Jan Kuthan: Na zápasy neoplánem a v oblecích

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Jak Příčovští fandí svým hokejistům aneb Na zápasy neoplánem a v oblecích

V sobotu 6. listopadu 2004 byl v Sedlčanech za deště slavnostně otevřen prozatím nezastřešený zimní stadion. Kromě veřejného bruslení a zápasů mužstva Tatran Sedlčany A v okresním přeboru se tu od listopadu do začátku března konal první ročník turnaje O pohár vedoucího ZS.
Zúčastnilo se jej deset týmů, v jejichž sestavách se kromě hráčů s bohatými hokejovými zkušenostmi na regionální úrovni objevili vesměs chlapci a chlapi se zkušenostmi malými. Základní povinností bylo mít vlastní dresy a z výstroje minimálně helmu a rukavice. S tím však málokdo uspěl a brzy se téměř všichni hráči dovybavili a pořídili si kompletní výstroje.
Přes některé problémy spojené se sbíráním zkušeností organizátorů, malým počtem rozhodčích či s nedostatečným zázemím kabin se amatérská soutěž předvedla ve výborném světle a nabídla řadu mimořádně atraktivních zápasů se spoustou gólů (průměr je přímo fantastický - 6,6 branek na zápas!).
Tento článek však nepíši proto, abych vás seznamoval se životem zdánlivě obyčejného stadionu v malém sotva osmitisícovém městě kdesi mezi Příbramí a Benešovem. Chci se zaměřit na to, co je zcela neobyčejné. A tím se stal hokejový tým z nedalekých Příčov, obce, kterou tvoří jediná vesnice s 250 obyvateli. Snad někdy jindy se rozepíši o zdejším unikátním větrném mlýně či zápisech místních řezníků do slavné Guinnessovy knihy rekordů, ovšem nyní k hokeji.
 
Příčovští svůj tým nazvali HC Kačeři Příčovy a od začátku soutěže se jejich devizou stal kotel burácejících fanoušků, vyzbrojených bojovými značkami na tvářích, klaksony, neúnavnými hlasivkami, vlajkami a hlavně příčovským srdcem. Na amatérský hokej, který proti sobě častokrát svedl dvě vesničky, které dohromady nemají ani pět set obyvatel, se tu chodilo dívat i 300 diváků! Co by za to hráči okresního přeboru dali, kdyby měli takové zázemí, kdy fanoušci chodí na každý zápas s novými povzbuzujícími pokřiky, vedou neúnavně všelijaké statistiky, pořizují z utkání videozáznam, který s hráči po každém utkání probírají v hospůdce. To jsou panečku akce! Hospodou to burácí až do ranních hodin, téměř neustále jsou vyvoláváni jednotliví hráči, pořád se připíjí na úspěchy minulé i budoucí, zkrátka hokej se v zimě stal v této malé vesničce číslem jedna.

V průběhu soutěže vyvíjený "systém" fandovství zavedl řadu tradic. Hráči si na zápasy vozili v klícce dva živé kačery, které v případě vítězství vypustili na ledovou plochu. Kačeři vzlétli, kroužili pod světli, nad něž se neodvážili vyletět a pak zase "poslušně" přistáli na ledě. To už se hráči stačili rozjet přes šířku kluziště a skokem se uvrhnout vstříc k mantinelu, u něhož se fanoušci týmu nashromáždili a společně si pak plácnou na zdařilý výsledek. Nechybí ani předzápasový rituál u brány, ostatně také samotný nástup hráčů na led je slavností - všechny naráz je přivedou dva maskoti v klubových dresech a na hlavě mají - plyšovou masku kačerů!

Aby toho nebylo málo, řekli si Příčovští, že jestli postoupí mezi čtyři nejlepší týmy do tzv. play-off, nechají se z 2 km vzdálené osady dopravit na utkání do Sedlčan dvoupatrovým autobusem. A co čert nechtěl, na čtvrté místo se jen o chloupek skutečně dostali a play-off hráli. Do neoplanu se nasoukala "celá" vesnice, hráči se vohákli do obleků a výstroj jim do kabiny donesli nosiči. Hráči i fandové měli na tvářích klubové barvy a na hlavách všichni do jednoho čepice s kačerovským znakem a jménem klubu.
Inu, i tak může vypadat sportovní nadšení, které vůbec nemusí být vyvoláno hvězdami slavných jmen, ale i sousedy a kamarády ze vsi. Škoda jen, že obyvatelé domků blízkých stadionu nemají pro tyto zápasy plné fandovství příliš pochopení a podali stížnost k hygieně pro nadměrnou hlučnost. Do dvou let se snad podaří stadion zastřešit a hluk se tím omezí. Byla by však chyba, kdyby ho omezovali Příčovští, protože ta jejich radost z hokeje umí pořádně "nakazit" ostatní a přilákala nové a nové diváky, kteří to prostě museli vidět. Takovýchto soudržných part není nikdy dost, a proto nezbývá než jim zatleskat a fandit jejich nadšení.

 


Navštivte stránky: 
www.stadionsedlcany.cz   

foto © Jan Kuthan

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2005.