkat?“, řekla polohlasně. Podíval jsem se na ní udiveně. Podívejme se, co se člověk ještě nakonec nedozví.“ Opravdu, jednou jsme  u nás šli sousedovi na hrušky a jediná já dostala pořádný výprask“, zasnila se a pohladila si zadeček, jako by to bylo včera. Usmál jsem se a lehce ji pohladil. Kráčeli jsme pak zpátky na zastávku a drželi se za ruce... Dva milenci na konci sezony...... Rozloučili jsme se letmým polibkem na zastávce....

  Druhý den jsem vstal a čekal mě další radostný úkol. Jako vždy jsem vytáčel Lenčino číslo, abych se přesvědčil, že dorazila v pořádku... Telefon ale zvedl někdo jiný: “Nezlobte se prosím, ale paní Novotná v noci umřela.......“ Byla to její sousedka, občas ji navštěvovala.
Sedl jsem si sklesle na postel. Chvíli jsem se díval do prázdna.... Věděl jsem, co musím udělat...... Když jsem došel k našemu stromu, objal jsem ho a zaklonil hlavu. V koruně jsem mezi větvemi zahlédl Lenčinu tvář.
„Vidíš,  už umím šplhat po stromech,“ sdělovala mi s úsměvem...Taky jsem se usmál a pošeptal nahoru. “Lenko, strašně moc tě miluju.“
Oči se jí na chvíli rozjasnily: “Já tebe taky - už čtyřicet let, copak jsi to nepoznal?“
Pokýval jsem hlavou. Celou tu dobu jsme si nedokázali říct do očí to, co teď trvalo jen pár vteřin.... Odcházel jsem s vědomím, že za pár let s Lenkou znovu zasadíme nový společný strom..... Náš strom života.......
Klika u dveří
 
 Jsem jen obyčejná klika u dveří
které nikdy nikdo neuvěří
že už jí to vlastně  vůbec nebaví
otevírat dveře – starý rezavý...
 
Co já slyšela už nápadů
intimností i velkých dohadů
stála jsem na cestě k úspěchu
měla radost či visela bez dechu....
 
Znám teplo lidských dlaní
a v některých zůstala jsem bez váhání
ony však vrátily mě zpátky
měla jsem výlet něžný - ale krátký
 
vždyť jsem prý jen obyčejná klika od dveří
a nemám duši - nikdo mi nevěří
že i já mám svoje touhy
sny a svůj život pouhý........
 
....každý mě jenom použije.....

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 04. 2005.