Když věříme ve svou sílu, stáváme se denně silnějšími. Gándhí     Byly tři hodiny odpoledne, když jsme stanuli před velkými, oprýskanými, vchodovými dveřmi činžovního domu na Vinohradech a zazvonili na zvonek paní Mařenky. Nebyli jsme sami. Před domem jsme se sešli se zástupkyní radnice, která nesla dárkový balíček s blahopřejným dopisem od starosty Prahy 3 pana Milana Českého. Pozvolna jsme vystupovali do pátého poschodí a šetřili silami. Na samém konci našeho výstupu jsme napočítali přesně 110 schodů, které paní Mařenka den do den schází a znovu vystupuje, aby si tak udržovala svou fyzickou kondici. A už na nás čeká přede dveřmi svého bytu, usmívá se a vítá nás jako staré známé (a my se jimi opravdu cítíme). „Víte, já s tím zvonkem u dveří mám pořád takovéhle patálie. Na OPBH jsme nepochodili!“ vysvětluje nám jakoby na omluvu a stále se usmívá. „Před lety zvonek a telefon nefungoval vůbec a dnes jenom slyším, že někdo zvoní, ale nikdy nevím, kdo to je a tak ani nevím, jestli ta návštěva jde ke mně. Když jsem dostala od pana starosty druhý dárkový balíček, tak mu syn mým jménem poděkoval a přitom ho poprosil, jestli by nezařídil opravu, ale nic se nestalo. Asi má pan starosta jiné starosti...!“ omlouvala ho paní Mařenka, jako by se jednalo jen o nějakou malichernou věc.   Po výstupu jsme těžko oddychovali - těch sto deset schodů nám dalo pořádně zabrat - a já si představoval, jak musí paní Mařenka po každém zazvonění běhat z pátého patra dolů, aby se přesvědčila, jestli za ní nejde nějaká návštěva. Naštěstí to nedělá, poněvadž tolik síly už přeci jenom nemá. „No vidíte, a já to musím šlapat denně více jak půl století. Výtah tu nikdy nebyl; až teprve nyní nám ho udělali ... (směje se) ... ale zvenku! Na fasádě! Takový nákladní. Vozí v něm teď tašky na opravu střechy a pak ho zase odvezou,“ žertuje naše oslavenkyně a hned pokračuje. „Mně to ale nevadí! Už jsem si na ně zvykla. Snad jsou to právě ty schody, co mě stále drží v dobré kondici a posilují srdíčko.“   V pokoji na stole jsou již připraveny obložené chlebíčky a vydavatel Pozitivních novin pan Loužecký otevírá slavnostně láhev chutného sektu Bohemia, abychom si mohli s naší nejstarší čtenářkou připít k jejím krásným třiadevadesátým narozeninám.    Pak usedáme ke stolu a paní Mařenka začíná vzpomínat nejen na dobu, kdy byla ještě mladá. A jak jsem v minulém článku slíbil, přináším vám část našeho rozhovoru s touto neuvěřitelně čilou oslavenkyní.                                                                                ■ ■ ■    V. P. Žilou: Posledně jste mi vyprávěla, že zhruba před pěti lety jste měla  - jak se říká - „na kahánku“, když jste si uprostřed noci zlámala krček a měla jste co dělat, abyste se centimetr po centimetru dostala k telefonu a přivolala pomoc. Od té doby uběhlo již spousta času a vy dnes běháte bez holí, jako by se vám nic nestalo. Ano, moc ráda na to nevzpomínám. Bylo to těsně před Vánoci a stalo se to o půlnoci. Ztratila jsem na chvíli vědomí a upadla v předsíni na studenou dlaždicovou podlahu. Když jsem se pak probrala k vědomí, posouvala jsem se za strašných bolestí kousek po kousku až doprostřed kuchyně k telefonu. Trvalo to několik hodin, až do samého rána. Když jsem se dostala k telefonu, tak jsem ho musela za šňůru stáhnout se stolu k sobě na podlahu. Ještě že mi nespadl na hlavu. Mohlo být už tak šest hodin ráno, a já v obavách, abych nevyrušovala a nevylekala svou sestřenici, jsem raději ještě do sedmi počkala a teprve pak jí zavolala, aby zatelefonovala pro sanitku. Když přijeli, museli vypáčit dveře. Skončila jsem v nemocnici, kde mě operovali. Namontovali do mě takový železný šroub a celé Vánoce jsem strávila ve vinohradském špitálu. Hned druhý den po operaci přijel narychlo z ciziny můj syn a já se rozplakala, co jsem mu to způsobila za starost. On mě ale dokázal jako vždy uklidnit, že tohle se přeci může stát každému. Začátkem roku jsem odešla na šest měsíců do jednoho rehabilitačního zařízení, ale na ty služby tam nerada vzpomínám. Obsluhující personál se nechoval nejlépe, jako by si neuvědomovali, že jednou budou také staří. Nebýt mé velké chuti k životu a mého syna, který za mnou často přijížděl, tak bych tady s vámi už dneska nebyla. Dělala jsem všechno pro to, abych byla do půl roku zase doma, kde je mi nejlépe. Ještě před dvěma roky, když už jsem chodila jen o jedné holi, tak si můj syn dělal ze mě legraci, že ji už stejně nepotřebuji, že ji nosím ven jen na odhánění dědků, aby mě neobtěžovali. Dnes už hůl vůbec nepoužívám. Jinak jsem ráda, že mi to stále ještě myslí a že mám všech pět pohromadě. Někdy se sice stane, že něco zapomenu, ale to není, bohudík, tak často.   Před chvilkou jsem si u vás všiml něčeho neuvěřitelného. Když jste otevřela gratulaci pana starosty, tak jste nám jí celou nahlas přečetla bez jediného zádrhelu - a co hlavně - bez brýlí! Vy nemáte brýle? Ne nemám... vlastně ano! Proti sluníčku! To víte,  jsem ráda, že ještě vidím a že si takhle mohu přečíst celé knížky. Moc ráda čtu. Ale už to není, co bývalo. Nedávno jsem si postěžovala synovi, že mi nějak slábne zrak a že nemohu přečíst ty drobné texty u popisek léků (poznámka redakce: to jsou ta supermrňavá písmenka velikosti 3-4 body, se kterými má slušné problémy i člověk, který brýle nenosí!). Můj syn mne ale uklidnil, že tam stejně není nic zajímavého ke čtení, a že on je na tom ještě hůře, poněvadž když čte obyčejné písmo, tak si na to musí  vzít  bílou hůl. Tak jsem to vzala jako normální věc, která se dříve či později u člověka dostaví.  Já už na to mám přece své roky.   Když jsme u toho čtení, zajímalo by mě, co čtete nejraději a jaký je váš nejoblíbenější autor. Vy to nevíte? No přeci POZITIVNÍ NOVINY!!!  Ty jsou pro mne opravdu pohodovým čtením, při kterém se zbavím černých myšlenek a hodně se nasměju. Z těch samých důvodů mám ráda amerického spisovatele, psychologa a kněze Roberta Fulghuma, který dovede psát o věcech vážných s humorem. Jeho psaní má neobyčejnou lehkost a moudrý náhled na život člověka. Právě mám rozečtenou jednu z jeho knih „Od začátku do konce“ a nesmírně se při ní bavím. Tahle kniha mi dává mimo dobré nálady ještě mnoho jiného. Je to moudrost sama.   Když jsem u vás byl naposledy, tak jste si moc chválila Jitku Dolejšovou z Pozitivních novin, jejího tatínka pana Neužila a také našeho Poutníka. Před několika dny jsme se s některými autory sešli, a tak vám mám vyřídit od paní Dolejšové i jejího otce mnoho pozdravů. Pan Neužil vám vzkazuje, že speciálně pro vás napíše nějakou povídku, kterou vám věnuje na stránkách Pozitivních novin. Jakub Hein a jeho maminka Alena Heinová. Jsou to články, které nutí každého trochu přemýšlivého člověka k zamyšlení, a toho nám nějak v posledním čase nebezpečně ubývá – lidé jak by přestávali používat mozek. Jo, abych nezapomněla, tak mezi mé oblíbence patří také Ondřej Suchý! Toho jsem prvně poznala z jeho rozhlasových Padesátníků a pak jsem byla mile překvapena, že se stal i vaším stálým autorem. Rovněž nesmím opomenout mého miláčka - pana Vladimíra Kulíčka  - a jeho humorné příběhy ze života. On má totiž mimořádnou pozorovací schopnost a správně kritický pohled na problémy, které nás den co den obklopují. Co také moc ráda čtu, jsou povídky a básně pana Josefa Fouska. Máte opravdu skvělý tým autorů! Moc vám fandím. Už se na tu jeho povídku velmi těším. Pan Neužil má neobyčejný smysl pro humor. Vyřiďte mu, že i když si takovouhle pozornost nezasluhuji, že už mu předem děkuji. Určitě mi udělá velkou radost. Těch autorů, které mám ve vašich PN ráda, je daleko více, mohu skoro říci, že všechny. Koho také velice obdivuji, je nejmladší autor   Jsem o třicet let mladší a pokaždé, když vidím staré předválečné filmy, tak se na ně moc rád dívám. Je mi tak nějak dobře, jako by mě ovanuly staré dobré časy. Filmová tvorba z těchto dob má v sobě mnoho lidskosti a neexistuje v nich ta dnešní zloba a brutálnost, která se pak pochopitelně v nás samých v běžném životě odráží. Jistě si budete z té doby pamatovat mnoho herců. Kterého z nich jste měla a nebo dodnes máte nejraději? Radovana Lukavského a pana Josefa Fouska. Oba jsou to nesmírně čestní lidé, kteří jsou pro mě symbolem všeho dobrého. Sama jsem se o tom, co říkám, na vlastní oči přesvědčila. Jednou v neděli jsem navštívila katolický kostel na Náměstí Jiřího z Poděbrad, který byl plný lidí. Zřejmě proto, že tam měl toho dne recitovat pan Radovan Lukavský. Když tento velký Mistr vešel do kostela, tak všichni lidé vstali ze sedadel, a to nejenom ti staří, ale i mladí, aby tak vzdali svou nezměrnou úctu tomuto dobrému člověku. Byl to pro mne opravdu silný zážitek, na který si často vzpomenu. „Karel Hašler, jak ho neznáte“.  Na ten koncert také moc ráda vzpomínám.    Ano, máte, pane redaktore, pravdu! Mezi dnešní a dřívější filmovou tvorbou je velký rozdíl. Když pomineme velký technický pokrok při natáčení, ty neuvěřitelné triky, o kterých se nám před padesáti léty ani nezdálo, tak jsem smutná z toho, že všechny tyhle fantastické vymoženosti jakoby by byly na úkor humanity, a veškerá láska člověka k člověku jak by se někam ztratila. Snad to všechno zadusila právě ta technika. Ze staré herecké gardy ještě existují poslední mohykáni, kteří se svou veřejnou angažovaností i příkladným chováním snaží zachraňovat, co se dá, ale už je jich hrozně málo. Za všechny chci jmenovat mého velkého oblíbence pana Ještě vám prozradím, že jsem se s panem Lukavským již dvakrát setkala. Poprvé, když jsem měla polokulaté jubileum 85 let. To vám někdo zazvonil u mých dveří a když jsem je otevřela, tak na prahu stál usměvavý pan profesor Lukavský s kytičkou a upřímnou gratulací napsanou na druhé straně od obrázku malíře Ivana Svatoše. Dodnes nevím, kdo mu řekl, že mám narozeniny a že ho mám strašně ráda. Podezírám svého syna, ale ten mi to stejně neprozradí. Bylo to nesmírné překvapení a určitě jeden z nejkrásnější dárků, jaké jsem kdy dostala. Podruhé a naposledy jsme se setkali v únoru v Městské knihovně na koncertu Za svůj dlouhý život jste toho určitě hodně prožila. Narodila jste se v Rakousko-Uhersku, prošla jste první republikou, poznala jste na vlastní kůži německou okupaci, pak komunistický totalitní režim a dnes žijete v ranném stádiu kapitalismu. Na kterou dobu vzpomínáte nejraději? Snad na všechny, poněvadž v každé době se stalo něco nádherného, na co stojí pak celý život vzpomínat. Samozřejmě, že velmi ráda vzpomínám na své dětství, poněvadž jsem měla moc hodné rodiče, které jsem milovala, cítila jsem se s nimi moc dobře a tím pádem ničím neohrožená. Jako dítě jsem si nikdy nepřipouštěla, že mi jednou odejdou,  já že budu dospělá, vdám se a budu mít syna. Měla jsem doma dokonalé zázemí a nic - včetně jejich lásky – mi nechybělo.   Pokaždé, když s vámi mluvím, tak máte pro naše noviny jen slova chvály a nevidíte na nich nic negativního. Opravdu vás nenapadne něco, čím bychom mohli ty naše stránky vylepšit, aby se staly ještě více vyhledávanější a tím i čtenější? To je opravdu těžké, poněvadž na tohle já nejsem zrovna ta nejvhodnější osoba. Možná mám zastaralé názory, které se už dneska nenosí. Mně se všechno, co děláte, moc líbí a jsem ráda, že něco takového existuje… Bylo by skvělé, kdyby vaše noviny vycházely tištěné jako třeba noviny Metro. Určitě byste pro ně byli velkou konkurencí. Samozřejmě by musely vycházet zadarmo, aby tak byly přístupné co nejširšímu okruhu čtenářů, zvláště pak takovým, kteří nemají internet a naopak mají nízké důchody. Mezi podobné čtenáře se rovněž řadím i já. I přesto, že mi je už přes devadesát, tak kdybych si to mohla finančně dovolit, určitě bych si počítač pořídila a naučila se s ním pracovat. Strach bych z toho neměla, protože bych si alespoň mohla číst pravidelně ty svoje milované Pozitivní noviny. Naštěstí mám hodného syna, který mi je tiskne a pravidelně posílá poštou. Ale tuhle možnost přeci jen každý nemá.   Teď mě však něco napadlo! Vy máte ve svém autorském týmu rodinné dvojice. Mám takový dojem, že v posledních letech ubývá v rodinách jakási vzájemná úcta. To vše je zapříčiněno sdělovacími prostředky s velmi špatnou skladbou pořadů, kde převažuje násilí, brutalita a nevídaná hrubost. Co je na tom ale nejsmutnější, že tímhle stylem se stávají hrdiny naší doby jen zloději, banditi a vrazi. Když jsem byla malá, tak jsme si hrály jako děti na „Policajty a zloděje“, a nikdo z nás nechtěl být zlodějem. Dnes je tomu naopak. Proč je tomu tak, je lehké si domyslet. Chápu, že tohle není pro vaše noviny zrovna pozitivní téma, ale ten můj nápad, co by mohlo být ve vašich novinách nového, s tím souvisí… Nebyl by špatný takový seriál povídek na pokračování, v němž by vaši autoři napsali něco o svých maminkách a otcích, a pak třeba i o svých dětech. Psali by o nich to, co k nim cítí, co pro jejich život znamenají, co hodnotného jim přinesli a jak je mají rádi. Jistě jich bude dost, kteří mají na co vzpomínat. Nevěřím, že by to bylo s tou naší "lidskou čeládkou" až tak špatné.   No vidíte, paní Mařenko, to je skvělý nápad! Ten určitě zaujme naše autory a v našich novinách se objeví zas něco nového. Zatím nevím, jak bychom ten seriál pojmenovali, ale to už nebude problém. Váš nápad určitě uveřejníme a snad nám naši autoři něco napíšou. A kdo ví ...,  možná i čtenáři. V této chvíli jste se vlastně stala autorkou nového projektu Pozitivních novin, který by se mohl jmenovat třeba „Děti o rodičích a rodiče o dětech“. Co byste ještě ráda vzkázala našim čtenářům? starostovi Prahy 3 panu Českému za krásný balíček i milou gratulaci. Před třemi lety, kdy jsem začala tyhle dárkové balíčky dostávat, jsem mu sama napsala děkovný dopis, protože jsem to považovala za slušnost. Měli bychom být k sobě všichni navzájem více milí. Pak by byl na Zemi opravdový ráj a my bychom nemuseli celý život čekat na to, že se do něho jednou možná dostaneme.   Aby zůstali nadále věrní Pozitivním novinám, aby je doporučovali všem svým přátelům a hlavně - aby se co nejvíce vyhýbali negativním zprávám a událostem, když je nebudou moci nějak sami vyřešit a nebo pomoci. Také bych ráda prostřednictvím Pozitivních novin poděkovala                                                                              ■ ■ ■    Poté jsme si s paní Mařenkou ještě dlouho vyprávěli o všem možném, o jejím dětství a dospívání, o manželovi Vendovi, který zemřel už před 24 lety, a když jsme odcházeli, byl skoro večer. Cítil jsem v sobě takový zvláštní hřejivý pocit štěstí z toho, že jsou mezi námi lidé jako paní Mařenka, z toho, že žijí tak dlouho, a nejen proto nás mohou obšťastňovat svou přítomností, životní moudrostí a být nám příkladem hodným následování.   Text a foto ©  V. P. Žilou, 25.9.2005   + fotografie z rodinného archivu paní Mařenky

předchozí článek:    SEZNACE !!!  Pozitivní noviny přispívají k dlouhověkosti!

Děkuji za poutavý, zajímavý rozhovor s paní Mařenkou. Svou vitalitou, elánem a optimismem by mohla být příkladem pro mnohé z nás. Její postoj k životu, který jistě nebyl jen procházkou růžovou zahradou, je obdivuhodný. Milá paní Mařenko, dodatečně Vám gratuluji k Vašim narozeninám a přeji Vám moc a moc zdraví, stálý důvod k úsměvům, hodně spokojenosti, radosti a pohody. Buďte dál takovým sluníčkem… Kdysi jsem napsala báseň, která je o takových Ženách, jako jste Vy. Dovolte mi ji znovu oživit, a vězte, že právem patří také Vám.   ... a snad to ani nebyla královna Co stála u okna a dívala se ven A možná to ani nebyl zámek ten dům s oprýskanou omítkou   A žena se dívala na mihotavá světýlka lamp Krajový závoj za oknem utkaný z mlhy se choulil do tiché náruče noci jen perlový déšť plaše ťukal na okenní římsu   Ta žena se dívala z okna ven jen tenoučká vráska jí přibyla na čele A třeba to ani nebyla vráska jen dotyk motýlích křídel jen zlatavý pel   Ta žena s laskavým srdcem má v očích střípky dětství a v duši lásku umí snít A krásně se usmívá   V něžných dlaních drží kytičku sněženek A snad to ani nejsou sněženky Ale drahocenný šperk   Až ji potkáte Tu ženu Dívejte se pozorně, ať ji poznáte... Možná to ani není královna Ta žena Co se dívá z okna ven a třeba JE KRÁLOVNOU...         S láskou a úctou     Jitka Dolejšová, 25.9.2005

Paní Mařenka boduje v POZITIVNÍCH NOVINÁCH aneb Stále se o ní píše: ■ V.P.ŽILOU:  SEZNACE !!!  Pozitivní noviny přispívají k dlouhověkosti!    Představujeme vám zřejmě nejstarší čtenářku našeho listu. PN vycházejí jako samizdat ...! ■ V.P.ŽILOU:  Nejstarší čtenářka Pozitivních novin vypravuje ....    Když věříme ve svou sílu, stáváme se denně silnějšími. ■ Vladislav Neužil:  Jana    O tom, jak se protáhla skartace a deštníku paní Jany. ■ Petra Nachtmanová:  MAŘENKA A SCHODIŠTĚ    Věřte, Mařenko, že kdybyste bydlela někde nablízku, tak za Vámi chodím denně.

 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ondřej Suchý
	Jiří Suchý
	Miloslav Švandrlík
	Josef Fousek
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Ladislav Gerendáš
	Blanka Kubešová
	Ivan Kraus

Další autoři »