Stanislav Moc - Renata Šindelářová: Člověk je atomická částice (1/2)
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
|
|
| • Dovedete si představit, že byste tenkrát v osmašedesátém odjel do ciziny zcela sám? Nakolik vám situaci ulehčilo, že jste všechny ty začátky prožíval prakticky v partě? Strašně moc! Já jsem byl vždycky dost společenskej a na kamarády jsem byl zvyklý z trampingu. Zlatíčkovský komentář: ukázka z 11. dílu „Austrálie – můj osud“: Jinak jsme si s Vladem šli na nervy, protože on byl zvyklý psát se zavřeným oknem a já s otevřeným. Vždy, když přivedl večer Betty domů, šel jsem spát na koberec do obýváku, ale dělal jsem to rád, protože tam jsem si mohl otevřít okno, jak jsem chtěl. Trvalo mně hodně dlouho, než jsem se osamostatnil, ale emigrace tomu určitě napomohla. I když ze začátku ta parta byla všechno, co člověk měl. Na druhou stranu já k emigraci přemlouval kamarády z naší osady, ale nikdo nechtěl jet, ba ani má dívka ne. Nakonec jsem vzal s povděkem bývalého spolužáka ze základní školy, který dodnes v Austrálii žije jako já, i když asi pět set kilometrů ode mne, scházíme se jednou za rok vždy ve Vršovicích a jeho maminka mi vyčítá, že nebýt mne, tak Fanda by nebyl tak daleko... Ale do ciziny bych býval odjel i sám. Já chtěl vidět svět a naši situaci jsem tenkrát odhadl naprosto správně. Já věděl, že spadla klec a že je jen otázkou času, kdy zavřou hranice. Zlatíčkovský komentář: ukázka z 1. dílu „Austrálie – můj osud“: Ach, mámo, kdybych tenkrát věděl, co vím teď ... co dokáže čas ... že ani ta čtyřka, co nás tenkrát s Frantou odvezla od tebe a z rodných Vršovic, nebude jezdit, kudy jezdívala ... kdybych to věděl, když jsem přimáčkl svůj obličej na zadní sklo tramvaje a sledoval tvou mávající a uslzenou postavu, že příští Vánoce, které strávím zase v Praze, budou až ty dvaatřicátý, tak jsem určitě v Nuslích vystoupil! • Ne každý emigrant znal řeč země, do které se přestěhoval. Jak jste na tom byl vy s angličtinou? Já jsem se anglicky učil ještě před vojnou asi rok a půl a vyžvejknout jsem se uměl celkem slušně, ale nerozuměl jsem hovorové angličtině a australskému dialektu už vůbec ne! Vzalo to drahnou chvíli, než jsem si zvykl, a když říkám chvíli, tak nemyslím měsíce, ale roky. Ovšem zpočátku své existence v Austrálii by se moje znalost dala charakterizovat tak, že jsem byl mezi českými emigranty jednookým králem. Všude mne tahali a musel jsem pořád překládat, což mně v učení jen pomáhalo. Zlatíčkovský komentář: ukázka z 15. dílu „Austrálie – můj osud“: Jednou se Jim zhoupl k výtahu, ale nějak špatně si to vypočítal, na lešení nedosáhl a zpátky do budovy se už také nedostal. Jako zkušený stavební dělník počkal, až se dohoupá, a pak mě zavolal. „Rope,“ řekl, „faken rope, pull the faken rope in...“ („Provaz,“ řekl, „zajebanej provaz a vtáhni mne dovnitř…“) Z čehož jsem porozuměl pouze slovu faken, i když jsem tušil, že slovo“rope“ (provaz) má v té větě významnou roli. Bohužel mě nenapadalo nejen jakou, ale co vůbec „rope“ znamená. „Faken struth,“ odvětil jsem bezelstně. Načež se Jim rozeřval, a to takovým způsobem, že jsem opět rozuměl jen těm dvěma slovům, přičemž jsem ovšem znal význam jen jednoho. Bezradně jsem se rozhlédl kolem a uviděl lopatu. I nabídl jsem ji visícímu předákovi, který opět zařval, a to tak, že jsem okamžitě pochopil, že lopatu nejen nechce, ale že mu se mnou dochází trpělivost. Nabídl jsem mu ještě kladivo a majzlík, ale nic se mému parťákovi nezamlouvalo a řval tak, až začal sípat. • Jak byste charakterizoval základní povahový rys Čecha a jaký Australana?  Teď jste mne dostala! Já o tom takhle nikdy nepřemýšlím. Základním rysem slušného člověka je pro mne smysl pro humor. Ten, dovolím si tvrdit, mají Češi i Australani dost podobný, ale třeba to je rys všelidský (?) a mají ho všichni lidé? Pokud bych chtěl vytyčit nějaký rozdíl, pak asi takhle. Češi jsou ochotni pro kamaráda udělat i lumpárnu a třeba na úkor jiných. Australan umí říci „v tomhle s tebou už nejedu“. Jsou prostě slušnější a srdečnější všeobecně, nejen ke svým přátelům. Zlatíčkovský komentář: ukázka z „Mráz přichází i v srpnu – Kup si Tudora, vole!“ Jsme všichni stejní, tvrdil jsem, jak ti doma, tak my tady a ještě jsem neviděl hajzla, kterej by se přechodem do demokracie najednou polidštil, zkrásněl i narovnal a stal se zkrátka slušným člověkem. Zato jsem zažil pár hajzlů, kteří hajzlili i tady. Demokracie totiž nepřevychovává, to musej ti hajzlové sami. • A cítíte se vy sám spíš Čechem nebo Australanem? Jak já se cítím? Ženská, kam na ty otázky chodíte? Víte, já bych klidně mohl žít v Česku. Všechno tady zapakovat, vrátit se a každý víkend jet s mýma kamarádama na chatu, jít na Bohemku na fotbal a večer vysedávat U Veverků s kamarádama mého bratra a hádat se o politice. Tohle všechno, ale v australském, mám doma ovšem také. Já mohu v našem klubu sedět u každého stolu a všude mne budou rádi vidět. Do Česka se vždy těším, ale nestýská se mi po něm. Po Austrálii by se mi asi stýskalo, ale nevím to určitě, nikdy v Česku nezůstanu dost dlouho, abych na to přišel... Zlatíčkovský komentář: ukázka ze 4. dílu „Austrálie – můj osud“ Sydney je opravdu krásná, skoro až čarovná, ale jinak než Praha. Zatímco Sydney je čarovná svým mládím, půvabná svou polohou na vodě a sympatická svou přívětivostí a přátelstvím, Praha je magická věkem, začarovaná staletími a architekturou. Dalo by se říci, že obě města čarují, ale každé na svém protipólu, a všechna ostatní města celého světa leží někde mezi nimi a marně se snaží přiblížit jednomu nebo druhému vzoru .... • Z vašich vzpomínek „Austrálie-můj osud“ (postupně vycházejících v Pozitivních novinách), vyplývá, že jste nejen vystřídal mnoho profesí, ale také jste často dost tvrdě dřel. Na jakou práci v tomto smyslu vzpomínáte nejraději? Na práci v bushi! Ať už to byla jakákoliv práce a máte pravdu, většinou to byla dřina, já to miloval. Nádherný vzduch, teplo, příroda, zvěř a já do toho třeba bušil sekerou a cítil jsem se volný a chlapem! Tvrdá práce třídí a já zjistil, že mám práci rád. Asi pocházím z dlouhé řady na poli pracujících předků. Já se nikdy nebál umazat prací. Na druhou stranu jsem třeba měl zlatnický obchod, kde jsem to miloval také. Pracoval jsem tam s partnerem Ivanem a rádi na to vzpomínáme. Já pracoval jeden týden a on jeden, takže jsme se nikdy nepohádali, vymyšlené to bylo dobře! Jen v pátek, když jsme jeden druhému obchod předávali, jsme pracovali dohromady. Vždy jsme se na sebe těšili a byl to den, kdy jsme nejen pracovali, ale v dílně i pili víno, takže byla zábava. Když se den povedl, dělali jsme přesčas a měli jsme otevřeno dlouho do noci, než došlo víno... Zlatíčkovský komentář: ukázka ze 24. dílu „Austrálie – můj osud“ Pak se ze mě stal povaleč. Chodil jsem už ráno do hospody a vždy tam seděl někdo, kdo si chtěl popovídat a pivo mi koupil. Poznal jsem důkladně celou českou partu, která v Darwinu žila. • Krom toho jste byl prý také lovcem krokodýlů. Předpokládám ovšem, že ve vztahu ke zvířatům se obvykle neprojevujete jako lovec? Tak za prvé, krokodýly jsem lovil, ale žádným lovcem krokodýlů z povolání jsem nebyl. Snad jen když jsem pomáhal Peteru Thompsonovi (to byl lovec s glejtem) nebo lovil s klukama ze Survey Party na Mary River, to jsem se k tomu dostal nejblíž, a pak ve Fitzroyi, když mně krokodýl vyrval prut na ryby a já nenašel ani krokodýla ani ten prut... zkrátka jsem u toho vždycky byl jen příštipkář! Ale bavilo mě to, to ano! Jinak já mám zvířata rád a rozumím jim, ale lovec jsem a zabiják také. Mně nikdy nedělalo problém dobít raněné buffalo nebo useknout slepici hlavu. To jsem se naučil už jako dítě od strejce Moců (Jirka). Učil mě prásknout zajíce za uši holou rukou a pak ho stáhnout z kůže. Ještě doma, jako kluk, jsem podřezával husy a zabíjel kapry. Nikdy jsem to ale nedělal rád, nebo snad, že by mě to bavilo (!) prostě jen, že se to v dané chvíli muselo. A co nejrychleji, z úcty k životu a z hanby, že se to v životě musí. Zlatíčkovský komentář: ukázka z 20. dílu „Austrálie – můj osud“ Nita si pohladila Piňďu a párkrát mu hodila balónek. Pes ho vždy přinesl a Nita si všimla, jak je hubenej a chtěla vědět, kdy žral naposled. My jsme se na oko začali dohadovat, jestli to bylo v Mt. Ise u rybářů nebo v Matarance, ale dobře jsme věděli, že to bylo včera, když jsme kadili. Tuto informaci jsme však Nitě prozíravě nesdělili. Ta prohlásila, že to je týrání zvířat a abysme u ní psa nechali, že se o něj postará. • Vzhledem k tomu, že jste spisovatel, předpokládám, že máte blízko k jakékoliv kultuře. Jak jste se sžíval s tou australskou? Jak bych se sžíval, prostě mě pohltila a tím, že jsem tu zůstal, mi ani nic jiného nezbývalo. Máte ovšem pravdu, že jako čtenář (a psáč) jsem k ní měl blíže než mnozí. Ovlivnila mě literatura Henryho Lawsona, ale třeba i Xavier Herbert, jehož „Poor fellow my Country“ jsem přečetl vůbec jako první knihu anglicky. Mimochodem, překládá se to do češtiny jako (správně) „Má ubohá země“, ale mně se více líbí ten originál „Vlast, má ubohá družka“. To tomu dává zcela jinou dimenzi, i když, bohužel, vlast je rodu ženského. V mužském rodu by to bylo přesnější. Zlatíčkovský komentář: ukázka z prózy „Duňák“ Jelikož žiji v malé přímořské vesničce, která má sotva tisíc obyvatel, dá rozum, že mě velká kultura míjí obloukem. Do kina mám přes třicet kilometrů a do pořádného divadla přes pět set. • Byl a jste neustále v kontaktu s kulturou českou? Neunikl vám např. Jára Cimrman nebo z novějších televizní pořad "Zlatíčka"? Bohužel, s českou kulturou moc v kontaktu nejsem. Tady je má slabost i odcizení. Járu Cimrmana samozřejmě znám a jedno představení jsem kdysi i viděl, ale na jméno si už nevzpomenu. Bylo to o cestě na severní pól. Velice vtipné! Televizní pořad "Zlatíčka" pak už neznám vůbec. Ze současné literatury jsem si přečetl jen něco od Viewegha. Jednou jsem se s tímto svérázným spisovatelem sešel na večírku pořádaném panem Pluháčkem. To když mi vydal "Upadlé vlastence" a jemu nějakého detektiva. Shodli jsme se, že máme podobnou metodu psaní. Viděl jsem samozřejmě pár českých filmů, ale jinak je to bída. Mea culpa ovšem. Mohu si za to sám! Zlatíčkovský komentář: ukázka z 1. dílu „Austrálie – můj osud“ Vezl jsem s sebou jen Zpěvy Staré Číny a Nové Zpěvy Staré Číny od Bohumila Mathesiuse, kteréžto knihy se mnou prošly celou mou emigrací a mám je dodnes. Musím říci, že tohle se mi opravdu povedlo. Tyhle básně mi byly vždy útěchou, ba i lékem, když mi nebylo zrovna nejlépe. Ale také blahem, když mi bylo až moc dobře. • Už podle vašich textů jsem poznala, že máte rád humor. Co myslíte, je jednodušší tropit si legraci ze sebe, z druhých nebo prostě ze života? Dělat si legraci je to nejkrásnější, co člověk může, a nezáleží na tom, jestli je to z druhých nebo ze sebe sama. Samozřejmě, musí se vědět kdy, ne každá příležitost je vhodná k prče. Jinak myslím, že dělat si legraci sám ze sebe je jednodušší, protože nemusíte mít žádné ohledy. Tuhle jsem byl u doktora a ten mně oznámil, že mám zvýšenou hladinu cukru, abych si to hlídal, jinak že dostanu cukrovku a z té se může až oslepnout. Já jsem se strašně vyděsil, ale hned nato jsem si vzpomněl, jak mě jako mladého kluka doma strašili, že když budu onanovat, tak také oslepnu. Bože můj, to bylo hroznejch čtrnáct dní, než jsem zjistil, že sex je silnější než touha vidět.... Taky to nebyla pravda, ovšem, ale, když jsme se s doktorem vysmáli, uznal jsem, že hladinu cukru v krvi musím snížit a od té doby piju neslazené pivo. Málo karbohydrátové, doufám, že to říkám dobře? Zlatíčkovský komentář: ukázka z 10. dílu „Austrálie – můj osud“ To bylo sice od plešatého pána moc hezké, že s Milanem šel až k nám, ale já jsem ho začal podezírat, že si od toho slibuje, že mu vítěz něco dá. My, odchovanci komunismu, jsme podezíraví a nevěříme nikomu a ničemu. Pokračování... druhá část rozhovoru |
Jistě všichni dobře znáte zábavný pořad Zlatíčka. Foto © z archívu Stanislava Moce
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 10. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Karel Šíp |
 |
Vladimír Just |