L.Háva - J.Vlastník: Nejen o šansonech

Rubrika: Publicistika – Komentáře

OHLAS k článku Jiřího Vlastníka  Marta Balejová - zpěvačka okrajových žánrů

Článek o této zpěvačce vychází, dá se říci, s křížkem po funuse. Po prázdninových měsících se už relace Šanson, věc veřejná nevysílá. Rozhlas tak pokračuje ve své tradici, že úspěšné relace ze svého programu vyřazuje. Když se to stávalo za totality, dalo se pochopit. Politická moc si nepřála, aby v zemi vniklo něco, co by mohlo být populárnější než je ona sama. Je však nepochopitelné, že k tomu dochází i teď. Nechce se mi věřit tomu, že by to bylo z finančních důvodů, zejména nyní po zdražení koncesionářských poplatků. Důvod bude patrně jiný, jak už to kdysi ohodnotil Jindřich Fairaizl v televizi. Ti lidé asi nevědí, že mají dělat program pro své posluchače. Třeba jim to ještě nikdo neřekl.
Ladislav Háva, 30.11.2005
Jiří Vlastník
Odpověď panu Hávovi

To byly jednou jedny Vánoce v roce 1999. Prožíval jsem je ve vší té zlatavé parádě v New Yorku. Brouzdal jsem Central parkem, kde na obřím kluzišti místní teenageři kroužili na bruslích a zpívali jim k tomu Bing Crosby, Dean Martin, Perry Como. A oni byli šťastní a veselí...
Tak jsem si tak představil, jak by naše dítka reagovala na Chladila či Cortéze. V roce 1989 bylo třeba zavrhnout mnohé, co předcházelo. Důsledkem byla náhrada totality politické hlouposti nekontrolovanou totalitou peněz a bezbřehou servilitou vůči mládí. Dotknu se jen bodu dvě, jinak by to bylo pojednání, zvící Dickensových románů. Jistě, jako mladí jsme byli stejní. Chodili jsme na pivo, tajně kouřili na WC, trávili celé dny s uchem u "radia laxmberk". A štvali tím své rodiče. Podstatný rozdíl byl v tom, že zde byl onen protitlak starších a moudřejších, který i ti mentálně retardovanější z nás, v podstatě uznávali. Nějak jsme chápali, že po deseti pivech Na růžku bude celkem právem následovat doma pár facek, že kultura obnáší třeba i něco jiného, než naši milí Rolling Stones.
Nějak bych se cítil jako blbec, kdyby o mně, jako konzumentu pervitinu či sprejerovi, vedli v mediích složité úvahy, že jsem vlastně frustrovaný, nešťastný chlapec, místo aby o mně někdo po zásluze přerazil příložník... Chybí tu onen protitlak a z něj pocházející sebereflexe. Člověk ve dvaceti prostě nutně musí být tele, byť i vzdělané. Když mu to občas někdo nedá najevo, "roste". Vznikají mladí plešatí baviči a redaktoři, kteří nedostatek umění a zkušeností nahrazují bezbřehým sebevědomím a sebestředností. Prostě mají vždy pravdu a to se líbí. Třeba i podvědomě zatlačují do pozadí ty starší, kteří často skutečně umí. Aby se udrželi u vesla, tedy u mikrofonu, musí být tací.
Už kolikrát jsem vyslechl na Radiožurnálu naprosto pochopitelné stížnosti, že není během zpráv nutné vyslechnout celou monotónní škálu současného, samozřejmě, že anglicky zpívaného techna, rapu, rocku. Mladý redaktor vždy z posluchače udělá idiota, který tomu nerozumí...
Mládí u nás vládne a ti "chytří" staří se snaží držet krok. Aby je třeba nenařkli ze sympatií k onomu, co je za námi, aby je nedali do starého železa. Nevím, zda je to jen přechodný jev. Smutné je na tom to, že jinde tomu tak není. Všiml jsem si, že vztah mladých ke starším je mnohem lepší i v té "divoké" Americe. A to vůbec nemluvím o mém milovaném  Švédsku.
 
Šansony a spol.? Hrozí tu možná nebezpečí, že po dlouhodobém masírování různými vyvolenými vilami, přisprostlými a hlavně přihlouplými pípšou atd. lidé už budou naladěni na jinou tóninu a nebudou o ně stát. Přesněji řečeno - nebudou schopni je vnímat. Nelze se odstřihnout od lidí, kteří něco uměli. A těch, u kterých není hanba se učit, bylo u nás naštěstí dost. Politika, kultura a život jako takový často jede po jiných kolejnicích. Onehdy jsme s mým přítelem konstatovali, že vlastně největší kumšt se u nás dělal za Antonína Novotného....

Nevím, zda jsem přesně odpověděl na otázku, proč nejsou šansony, a nejen ty, v mediích. Nemyslím si, že by se snad někdo dnes bál odvážných textů. Myslím si, že se někdo prostě bojí přemýšlet. Dá to práci a nedá se na tom rychle vydělat.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 11. 2005.