- Jednou za mistrem přišel mnich a řekl mu:
"Mistře, právě jsem vstoupil do kláštera. Prosím, dejte mi učení."
A mistr odpověděl: "Už jsi snídal?"
"Ano," odpověděl mnich.
"Tak si umyj své misky", řekl mistr.
-
- Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy vše
 mu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. - Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky. To je snad normální, ne?“ Ale když se pokusím od naprosto jasné, konkrétní a jednoduché činnosti malinko abstrahovat a zobecnit ji, už to vidím jinak. Už vidím ty širší souvislosti a už se to na mě valí.
-
- Pro mne tento příběh hovoří:
- ■ O jednotlivých, jednoduchých a prostých krocích, které člověk ve svém životě dělá, jeden za druhým, malé, všední, obyčejné, z nichž se nakonec naše cesta vyskládá. Je o cestě, která ať vede k jakémukoli cíli a je různě dlouhá, vždycky ji tvoří jednotlivé elementární kroky, pěkně jeden za druhým.
- ■ O tom, že právě teď dělám to, co je zrovna zapotřebí.
- ■ O symbolice jednotlivých okamžiků, které tvoří náš život a o PŘÍTOMNOSTI.
- ■ O tom, že prostřednictvím prožívané přítomnosti tvoříme svou budoucnost a to právě takovou, jakou ji chceme mít. Je dobré počítat s tím, že „při umývání mi může miska upadnout a rozbít se“, to znamená, že ne vždy se mi zamýšlený krok musí podařit tak, jak předpokládám.
- ■ O tom, že všechno má svůj čas.
- ■ O příčině a následku. Třeba se pídím po jídle. A mám vůbec hlad? Ne? Tak to není hlad, jen tě honí mlsná. A tak vidím, že krok, který se chystám udělat dělat nemusím, protože nemá na co navazovat. Je prázdný, nemá příčinu. Ale zeptám se: “Chci si udělat radost a smlsnout si?“ Ano? Tak si dej. A nebo taky ne. Dám si možnost rozhodnout se a ne se bezmyšlenkovitě cpát, kdykoli mě to napadne.
Příběh hovoří o tom, že CHCI a NEMUSÍM, že nad svými kroky přemýšlím a tím, že navazuji na kroky předchozí postupuji stále vpřed, beru v úvahu momentální podmínky a situaci, nestavím vzdušné zámky a takto se mi dostane minimum nechtěných překvapení. - A také je to o našich pomyslných horizontech. Někdy jsou docela blízko, jindy úplně v dáli. Udělám krok a horizont se změní. Někdy neznatelně, jindy zásadně (to tehdy, když vystoupám na vrchol kopce). Vždy ho vidím a s každým krokem vidím zase o kousek dále a mohu promýšlet další kroky.
- A hlavně, nevidím v tom žádné ALE, za které se někdy tak rádi schováváme. Prostě stalo se jedno, může nastat další.
- Rozumíte, jaká je v té myšlence síla, moudrost a zároveň jednoduchost a průzračnost? Teprve, až dokončím předchozí krok, mohu udělat ten další, kterému dal ten předchozí smysl, jinak chaoticky poskakuji, ztrácím souvislosti, nesoustředím se, ignoruji návaznosti, nejdu vpřed, ale těkám jednou tam, jindy onde.
Většinou se chováme „uspořádaně“, ale jsou situace, kdy bychom rádi něco přeskočili, protože už, už chceme to a to. A když si tehdy uvědomím, jestli jsem už „snídal“, mohu zabránit zbytečným problémům a komplikacím. Pro mne osobně, čím obtížnější a nepříjemnější situaci řeším, tím větší smysl v této jednoduché historce nacházím. Přeji Vám totéž.
|
