Bývalé vydavatele časopisu SPECTRUM, Janičku Reichovou a její muže Zdeňka, jsem poznal před mnoha lety, a právě díky tomuto časopisu, do kterého jsem tak rád tolik roků dopisoval, jsme se velice sblížili a dobře poznali.
Snad by se tyhle noviny daly klidně přirovnat k POZITIVNÍM NOVINÁM, neboť i ony mě svou náplní tolik přitahovaly. I když se tak nejmenovaly, jejich náplň byla podobná. Ano, Spectrum bylo něco jako předchůdci POZITIVNÍCH NOVIN. Aniž by o tom manželé Reichovi uvědomovali, stali se, tak jako vydavatel POZITIVNÍCH NOVIN Pavel Loužecký, posly pozitivních myšlenek a zpráv, a tak mnoho let informovali naše krajany o všem pozitivním v české komunitě v Austrálii i jinde po celém světě.  

Tito vzácní lidé odešli se synem Jindřichem v roce 1968 do Austrálie. Po nelehkých začátcích, způsobených hlavně neznalostí jazyka, získala Jana zaměstnání v knihovně univerzity států New South Wales a Zdeněk dosáhl postavení vedoucího konstruktéra u firmy vyrábějící elektrické stroje a magnety.
Téměř od počátku pobytu v Austrálii se věnovali činnosti a krajanské komunitě. Oba byli aktivními členy sydneyské pobočky SVU. Mimo již zmíněného časopisu Spectrum, pracovala Jana šestnáct let jako hlasatelka a redaktorka etnické rozhlasové stanice SBS - vysílání v českém jazyce. 

Musím rovněž na ně prozradit, že milují nadevše zvířata. Psi a kočky byli a jsou vždy součástí jejich domácnosti. Po nich to zdědil i syn Jindřich, jehož rodina sdílí nerozlučně domov se čtyřmi psy, třemi kočkami, dvěma papoušky, párem fretek, dvojicí želv, jednou ochočenou krysou a neurčitým počtem hadů.
 

Od doby, kdy jsem začal psát do Pozitivních novin, bylo mým velkým přáním, aby se manželé Reichovi také stali pravidelnými dopisovateli a dále informovali čtenáře o všem krásném tam u nich - v zemi protinožců.

No a dnes se mé přání splnilo, protože jsem dostal první příspěvek paní Jany, který okamžitě otiskujeme. Tak jako je autorčiným přáním po více jak čtyřiceti letech poznat jméno tohoto neznámého básníka, stalo se to i přáním mým. Kdo ví, možná budeme mít štěstí, on si přečte v POZITIVNÍCH NOVINÁCH verše, které kdysi napsal jako talentovaný básník, a ozve se nám.  

Václav R. Židek
foto z archívu manželů Reichových

KOUSEK  POEZIE   Z  AUSTRÁLIE

Chodila jsem do jakéhosi „postgraduálního kurzu“, opravdu si již nepamatuji co to bylo, vždyť to bylo v roce 1963 a navíc jsem tam byla jen několikrát. Bylo to kdesi na Letné.

Když jsem tam byla naposled, seděli za mnou v lavici dva mladí muži, spolužáci. Než začala přednáška snad jsme si i chvíli povídali.

Když jsme odcházeli domů, podal mi ten větší a velmi pohledný stránku vytrženou z bloku. Byla na ní básnička, moc pěkná básnička a několik slov úvodem i vtipný dovětek.

Potom přišly pro mne dosti převratné události, nelehká rozhodování, nehezké životní změny. Takže, když nás tak náhle „navštívily“ v r. 1968 „spřátelené armády“, nejen důvody politické nám usnadnily rozhodnutí odejít s manželem a naším téměř sedmiletým synkem do emigrace.

Žijeme nyní v Austrálii již více než 36 let, máme tři vnoučata a jednoho pravnuka a já stále ochraňuji mezi svými památnými věcmi ten lístek ze spolužákova bloku. Ne každé ženě se stane, aby jí někdo věnoval báseň. A já tu svoji nikomu nedám. Cestovala se mnou až na druhý konec světa.

Měla jsem ji u sebe již při dvou návštěvách domova, ale nevěděla jsem kde a koho bych požádala o radu, zda mohu najít jejího autora. Snad by ho potěšilo, že jeho básnička stále přináší  radost.

                    Seděl jsem v lavici za Tebou zrovna jsme měli psychologii, nebo co,
                          a to mě moc nebavilo tak jsem si  začal vymýšlet různé věci,
                                  třeba jak je možné, že máš tak krásně zrzavé vlasy.
                                 Protože začínal právě podzim vymyslel jsem tohle :

Okno už šilhá po podzimu
sedím a koukám kde se vzal
sehrál mi tady pantomimu
jakou bych nikdy nečekal 

Zahrál mi scénku o fotbale
a střílel barvy od pasu
stromům se vyhnul Tobě ale
nasypal dávku do vlasů

Tak teď máš vlasy z mahagonu
A trochu z mědi  Jak by ne
Podzim mi přihrál malou domů
stokrát ti díky podzime !

Tak vidíš, už je to jasné. Za Tvoje vlasy může podzim.
A představ si : vedle mne sedí jeden blázen a říká, že za to může kadeřnice !!!

SPECTRUM, Janičku Reichovou a její muže Zdeňka,  jsem poznal před mnoha lety, a právě díky tomuto časopisu, do kterého jsem tak rád tolik roků dopisoval, jsme se velice sblížili a dobře poznali.
Snad by se tyhle noviny daly klidně přirovnat k POZITIVNÍM NOVINÁM, neboť i ony mě svou náplní tolik přitahovaly. I když se tak nejmenovaly, jejich náplň byla podobná. Ano, Spectrum bylo něco jako předchůdci POZITIVNÍCH NOVIN. Aniž by o tom manželé Reichovi uvědomovali, stali se, tak jako vydavatel POZITIVNÍCH NOVIN Pavel Loužecký, posly pozitivních myšlenek a zpráv, a tak mnoho let informovali naše krajany o všem pozitivním v české komunitě v Austrálii i jinde po celém světě.