- Vracím se rád ke starým a moudrým pravdám. Okouším zvědavě všemi smysly pravdu poznání, že život sám je jediná jistota a pravda. Proto považuji za dobré otevřít oči pěkně zeširoka a hledět do světa kolem nás. A pak už zbývá jen věřit, že kdo se dívá pozorně a trpělivě, nebude zklamán.
Při rozhovoru s Jiřím Karasem jsem si znovu uvědomil, že život může přinášet bohatou úrodu ducha. Neboť člověk je sám o sobě úžasné a jedinečné stvoření, třeba proto, že si uvědomuje, jak právě v jeho srdci zrovna teď dozrávají plody života. Nachází je, často překvapen, mezi darovaným časem a nečekanými událostmi. Sladké plody bývají ukryty na dně hořkých událostí a hořké někdy sládnou časem. Aby člověk okusil všechny plody svého žití musí mít dostatečnou trpělivost. Proto má žít pravdivý život. Od začátku až do konce. Ale i když se mu zdá, že život je pod psa, stojí vždycky za to, aby byl žit. A žít život je asi jediná cesta, která vede k poznání života.
 - Cesta osudu se může zdát zdlouhavá, strmá, nebezpečná a krajina dnů nepřehledná, pochmurná, divoká. I ten nejtěžší život je ale krásný tím, že se cesta i krajina nečekaně změní. Krásný život pod psa je výrok, který v sobě skrývá jasné vyznání víry o dobrých darech života, optimistický pohled, souznění s přírodou, naději do všech událostí i porozumění ve společenství rozmanitých osobností.
- Jsou lidé, kteří svíčku života pálí z obou konců a jiní jen tak nenápadně a pomalu doutnají. Na přímce času není ovšem důležitá ani tak délka jako hloubka událostí. A radostné na událostech je, že nejsou zakončené ani hotové, jedině na člověku záleží, jak se k nim postaví. Myšlením i prací. Životní příběhy Jiřího Karase jsou právě takové. Skrývají propasti trpkých zkoušek i strmé výšiny životních úkolů. Život poslance Jiřího Karase není zdaleka završen, ale už dávno není na začátku. A proto se autor vzpomínek mohl na chvíli ohlédnout a poznamenat - Život je krásný vždycky, i tehdy, když lidi naříkají, že je pod psa.
- Životní osudy Jiřího Karase poodhalí jeho zaujetí pro věci, kterých si jiní lidé nevšímají, anebo na ně mají dokonce zásadně odlišný názor. A to je taky možná důvod, proč by měl připravený čtenář otočit další list, přátelé života a vzájemného porozumění.
Jan Schwarz
|
- Kdo u Karasů působil jako strážce rodinné víry? (Jan Schwarz)
- Moje maminka. Po mamince moje manželka. Jediné, co jsem připomínal a co připomínám dodnes, kdykoliv mluvím se synem nebo s dcerou, je rada – Nezapomeň se modlit. – A jsem rád, že moje děti se i dnes, na prahu dospělosti, modlí. (Jiří Karas)
-
- Téma života a smrti se potřetí osudově dotklo vaší rodiny tragickým odchodem tvé ženy, která sváděla dlouholetý zápas o zdraví, o život. Šest let zápasů.
Navzdory těžké chorobě vedla vaše žena dál domácnost? Jak se s tak brzkým a nečekaným odchodem maminky vyrovnávaly děti? Kdybyste měl s odstupem několika let srovnat dobu: setkání dvou milenců, manželství za totality a v době tvé poslanecké práce ve sněmovně v Praze. Která doba byla nejkrásnější? -
- To byl sled velice smutných událostí. V roce 1989 přišla svoboda. Říkal jsem si – Teď mohu být konečně šťastný. – A umřel mi tatínek. V roce 1990 jsem se konečně dočkal promoce. Další důvod k radosti. Po promoci v Karolinu jsme měli jen skromnou rodinnou oslavu a maminku tam postihla mozková příhoda. To pro mne byla hrozná rána. Já si pořád opakoval – Teď můžeš být aspoň chvíli spokojený a zase toto … – Z toho sledu událostí poznávám, že se neustále učíme přijímat v životě od Boha dobré i zlé, že přichází takové varování, aby se člověk, podobně jako biblický Job, necítil spokojeně na vrcholu svých záměrů a cílů, protože mu není dáno, aby už teď, na Zemi, mohl mít všechno. Maminka brzy na to zemřela. A to byla další rána, velká bolest pro celou rodinu; ono se řekne, starý člověk, ale jestli je mamince šedesát nebo sto, vyjde to nastejno. Je to vždycky maminka. A pak zase, když jsme se trošku nadechli a když jsme si říkali, Pán Bůh si ji vzal, tak přišla další rána: manželka měla rakovinu. A vinou lékařky se na to přišlo pozdě. Lékařka jí stále říkala – Nic to nic není, toho si nevšímejte, malý nádor, je to jen mízní uzlina. – A pak, když se už kvůli bolestem přestávala pohybovat, zjistili na vyšetření v nemocnici, že má metastáze v celém těle. Přesto, snad zázrakem, se rakovinu podařilo zastavit, zvrátit vývoj choroby a prodloužit Helence život, téměř o šest let.
-
- Helenka celou dobu statečně bojovala. Nikdy jsem neviděl, že by rezignovala. Nikdy nenaříkala – Takový život za to už nestojí, všecko dobré je nenávratně pryč, raději aby si mě Pán Bůh vzal, nikdy jsem nic takového od ní neslyšel. Věděla, že život je dar. Vzpomínka na mou ženu a její osud mě stále motivuje k další práci na ochranu lidského života. A lidem, kteří mluví o euthanasii, jako by se nechumelilo, říkám – Prosím vás, važte slova, já jsem to viděl doma, život člověka stojí jako výzva proti smrti do poslední chvíle, život je ta nejvyšší deviza ve vesmíru, sám Bůh je strážcem života a stojí na straně života..
-
-
- Šla v té obětavosti tak daleko, že než odjela na chemoterapii do Brna, kde zůstávala v nemocnici několik dnů, navařila dětem dopředu. Jídla byla popsaná a uložená v ledničce, aby si je mohly ohřát. Všechno pečlivě nachystáno do pytlíčků, do sáčků. Navíc jsme měli tehdy ještě doma psa, baseta. Já byl pryč, manželka v nemocnici. Měli jsme štěstí na lidi v okolí, na dobré sousedy, kteří viděli, co se děje a rádi pomohli. Kamarádka mé ženy, paní Helena Dolanská, když si všimla, že moje žena po chemoterapii nemá sílu, aby uklidila, umyla nádobí, zametla podlahu, si dokázala najít čas, postarat se, pomoci. Když byla manželka v zoufalém stavu po ozařování, vzala si pět dní dovolené a přišla k nám. Měli jsme štěstí na lidi. Opravdu. Poznal jsem spoustu hodných lidí. Jsem vděčný babičce a dědečkovi Zimmermannovým za pomoc, Msgre Václavu Fišerovi z Hustopečí u Brna, který navštěvoval mou ženu v nemocnici na Žlutém kopci v Brně, a v neposlední řadě MUDr. Josefu Drbalovi, bývalému řediteli a ošetřujícímu lékaři, který se staral o Helenku v nejtěžších chvílích. A když manželka zemřela, našli se zase lidé, kteří pomohli. Snad až nezaslouženě.
-
-
- Než Helenka umřela, tak asi přemýšlela, jak mě na to připravit, protože já si pořád nechtěl nic připouštět. Všichni okolo mě už věděli, že umírá, ona to také věděla a já pořád čekal na zázrak. Tehdy mi řekla, byli jsme spolu naposledy sami v nemocnici – Nebuď smutný. Dopadne to dobře v každém případě. Jestli se stane zázrak a já se uzdravím, tak se vrátím domů, budeme spolu a budeme šťastni. A jestli umřu, tak to vlastně dopadne také dobře, vlastně ještě líp, protože už budu na věčnosti s Ježíšem Kristem. A prosím tě, to, co ti teď říkám, si pamatuj a pořád si to opakuj …
- Já jsem se vrátil domů a syn Jiří se na mne podíval a věděl, že maminka umřela. Nic jsem mu neřekl. Přišel ze školy a já se už připravoval, jak mu to řeknu. A on se jen podíval a zeptal se – Maminka umřela!? – Možná mi to bylo vidět v očích. Nevím.
- Do konce života nezapomenu na cesty do nemocnice. Když jsem za Helenkou jezdil poslední týdny jejího života do Brna, tak jsem si vždy hodinu před odchodem z domu lehl na pohovku a vleže se modlil. A teprve po té hodině jsem dostal od Boha sílu, byl jsem schopen vstát, sednout do auta, jet do nemocnice a tam neplakat, abych jí tím ještě víc neublížil.
-
-
- Nejšťastnější manželská léta jsme prožívali, když byly děti malé. Byl jsem stále doma. Odpoledne jsem přicházel domů z JZD, anebo jsem se tam večer vracel, ale byl jsem každý den s rodinou. A co bylo vůbec nejhezčí? Poslední měsíce mého manželství, než mi žena zemřela. Snad celý ten poslední rok. Nejvíc jsem byl zamilován do své manželky, když byla operována v roce 1999 a já za ní jezdil do brněnské nemocnice na Žlutý kopec. Možná to někomu připadne divné, neměla tenkrát žádné vlasy, nosila paruku, byla unavená, prostě fyzicky zničený člověk, ale tehdy se mi nejvíc líbila, měli jsme k sobě velmi blízko a navzdory tomu kalu sklíčenosti a smrtelné choroby a těžkých zkoušek jsme zakoušeli i ty nejkrásnější okamžiky manželského života. Jako bychom oba v tom doteku tajemství života a blízkosti věčnosti prožívali mnohem silněji potřebu přimknout se k sobě, poznat se i v těch nejvážnějších situacích, být prostě spolu, v naději a v lásce. I ve chvíli poslední.
|
Ukázka z knihy: 
