- Dárek do Austrálie
Karel Šindelář
-
- „Můj synku, děkuji Ti za to psaní, -
- táta však prodal atlas, - snad víš proč.
- Tak musím přiznat, nemám vůbec zdání,
- kam odnesl Tě žití kolotoč.
-
- To ze školy však vzpomínám si ještě,
- že k Antarktidě máte snad jen skok.
- Značí to : málo slunce, žádné deště
- a možná samé mrazy celý rok?
-
- Prosím Tě, neoblékej se tam lehce,
- ráda Ti pošlu teplé prádlo, - jen
- co budeme mít po té pětiletce,
- až ta nám zvedne naší úroveň.
-
- Mám smutnou zprávu : na letošním jaře,
- ještě, než bez nám začal v sadě kvést,
- zemřel nám strýček!- asi od té záře
- v těch dolech, nemohl to nějak snést.
-
- Moc toho po něm nezůstalo,
- však víš , že to byl starý mládenec,
- jen akvárium, potom knížek málo,
- a ovšem : ta kanárků plná klec.
-
- Ti jsou teď u nás, tak starosti máme,-
- ta drobotina musí přece žít!
- Aspoň si při tom s tátou vzpomínáme,
- jak jsi mu pomáhal je uživit.
-
- A ještě něco chtěla jsem Ti říci,
- že po něm ještě jeden předmět zbyl.
- Našla jsem v šupli jeho beranici,
- víš, tu, jak jsi si jednou vypůjčil
-
- na sáňkování a neptal se strýce!
- A on Ti za to strašně nařezal!
- Kde jsou ty časy!- Tak ta beranice,
- pro Tebe má být, táta povídal.
-
- Nemáme moc. Teď, v takové bídě
- těžko se shání dárek vánoční.
- Bude Ti dobrá tam v té Antarktidě.
- Vem si ji, až půjdeš na půlnoční….
-
- Tak každý Štědrý večer jsem si přečet
- to psaní, ale vždycky pocit mám,
- že jsem je vlastně nikdy dobře nečet
- a proto si je znova pročítám.
-
- Na fotky hledím, jak na krbu stojí:
- strýc s mámou, tátou. Pak má svatební!
- Děti i vnouče, všichni se tu pojí
- k vzpomínkám, ve kterých se krásně sní.
-
- Za těchto snů si trochu pozahálím,
- než přijde čas k půlnoční odejet.
- Pak beranici do tašky si sbalím
- a vezmu sebou. Už čtyřicet let.
