Je takové zvláštní umění, pro které není vlastně žádná dost pregnantní kategorie, ale je to umění nesnadné a docela trvá, než se k němu člověk dopracuje. To dopracuje je doslovné. I to, že leckdo z nás nedopracuje se nikdy. Je to umění být svobodným. Proč o tom píšu… ? - Možná se i vám stalo, že jste přišli na místo – obvykle pracovní – kde jste žili s jinými dlouhá léta, pak se to změnilo, žili jste jinde, s jinými a jinak – a jak už to život někdy zařídí, najednou si ocitnete zase
„tam“. Poměrně značný kus svého života jsem prožila s televizí. Nemyslím s „tou bednou“, ale s lidmi, kteří pro televizi psali, stáli za kamerou, dramaturgovali, produkovali, zkrátka mezi těmi tvořivými lidičkami konajícími až neuvěřitelné množství často zdánlivě neviditelné práce, která začíná nápadem v autorské hlavě a končí posledním vypnutým reflektorem ve studiu a kostýmem vyvěšeným na ramínku, chovajícím ještě kousek tepla hereckého kumštu… Psala jsem o nich, pro ně, s nimi – a milovala jsem tu práci a měla ráda ty lidičky, kteří jí doslova žili a nic pro ně nebylo dost těžké, aby se o to pokusili. A věřte, že v dobách, kdy bdělé oko jisté strany velmi pečlivě sledovalo každé slůvko ve scénáři nebo v moderaci komentátorů, to bylo někdy, eufemicky řečeno, dosti dobrodružné… Přesto – a možná i proto – vznikaly i skutečné tvůrčí činy, některé jsou dnes už ve zlatém pokladu televize, jiné zapomenuté, ba dokonce smazané ze záznamů navěky. A tolik těch, kteří je dokázali často doslova vydupat ze země, se tím už netěší ani netrápí… Ačkoli právě to byli lidé, kteří za všech okolností zůstali vnitřně svobodní a tuhle devizu v sobě neprodali ani za vedoucí sesli ani za laskavé přimhouření oka mocných. Ano, jistěže jich nebyly zástupy! -
- Pak čas takříkajíc oponou trhnul - a změněn svět; a než mi začala hlava masivně šedivět, nechtělo se mi nechat utéct příležitost zkusit stát na vlastních podnikajících nohou, či spíše hlavě. I zkusila jsem, a nelituji, zkusila a za deset let nabyla zkušeností, které svým množstvím, ale především svou razancí nevyvratitelných poznání zcela změnily můj život. Ne ovšem to, z čeho je člověk uspořádán co do vztahů k tomu, co miloval a tedy nikdy neztratil.
-
- Tak se stalo, že jsem se po letech zase ocitla na chodbách „Kavek“, čili v prostorách České televize s posláním být veřejnoprávní. Netajím, že servis zaměstnancům co do uspokojení potřeb těla, je více než uspokojující. A netajím, že snížené stropy předlouhých chodeb evokovaly ve mně pocit jisté úzkosti, které bych se ráda zbavila – leč nestalo se, neb snížené stropy v tom byly dost nevinně.
Nejsem tu zajisté od toho, abych se jaksi nově stala kritikem vnitřních poměrů veřejnoprávního média, kterému do hrnce nevidím a tedy nevím, co se v něm všechno vaří. Vím jen, že bych ráda potkávala na těch chodbách víc lidí, kteří by v něm rádi vařili něco, co hned tak nevyvane, sotva to projde očima a neuloží se nikam…
Asi mám smůlu, ale potkávám spíš ty spěchající, unavené, obávající se, zklamané a naštvané a smířené s tím, že i úspěšnost veřejnoprávního média měří se především čísly vyjadřujícími zisk v nejužším smyslu toho slova. Ovšem, může to být tím, že jsem stará, sentimentální a konzervativní slepice, nemající smysl pro realitu, jaká prostě být musí. Ale cítím jako škodu, když zisk není vnímán i jako autentická chuť do práce, která je tvořivá, náročná, která nepředstírá, ale hledá cestu k divákovi, protože ho OPRAVDU CHCE ZNÁT A DĚLÁ PRO TO VŠECHNO, CO JE V JEJÍCH SILÁCH. Nevím, ale myslím, že to není síla peněžních toků, ale síla duchovní mohoucnosti, která nestojí bezbranně proti skutečnostem, jež nás přinejmenším netěší a přinejhorším opravdu děsí. A nemusí pak nastavovat zrcadlo hlavně obavám, úzkostem, panice, pocitu marnosti… Televize byla, je a zřejmě už přestává být okem hledícím k nám domů, aby VIDĚLA, čím jsme a čím bychom být chtěli i mohli – ale začíná být agresorem, který vleze se stejnou razancí do kalhot nebo do postele jako do mozku. Jen proto, aby se koukla a jako klepna, která prodá duši za nejnovější drb, rozjela své šachy dálkově řízené touhou dávat mat a být opojen tou možností dopředu si ho zabezpečit. -
- Kdysi jsem četla ve fejetonu jednoho nejen chytrého, ale i moudrého filmového a televizního tvůrce, že nejnebezpečnějšími pacienty jsou impotenti, protože kvůli jejich neschopnosti trpí a jsou zabíjeny tisíce pokusných zvířat, aby skrze jejich utrpení dostal impotent tabletku, která v něm znovu vybudí schopnost účastnit se života, jak to pokládá za nejpodstatnější.
- A mně, staré konzervativní slepici, je opravdu líto, že mi naskakuje takováhle souvislost zároveň s nadějí, že těm statisícům dívajících se a vnímajících, co k nim toto nejmasovější médium vysílá, je přisouzena role takových impotentů. Většina lidí totiž pro životní prožitek a poznání přece vůbec nepotřebuje takovéto „pilule“. Zejména když kvůli jejich výrobě někde paběrkují schopnosti, pracovitost, nepředstíraná chuť a také profesní dovednost dát tohle všechno do služeb lidem, kteří chtějí být potěšeni, chtějí se dozvídat, chtějí žít s nadějí, že to stojí za to a potkávat ty, kterých si budou mít proč vážit. I proto, že si nedělají z huby kafemlejnek.
-
- Tak tohle všechno mě napadalo, když jsem cestovala dlouhými, spletitými televizními chodbami, než moje konzervativní hlava stačila ujít cestu od vzpomínky na ty, kteří tu nechali kus svého života a zdaleka nevzdali všechnu svobodu svého ducha, když ten cenzorský tu lítal od studia ke studiu, div mu neulítly šosy… Anebo ulítly - a kousky z toho roztrhaného šosu tu někde pořád víří… jako ty střípky ze zlého zrcadla jedné dávné, opravdu tak dávné pohádky… ?
|