Karlštejn patří jistě k nejznámějším a nejoblíbenějším středověkým hradům v Čechách, a to jistě i proto, že ho nechal postavit císař Karel IV, který mu také dal své jméno. Když jedete vlakem od Prahy na Beroun, objeví se najednou vysoko uprostřed lesnatých kopců jeho známé věže.

Jaké nečekané překvapení, když v australském Severním teritoriu, v městečku Batchelor, projíždíte-li je směrem na Litchfield National Park, se náhle vedle silnice v travnatém parčíku, uprostřed eukalyptů objeví tytéž typické věže. Ovšem nejenom věže, ale celý hrad snad tři metry či více vysoký, postavený na navršeném kamení a červené australské hlíně. Fata morgana tropického severu? Docela jistě ne; velice živé a čilé ještěrky se vyhřívají na jeho hradbách a střechách a jsou tak skutečné jako stavba sama. Kde se tu vzal ten český hrad? Kde že to je postaven? Informační tabule u jeho základů hlásá, že hrad Karlštejn stojí v Parku Bernie Havlíka!

Tak jsme objevili s manželem „australský Karlštejn“ při naší cestě po severním teritoriu Austrálie. Mnohem více o historii kopie hradu, parku, kde stojí a o osudu, krajana Bernie Havlíka nám pověděl MVDr. Miloš Ondrášek, ve svém článku, který nazval Zapadlý vlastenec.

Jana Reichová, Austrálie 

Zapadlý vlastenec K.V. Rais napsal koncem 19.století román Zapadlí vlastenci líčící národní obrození v severočeském podhůří a jestliže si dobře vzpomínám, tato knížka patřila do středoškolské povinné četby. Když jsem ji povinně, ale se zájmem četl, nenapadlo mne, že se jednou s takovým zapadlým vlastencem setkám – na severu Austrálie. Před časem mne exilový Pán Bůh zavál do Darwinu, kde jsem vyfasoval služební auto s příkazem, abych se na dva měsíce hlásil necelých sto kilometrů na jih, v obci Batchelor, nazvané podle velitele polního letiště, které tam bylo začátkem čtyřicátých let vybudováno jako základna pacifické letecké perutě. Já jsem ovšem s letadly neměl nic společného, mým úkolem bylo sledovat užitkovost odchytaných bahenních buvolů. Když jsem do obce Batchelor dojel a pokoušel se orientovat na velké silniční křižovatce, úžasem jsem strnul. Uprostřed této křižovatky byla vybudována na vyčnívající skále replika hradu Karlštejna se vším všudy i se studnou, jen vodní kolo chybělo, celá stavba byla podle oka ve velikosti 6x4x2 metry velká. A nechyběl tam verš Jaroslava Vrchlického: Poutníče postůj, v dálku než bludná tě zanese noha! Kamenů poslouchej hlas, vlasti ti jimi zní řeč! Šel mně mráz po zádech i když bylo přes 40 stupňů Celsia nad nulou. Objel jsem Karlštejn a v nedalekém obchodě, jediném v obci, kde se prodávalo všechno od potravin po zahradnické nářadí, jsem se zeptal, zda ještě žije hradní pán. Poslali mne do domku o ulici výše a již zdálky jsem slyšel český hovor. Doma byl Bernard Havlík, který postavil na okraji Arnhemské země český hrad podle purkrabství Karla IV. na uložení císařských korunovačních klenotů v polovině 14. století. A hovořil s Milanem Vodičkou, jeho přítelem, který tam s ním v té době bydlel. Dnes pečuje o Havlíkův odkaz, žije v nedaleké obci Humpty Doo, kde má mangovníkový sad. Spřátelili jsme se brzo a vidívali jsme se téměř denně. Havlík žil velmi skromně, pracoval tak jako Vodička v uranovém dole Rum Jungle. Po uzavření tohoto dolu Havlíka, říkali mu tam Bernie, zaměstnala obec, zahradničil tam a protože tu vyčnívající skálu uprostřed křižovatky nemohl nijak zkrášlit, postavil tam Karlštejn. Spotřeboval na to 60 pytlů cementu, které kupoval z vlastní kapsy. A to mlýnské kolo, které mi na replice chybělo, měl doma pod postelí a čekalo na instalaci. Domníval jsem se, že Havlík pochází odněkud z okolí Karlštejna, nikoliv, řekl,“byl jsem na tomto hradě jen jednou se školním výletem, když mi bylo 16 roků. Všechno jsem si zapamatoval a jediným vodítkem mi byla pohlednice, jinou literaturu nemám“. V době, kdy jsem se s Havlíkem seznámil, byl již na odpočinku, jen snad dvakrát v týdnu chodil vypomáhat do místní drůbežárny. Havlík neměl penzi, bydlel v obecním domě, jeho jediným majetkem byl tzv. Havlik´s Forest, jak hlásala velká tabule při hlavní silnici do Darwinu, přímo naproti turisty vyhledávané krokodýlí farmě. A turistické autobusy jedou od krokodýlů pak přímo do Litschfieldova národního parku právě kolem Karlštejna, kde autobusy zastaví a hordy cestovatelů Havlíkovo dílo fotografují ze všech stran. Zavazadla si mohou ozdobit nálepkami s kresbou hradu a nápisem „Batchelor-Karlestein“. Mnohohektarový pozemek Havlík zakoupil před mnoha lety, vysázel tam cedry a těšil se, že mu plantáž přinese užitek. Před třiceti lety cyklon rostoucí stromy zničil, Havlík začal znovu a za jeho života mu plantáž nedala ani dolar. Zaměstnání zahradníka nebylo kryto žádným důchodem a starobní penzi nedostával vzhledem k jeho lesu, který mu nepřinášel zcela žádný příjem. Havlík byl věřící a zbožný člověk, v obci Batchelor pečoval o malou kapli, kam v neděli večer zajížděl sloužit mši katolický kněz z místa zvaného Noonama, kde salesiáni spravovali školu. A les, nic jiného neměl, zamýšlel odkázat darwinské diecézi. V Darwinu žil jeho bratr, řeholník, toho jsem již ale nezastihl na živu. Byl válečným pilotem v čs. Západním letectvu, po únoru 1948 emigroval do Severní Austrálie, kde vstoupil do kláštera a Bernard ho vlastně následoval. Chtěl za ním i do Anglie již v roce 1939, při útěku byl zatčen v Jugoslávii, kde pak nějakou dobu internován. Bernard Havlík maturoval těsně před válkou na textilní průmyslovce v Brně, v roce 1945 se stal národním správcem malé textilní továrny ve Varnsdorfu, odkud ho komunisté po únoru 1948 vypudili. Na toto severočeské město jsme přišli tak, že jsem se při první návštěvě díval na jediný obraz, který měl Havlík v obývacím pokoji, motiv i zpracování se mi zdály velmi povědomé, střelil jsem od boku a trefil do černého. Byl to olej Z. Kávy, malíře z Varnsdorfu, kterého jsem dobře znal z mého někdejšího působení ve šluknovském výběžku. Obrázek Havlík dostal od jednoho lékaře z Kanady, který do roku 1968 ve Varnsdorfu působil a kterého jsem také dobře znal. Svět je malý. Havlík se pokoušel po příchodu do Austrálie uplatnit svoje textilní vzdělání a zkušenost, Australané o to nestáli, tak pracoval v uranovém dole, kdyby neemigroval, asi by ho čekalo totéž – v Jáchymově. Při tom byl plný pokory. Ptal jsem se Vodičky, proč se Havlík nedomluví s diecézí, věnuje jí svůj les ještě za svého života s tím, že do konce jeho dnů o něj bude pečovat. Pak by nebyl zatížen majetkem, který mu nepřinášel žádný užitek, jedině radost. Mohl by pak požádat o penzi. Milan Vodička mi řekl, že ho to napadlo také, znal ale Havlíkovu povahu lépe než já a neměl odvahu mu to navrhnout. Tak jsem se s tímto zlepšovákem vytasil já, to jsem si dal! Pro Havlíka by to byl podvod a raději zůstal bez jakéhokoliv příjmu, v drůbežárně pracoval za nepatrnou naturální odměnu. Když Havlík zemřel, poslední vůle se nenašla, pozemek koupil za tři sta tisíc dolarů agent, Havlíkovu pýchu – cypřiše vykácel, vytyčil 57 stavebních parcel a prodal je po padesáti tisících dolarech. Po Havlíkovi tam zůstalo jméno jedné ulice. Člověk nemusí být matematik, aby si nevypočítal, jaký měla realitní kancelář profit. Těch tři sta tisíc dostala Havlíkova sestra žijící v Praze či kde, půlstoletí s ní neměl kontakt, dostala pak kolem šesti milionů korun. Pak že exulanti v Austrálii nejsou boháči! Kdosi se z obce Batchelor odstěhoval a zůstalo tam archaické pianino, jediným zájemcem o něj byl Bernard Havlík, který do svých 70 let nesáhl na klávesy. Naučil se hrát a přehrával mi svoje skladby – všechny s českou tonalitou, psal k nim i slova a posílal je paní M. Šimkové, aby je zařadila do svého repertoáru. Ta na skladatelova díla nijak nereagovala, což Havlíka velmi hnětlo. Když jsme o tom debatovali, Milan Vodička vytáhl z kufru českou vlajku, tehdy ještě československou, a žádal Havlíka, aby ji vyvěsil, když již nezíská slávu jako hudební umělec, tedy alespoň jako vlastenec. Havlík pravil, že s naší vlajkou se nežertuje. To měl pravdu, do debaty jsem se vložil s tím, že by současně musel vyvěsit i australskou vlajku a v Batchelor navíc i tu červenočernou se sluncem uprostřed, to již bylo na Havlíka příliš mnoho, vlajky se nevyvěšovaly. Tu českou měl mít na rakvi, v Arnhemské zemi je pochován čestný člověk se zlatým srdcem, český exulant a v pravém slova smyslu zapadlý vlastenec dvacátého století. MVDr. Miloš Ondrášek

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jan Krůta
	Miloslav Švandrlík
	Milan Lasica
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Jaroslav Vízner
	Vladimír Just
	Jitka Molavcová
	Milan Markovič

Další autoři »