Moje maminka mně a později i mé mladší sestře vždycky říkala, že rodina její maminky, naší babičky Anny z rodu Benešů a Sladkých, pochází z Kozinovské větve. Maminka to tak řekla a my jsme to samozřejmě přijaly. Věděly jsme, že máme na Chodsku příbuzné, a když skončila druhá světová válka, začali jsme k nim celá rodina pravidelně jezdit na prázdniny do Trhanova.
Hned po válce, ještě v roce 1945, jsem tam jela jenom s maminkou poprvé. Bylo mi právě sedm let a pamatuji velmi živě tu první poválečnou slavnou pouť u sv. Vavřenečka na Veselé hoře. Samozřejmě, že jsem byla v právě nově ušitém chodském kroji. Pamatuji se na americké vojáky, kteří nám rozdávali dobroty a kterých se nikdo nemusel bát. Odcházely jsme s maminkou často dosti pozdě již za tmy od maminčiny sestřenice do domku ke staré tetě, téměř přes celý Trhanov, procházely jsme tmavé „remízky“ mezi staveními a nikdy se nestalo, že by maminku některý voják obtěžoval. Pozdravil a šel dál. Mého malého bratranečka naučili říkat „hallo“ a on si k tomu přidával sám „baby“, tak jak to oni říkali jemu. Tak zdravil on je – hallo baby. Po únoru 48 musela celá jeho rodina utéci, strýci hrozilo zatčení a byl varován na poslední chvíli. Bratranec a sestřenice stále žijí v Brazílii, již se svými rodinami, strýc a teta již zemřeli.
Do Trhanova na prázdniny jsme ale jezdili i po tom smutném únoru, stále ještě tam byli další příbuzní. To už také jezdila i moje setra Renatka. Rychlíkem do Plzně, odtud dále vlakem do Domažlic a pak lokálkou do Trhanova. Z Trhanova jsme všichni všude chodili pěšky. Do Klenčí to bylo blízko, krásnou lipovou alejí od Trhanovského zámku, do Kozinova „Houvězda“ jsme chodívali přes Trhanovskou horu a Hrádek s Kozinovou sochou, ale i do Domažlic jsme často chodili pěšky. Právě tak k rybníku na Šnajberku a dále i na Babylon. Jenom po únoru se již nesmělo na Čerchov, tam hlídali místo Chodů naše socialistické hranice bdělí pohraničníci. Když jsme se z klenečského hřbitova vydali k Baarově soše na Výhledy, vracívali jsme se přes pole a louky vesničkou Chodovem zpět do Trhanova. Trhanovem protékal potok a v něm jsme chytali raky. Kousek za Trhanovem směrem na Pec pod Čerchovem je stařičký hřbitov. Tam jsme chodívaly s maminkou.
Měla jsem a později i moje sestra to štěstí, prožívat několik let letní měsíce v této pěkné vesnici.
Pomáhaly jsme sklízet obilí, nosit na pole obědy i při práci kolem hospodářství. Jedna z odměn byla, že jsme na příklad ráno v chlévě mohly s hrníčkem čekat na čerstvé kravské mléko. Stará teta potom také dělala vlastní máslo. Zapomeňte na cholesterol, takové máslo už nikdy neochutnám. Do Prahy jsme si ho vozili zabalené v křenovém listu. A co teprve všechny ty fantastické lesní plody – jahůdkami počínajíc, potom maliny, ostružiny a ještě jsme vždycky stihli houby. Vracely jsme se se sestrou z prázdnin a stále mluvily „bulačinou“. Vozily jsme si z Klenčí pěknou chodskou keramiku a každý rok nějaké nové písně.
Potom to jednou skončilo.
Na moje milované Chodsko, které mi do duše i srdce zasela moje maminka, jsem po letech přijela až s manželem, nedlouho po naší svatbě. Kam jinam bych ho bývala měla vzít ?
Potom to trvalo mnoho let, než jsem Chodsko mohla opět navštívit. Maminka mi posílala do Austrálie pohledy, knížky a dokonce i keramiku. Některé věci jsou dokonce již více jak sto let staré. Až konečně nám bylo dovoleno domov navštívit po roce 1989. V roce 1994 jsme tam přivezli i syna Jindřicha, jeho australskou manželku a dvě vnoučata. Provezli jsme je po Chodsku, prochodili lesy a proběhli se po loukách. Ukázali jsme jim vše, co bylo možné.
V roce 2000 jsme se tam konečně také vypravily se sestrou a švagrem.
Chyběla nám tam ale ta „bulačina“, protože maminka nás učila básně Antonína Klášterského a četla nám chodské pohádky, a tak my jsme si Chodsko pamatovaly, tak se tam přeci mluvilo.
A tehdy znovu jsem začala přemýšlet o tom, zda je opravdu Jan Sladký Kozina náš předek. Až o několik let později přes poslední příbuznou, která stále v Trhanově vlastní rodinný dům, jsme navázaly kontakt s dnes již přáteli, v Peci pod Čerchovem. Přes ně jsme našli cestu do Plzeňského archivu a další přátelé v Plzni nám potom pomohli najít tu správnou osobu, která nám podle archivních dokumentů doložila naše zbývající dvě mezery v rodokmenu, který se nám zatím pracně podařilo sestavit. Dnes tedy máme potvrzeno, že obě se sestrou patříme do Kozinovské větve. A tím spíš mně nikdo nevymluví, že jak mi maminka kdysi vyprávěla, jsem se nenarodila v žádné porodnici ale že mě našla pod kamenem na Čerchově. Pokud to totiž nevíte, tak na Chodsku, snad ještě dodnes, nenosí holčičky vrána a chlapečky čáp, ale maminky nacházejí „děcka“ na Čerchově pod kamenem. No možná, že se to změnilo, protože za toho bolševismu se na Čerchov chodit nesmělo. Že by to bylo mělo špatný vliv i na tu „bulačinu“ ?
Že by vám mohla být snad bulačina k smíchu ?
„Jaký pa to řeči, tuto pravda není,
přijte na voračky, na pout nebo přástky,
šudýš vztahujou se ruce zez stavení
k tím, co dou k nám hyjtu, z přátelstva ha z lásky.“ (A. Klášterský)
Naše loňská návštěva Chodska, opět se synem, snachou a nejmladším čtrnáctiletým vnukem, mojí sestrou a švagrem byla, až na tu ztrátu bulačiny, znovu nezapomenutelným zážitkem.