Pavel Buňata: Žijeme ve zlomených stoletích

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Pavel Buňata
Žijeme ve zlomených stoletích
Dali jsme poslední sbohem papeži, matce Tereze i princezně srdcí.
Vědci naklonovali první ovci a někteří lidé jsou jako ovce…
Země praskla ve švu a vlny spláchly bez rozdílu vinné i nevinné.
Z výšin padaly věže a lidé se začali bát o každou příští minutu.
Zažili jsme zatmění Slunce i Měsíce, přelety vlasatic.
Sníh se schoval pod saze, jako bílá košile pod černý žaket a na temeni se nám usadilo temno!
Přesto všechno vám přeji - Dobrý, hezký, krásný a příjemný večer!
Ne, nemusíte se přestat bavit s člověkem po vašem boku, ani zhasínat rozhořelou cigaretu.
Rozhodně nevypínejte své mobilní telefony – co kdyby jediným světlem dnešního dne byl  váš hlas, který potřebuje někdo právě teď slyšet?!

Klidně šustěte staniolem z bonbónů, a máte-li chuť dojděte si pro další sklenku nebo na čistý vzduch. Navštivte toalety, kdykoli ucítíte nutkání a netleskejte jen proto, že tleskají ostatní.
Nenechte se v žádném případě omezovat.

Protože jen tehdy, když budete naslouchat své duši a intuici, stejně jako potřebám svého těla, bude vaše srdce otevřené lásce. Právě té lásce, která je jediným opodstatněním naší existence na této malé planetě, ztracené v hlubinách nekonečného vesmíru.


NEBESKÁ
 
Nemám štěstí v lásce
Ani v  „billiáru“
Poztrácel jsem v sázce
Nárok na fanfáru
Potácím se časem
Poutník bez kompasu
Polotichým hlasem
Křičím: „U všech ďasů!
Proč mi osud chystá
Věčnou maturitu?“
Kéž bych jednou přistál
Na měsíčním svitu
Pil kefír z mléčné dráhy
Pepřil hvězdným prachem
A do souhvězdí váhy
Vozil mouku s mákem
Každé novoluní
Psané v kalendáři
Pekl housky s vůní
Na polární záři
Zdeněk Hajný:  Stříbrná alej
A PŘESTO PRVNÍ
 
Jsem poslední z pěti dětí.
Páté kolo u vozu.
Obnošené šatstvo po sourozencích.
Všichni jsme Žula.
Kromě mámy.
Ta je Žulová.
Podle abecedy --- poslední.
 
Bydlím v posledním patře posledního paneláku ve městě.
U poslední zastávky autobusu.
Je mi tolik kolik bylo Kristovi když naposledy vydechl.
Moji sourozenci jsou už všichni rozvedení. 
Jsem poslední svobodný.
Jsem totiž gay a i kdybych se chtěl oženit --- nemohu.
Což potom rozvést.
Gayové jsou na seznamu rádoby rovnocenných
téměř na  posledním místě.
 
Když jsem posledně vzpomínal, kdy jsem naposledy nebyl  poslední, uklidnil mě fakt, že jsem jako jedna z milionu  spermií dorazil k vajíčku v matčině lůně --- úplně první.

KOČKA
A někdy, jako krásně hravá, perská kočka s démantovýma očima,  tak vyzývavá k pohlazení, co však z blízkosti napřažené dlaně k pomazlení, na čtyři se staví a uniká.  Jakoby si byla  vědoma ceny své sametové krásy. Jakoby se lidských rukou polekala. Jakoby dlaň poznala sevřenou v pěst a nevěřila v  rub a líc všech sblížení.
Komu se v klíně schoulí a bude příst svou písničku o touze a  bezpečí? Komu s ní bude dobře a s kým bude dobře jí ? Pro koho bude hlídat klid a odhánět samotu svou přítomností?
Stokrát jsem ji vábil šeptavými slabikami do své náruče. Někdy se otřela o můj bok, jindy mi zpříma  pohlédla do očí, jakoby věděla, a přesto si pokaždé zachovala svou nepřístupnou důstojnost.
Nosil jsem jí vybrané kousky a radoval se z toho, jak jí  chutná. Byla vděčná, ale pohladit se stejně nenechala. 
Zavřel jsem tedy jednoho dne vrátka do zahrady a čekal, co se  bude dít. Nelze však svobodu brát, když sám svobodou chci být.
Našla si škvíru v plotě. Náš vztah tak setrval v trvání  předešlém, možná jen s tím rozdílem, že teď už ví, jak mi na ní záleží. Snad pochopila, že jsem jí nechtěl uvěznit, ale  jen chránit před okolo pobíhajícími divokými psy a bezcitnými lovci.
A pak jsem pochopil, neboť jsem byl ve snu v kůži kočičí, a to, po čem jsem toužil, nebyl člověk --- ale kocour!



Láska je hořká
Neslazená káva
Láska je božská
Zvláště, je-li pravá
Láska je sladká
Karamely v medu
Láska je hladká
Jak hladina z ledu
Láska je hrubá
Neholené tváře
Láska je druhá
První srdce čmáře
Láska je něžná
Kapky deště na skle
Láska je běžná
Naroste a splaskne
Láska je krásná
Soumrak, rozednění
Láska je vzácná
Zlato vzácné není
Láska je hloupá
Nevyřčená věta
Láska je skoupá
Krátká doba léta
Láska bývá taková
Jakou mít ji chceš
Tvarohová, maková
Vem si,
Jestli chceš
 
GLOSA
 
Zpocený chodník pokryla rosa
Blizard v mé poušti rozhoupal stonky
Opilá víla tančila bosá
V manéži z víček od Mattonky
 
Ztracený slovník pohřbila glosa:
Pavoučku spřádej plány a sítě
V hedvábné pasti uvízla vosa
Na vlastních vláknech oběsí tě!
 
 
EIGHTS JACK DANIEL’S POEM
 
Kočičí hlavy zrcadlí oko luny
Oči za výlohou baru
V ryzlinku se utápí
Trpí sennou rýmou
Z cigaret a konopí
Jsme závislí na lásce a heroinu
Slavím tu ránu od rána
Hýčkám si svou kocovinu
 
Četníci jezdí v protisměru
A přeci…
Vodě do hor
nepovolí téci
 
Hledám spravedlivé dlaně
Které setnou moji hlavu
Ať žije tělo!
Srdce je „sushi“
A rozum?
Ten je vždycky v právu
Smrt duši!!!
ÓDA NA CHLAPY
 
Chlapi - to je plemeno egocentricky ješitnejch tvorů zvyklejch hledět na svět jen ze svejch subjektivních pozic. 
Chlapi používaj ruce k držení sklenic, nohy k sešlapování pedálů, těla k pocení, ústa ke vkládání hamburgerů, uši k odvětrání hlavy a oči k nošení slunečních brejlí.
Když je chlapům horko, ováží si košili okolo pasu a vystaví na odiv svou hruď.
Když je jim zima, zvednou si límec u kabátu a zapálí cigaretu.
Když se chlapi smějou, rozbrázdí jim vrásky tvář.
Když se jim daří, nestydatě se chlubí a jsou na sebe pyšný.
Když maj radost, plácaj se po ramenou.
Když se naštvou, daj si pěstí do čenichu, aby se pak společně zpili  do němoty.
Když se chlapi zamilujou - dovopravdy zamilujou - zjihnou.
Dokážou vybrat nejkrásnější růži a dávaj si přitom záležet, aby to vypadalo, že vzali první, co jim přišla pod  ruku.
Uměj přijít na rande pěšky, aby si s vámi mohli dát po  alpinistickym výkonu malý pivo pod petřínskou rozhlednou. 
Chytnou vás za ruku, jakoby se nechumelilo, a na prvním  odlehlým místě vám pošeptaj, že je jim s váma náhodou fajn, a letmo se přitom dotknou svými rty vaší tváře.
V očích jim přitom  zatancuje jiskřička jako večernice na hladině rybníka. 
Pošlou vám pohled s básničkou, kterou někde četli a pevně  věří, že poznáte, že ji pro vás sami usmolili.
Jsou trochu  neohrabaný. Stydí se za svý slzy před stříbrným plátnem  a "miluju tě" říkaj stejně jako "jeden lístek na tramvaj",  i když to tak vůbec nemyslej.
Jsou přesvědčený, že víte, co  k vám cejtí.
Když vám ujedou nervy a začnete se s nima  hádat, obejmou vás a na zlou invektivu: "Vezmi si, co chceš  a zmiz", zašeptaj: "Vezmu si tebe..."
Chlapi už jsou takový.
Á propos, nevíte náhodou kam se všichni poděli?
SÁJNSFIKŠN
 
Adam a Eva Láskovi věděli, že číst deníky svých dětí je přinejmenším neetické. Sami kdysi nesli s nelibostí, když jim rodiče předávali rozlepená psaní. Tentokrát je však přemohla zvědavost.
„Tak tedy Martin?“
„Kvůli němu se ta naše ratolest tak pečlivě obléká a češe.“
Oba Martina znali jako hodného kluka ze sousedství. Lepšího zeťáka by si do rodiny ani přát nemohli.
„Přece jen jsme to naše dítě dobře vychovali,“ řekl Adam, objal šťastnou Evu kolem ramen a uložil deníček zpátky do Filipovy sportovní brašny.

meer1@seznam.cz,
https://www.pozitivni-noviny.cz/pavel.bunata.html
Pavel Buňata:  VŠECHNO CHCE ČAS   /  CO BY TOMU ŘEKLI LIDI

                                 obraz Stříbrná alej © Zdeněk Hajný,  www.cestykesvetlu.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 09. 2005.