Alena Heinová: Možná o střípcích ze šosu …

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Je takové zvláštní umění, pro které není vlastně žádná dost pregnantní kategorie, ale je to umění nesnadné a docela trvá, než se k němu člověk dopracuje. To   dopracuje je doslovné. I to, že leckdo z nás nedopracuje se nikdy. Je to  umění být svobodným. Proč o tom píšu… ? 

Možná se i vám stalo, že jste přišli na místo – obvykle pracovní – kde jste žili s jinými dlouhá léta, pak se to změnilo, žili jste jinde, s jinými a jinak – a jak už to život někdy zařídí, najednou si ocitnete zase „tam“. Poměrně značný kus svého života jsem prožila s televizí. Nemyslím s „tou bednou“, ale s lidmi, kteří pro televizi psali, stáli za kamerou, dramaturgovali, produkovali, zkrátka mezi těmi tvořivými lidičkami konajícími až neuvěřitelné množství často zdánlivě neviditelné práce, která začíná nápadem v autorské hlavě a končí posledním vypnutým reflektorem ve studiu a kostýmem vyvěšeným na ramínku, chovajícím ještě kousek tepla hereckého kumštu…
Psala jsem o nich, pro ně, s nimi – a milovala jsem tu práci a měla ráda ty lidičky, kteří jí doslova žili a nic pro ně nebylo dost těžké, aby se o to pokusili. A věřte, že v dobách, kdy bdělé oko jisté strany velmi pečlivě sledovalo každé slůvko ve scénáři nebo v moderaci komentátorů, to bylo někdy, eufemicky řečeno, dosti dobrodružné…
Přesto – a možná i proto – vznikaly i skutečné tvůrčí činy,  některé jsou dnes už ve zlatém pokladu televize, jiné zapomenuté, ba dokonce smazané ze záznamů navěky. A tolik těch, kteří je dokázali často doslova vydupat ze země, se tím už netěší ani netrápí… Ačkoli právě to byli lidé, kteří za všech okolností zůstali vnitřně svobodní a tuhle devizu v sobě neprodali ani za vedoucí sesli ani za laskavé přimhouření oka mocných. Ano, jistěže jich nebyly zástupy!
 
Pak čas takříkajíc oponou trhnul  - a změněn svět; a než mi začala hlava masivně šedivět, nechtělo se mi  nechat utéct příležitost zkusit stát na vlastních podnikajících nohou, či spíše hlavě.  I zkusila jsem, a nelituji, zkusila a za deset let nabyla zkušeností, které svým množstvím, ale především svou razancí nevyvratitelných poznání zcela změnily můj život. Ne ovšem to, z čeho je člověk uspořádán co do vztahů k tomu, co miloval a tedy nikdy neztratil.
 
Tak se stalo, že jsem se po letech zase ocitla na chodbách „Kavek“, čili v prostorách České televize s posláním být veřejnoprávní. Netajím, že servis zaměstnancům co do uspokojení potřeb těla, je více než uspokojující. A netajím, že snížené stropy předlouhých chodeb evokovaly ve mně pocit jisté úzkosti, které bych se ráda zbavila – leč nestalo se, neb snížené stropy v tom byly dost nevinně.
Nejsem tu zajisté od toho, abych se jaksi nově stala kritikem vnitřních poměrů veřejnoprávního média, kterému do hrnce nevidím a tedy nevím, co se v něm všechno vaří. Vím jen, že bych ráda potkávala na těch chodbách víc lidí, kteří by v něm rádi vařili něco, co hned tak nevyvane, sotva to projde očima a neuloží se nikam…
Asi mám smůlu, ale potkávám spíš ty spěchající, unavené, obávající se, zklamané a naštvané a smířené s tím, že i úspěšnost veřejnoprávního média měří se především čísly vyjadřujícími zisk v nejužším smyslu toho slova. Ovšem, může to být tím, že jsem stará, sentimentální a konzervativní slepice, nemající smysl pro realitu, jaká prostě být musí. Ale cítím jako škodu, když zisk není vnímán i jako autentická chuť do práce, která je tvořivá, náročná, která nepředstírá, ale hledá cestu k divákovi, protože ho OPRAVDU CHCE ZNÁT A DĚLÁ PRO TO VŠECHNO, CO JE V JEJÍCH SILÁCH.
Nevím, ale myslím, že to není síla peněžních toků, ale síla duchovní mohoucnosti, která nestojí bezbranně proti skutečnostem, jež nás přinejmenším netěší a přinejhorším opravdu děsí. A nemusí pak nastavovat zrcadlo hlavně obavám, úzkostem, panice, pocitu marnosti… Televize byla, je a zřejmě už přestává být okem hledícím k nám domů, aby VIDĚLA, čím jsme  a čím bychom být chtěli i mohli – ale začíná být agresorem, který vleze se stejnou razancí do kalhot nebo do postele jako do mozku. Jen proto, aby se koukla a jako klepna, která prodá duši za nejnovější drb, rozjela své šachy dálkově řízené touhou dávat mat a být opojen tou možností dopředu si ho zabezpečit.
 
Kdysi jsem četla ve fejetonu jednoho nejen chytrého, ale i moudrého filmového a televizního tvůrce, že nejnebezpečnějšími pacienty jsou impotenti, protože kvůli jejich neschopnosti trpí a jsou zabíjeny tisíce pokusných zvířat, aby skrze jejich utrpení dostal impotent tabletku, která  v něm znovu vybudí schopnost účastnit se života, jak to pokládá za nejpodstatnější.
A mně, staré konzervativní slepici, je opravdu líto, že mi naskakuje takováhle souvislost zároveň s nadějí, že těm statisícům dívajících se a vnímajících, co k nim toto nejmasovější médium vysílá, je přisouzena role takových impotentů. Většina lidí totiž pro životní prožitek a poznání přece vůbec nepotřebuje takovéto „pilule“. Zejména když kvůli jejich výrobě někde paběrkují schopnosti, pracovitost, nepředstíraná chuť a také profesní dovednost dát tohle všechno do služeb lidem, kteří chtějí být potěšeni, chtějí se dozvídat, chtějí žít s nadějí, že to stojí za to a potkávat ty, kterých si budou mít proč vážit. I proto, že si nedělají z huby kafemlejnek.
 
Tak tohle všechno mě napadalo, když jsem cestovala dlouhými, spletitými televizními chodbami, než moje konzervativní hlava stačila ujít cestu od vzpomínky na ty, kteří tu nechali kus svého života a zdaleka nevzdali všechnu svobodu svého ducha, když ten cenzorský tu lítal od studia ke studiu, div mu neulítly šosy… Anebo ulítly - a kousky z toho roztrhaného šosu tu někde pořád víří… jako ty střípky ze zlého zrcadla jedné dávné, opravdu tak dávné pohádky… ?
Ano, zase jsme v touze po závěrečné katarzi u otázky, co je, k čertu, na tomhle povídání pozitivního?
Jednak  to, že jsem v té televizní budově potkala i lidi, kteří jasně tím kusem šosu nedostali – pak to, co vím s jistotou:  že tohle všechno mohu klidně, jasně a už bez zbytečného pokusu o uveřejnění v nějakém oficiálním tištěném médiu  otisknout v POZITIVNÍCH NOVINÁCH.
A vy si to v klidu a bez zbytečného pokusu najít to v nějakém oficiálně tištěném médiu, přečtete.
Tak – na další přečtenou, milí čtenáři !
Vaše
Alena Heinová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 10. 2005.