Co mají společného politici a fotbalisté? Kupodivu mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Především si velmi dobře uvědomují, že jejich kariéra je a bude velmi krátká a je potřeba se během ní co nejvíce činit, aby se člověk takzvaně „zabezpečil“.
Politik i fotbalista neustále zdůrazňují, jak svou práci dělají pro lidi, jak by jejich práce jinak ani neměla smysl. Politik je tu od toho, aby pracoval ve prospěch lidí, fotbalista je tu od toho, aby svým fotbalovým umem bavil diváky. Fotbalista rád prohlašuje, že on by svou vstřelenou branku vyměnil za úspěch celého mužstva, že nejde o jeho statistiky a góly, on přeci pracuje pro mužstvo, které mu přirostlo k srdci. Těžko tomu uvěřit, protože i kdyby ten největší nepřítel v tabulce hned zítra položil na stůl tučné „přestupné“, fotbalista půjde kopat kamkoli, jen když si finančně polepší. A zase mluví o tom, jak je důležitý tým a přitom mu nejde o nic jiného, než aby zviditelňoval sám sebe a postupoval v kariéře výš a výš, od lepšího klubu k ještě lepšímu, od velkého platu k ještě většímu. Také politik zdánlivě kope za svou stranu a hlavně pro lidi, jenomže ve skutečnosti se chce především dobře „zabezpečit“ pro poklidné stáří třeba kdesi na Vysočině.
Politik i fotbalista dokazují svou příslušnost ke straně či k týmu výhradně slovy. Politik snad už ani nemůže mít vlastní názor, musí mít stranický názor, případně musí mít opačný názor, než názor strany na opačné straně politického hřiště. Také fotbalista neřekne nic proti vlastnímu týmu, i kdyby to tak stokrát bylo. Je naprosto zbytečné se fotbalisty ptát, jestli ta odpískaná penalta byla odpískána správně, nebo nikoliv. Odpověď lze vyčíst z jeho dresu. Simulující fotbalista přeci neřekne, že pád nasimuloval, ale řekne, že si myslí, že to faul byl a když to rozhodčí odpískal, tak to tak jistě bylo. Někdy je to opravdu výstavní komedie, co aktéři fotbalových situací v následných komentářích předvádějí.
Stačí poslouchat pana trenéra, který je hostem ve fotbalovém studiu, kde spolukomentuje zápas jiných celků. Ten pan trenér je ztvárněním moudra, má naprosto rozumné názory ve stylu „rozhodčí je jenom člověk“, vypadá kultivovaně, učiněný vzor... A druhý den hraje v televizi jeho tým a týž pan trenér křičí u postranní čáry jako ratlík, máchá rukama a nadává takovými výrazy, že to ruchové mikrofony sotva stráví. Není důležité, jestli rozhodčí pískne správně nebo špatně. Jde přeci o to, komu jeho rozhodnutí přinese momentální prospěch. A běda, jestli je to soupeř!
Čím méně kultivovaně se takový trenér nebo politik chová, tím více dostane prostoru v médiích. Čím větší prohlásí blbost, tím větší publicita. Zajímá někoho normální rozumný názor? Nebuďte včerejší, to se nenosí! Dnes jsou v módě výstřelky, urážky, narážky, domněnky, lži...
A co na to všechno divák? Že by ty všechny kopálisty nakopal, když evidentně nehrají fair play? Kdepak, diváci se rádi dívají na hry politiků i na hry fotbalistů. Jejich výkony neustále rozebírají, kroutí nad nimi hlavou a nechápou, že za to ti ničemové berou takové peníze. Také diváci mají své favority; někomu fandí, jinému nepřejí ani bod. Také diváci mají radost z nesmyslné penalty, jen když má pomoci tomu správnému týmu. Také divákům je lhostejné, jakou cestou se dospěje k vítězství - hlavně, že se vyhrálo. Také diváci ocení taktický faul, protože je lepší stáhnout soupeře k zemi, než riskovat, že bude rychlejší a lepší a vstřelí gól. Takže proč se vlastně podivovat nad tím, jak špinavou hru hrají politici i fotbalisté? Ta špinavá hra se zažrala do našeho myšlení a všichni ztrácíme pojem o tom, co je vlastně fair play. Málokdo si dokáže přiznat, že my všichni hrajeme roli ve špatně napsaném divadle. Je jedno, jestli je to fotbal nebo politika. Jsme kulisami či komparsem, který je tu potřeba, aby hlavní aktéři mohli vyniknout. Hoši, děkujem!