Svátky vánoční se blíží, a tak minulý týden jsme jeli navštívit přítelkyni krajanku, která má velké zdravotní potíže a nemůže již k nám jezdit jako dříve. U ní jsme se také po delší době opět setkali se zdejším českým páterem Šimkem, protože k němu do Sydney to máme dosti daleko, téměř dvě hodiny cesty. K malému dárku do vánoční taštičky jsem mu přidala keramický hrníček, který zde v Austrálii dělala jedna česká keramička. Nakoupila jsem si jich od ní několik, ale ona sama mi někam zmizela. Ten pohled na ty pěkné hrníčky mně připomněl i jiné krajanky či krajany, kteří se také jaksi někam poztráceli. A jak mám ve zvyku, hned jsem začala „snít“…

...Až budeme celá rodina sedět u rozsvíceného vánočního stromečku a budou znít české koledy, najednou někdo přijde k otevřeným domovním dveřím a bude to třeba právě jedna z těch ztracených krajanek. Řekne, že šla kolem, že zaslechla ty koledy a že ji to tak přitahovalo, že se musela přijít podívat, odkud znějí. A hned jsem si vymýšlela dál, jak ji syn přivede dovnitř, jak ji poznám a všem představím… ale musela jsem to vymýšlení přerušit, protože, jak sami víte, nelze jen snít, ale je potřeba také leccos na vánoční svátky připravovat. Přesto mně bylo trochu líto, že v tom snění nemohu pokračovat.

Druhý den jsem musela jít k lékaři na nějaké testy a lékařka, která je měla se mnou udělat, se zeptala, odkud jsem do Austrálie přišla, že jí můj přízvuk něco připomíná. Když jsem jí řekla, že jsme přišli z Československa, jenom se usmála a upozornila mě, abych se podívala na její diplom zarámovaný na stěně. Samozřejmě české jméno jako žádné jiné – D.Adámek. Přišla s rodiči do Austrálie, když jí byly tři měsíce v roce 1949. Česky již nemluví, její rodiče nežijí, ale právě se chystá na cestu do Prahy. Myslím, že ty testy trvaly jaksi o něco déle, ale měly jsme si co povídat.

To bylo v úterý dopoledne. Cestou jsme něco nakupovali a manžel si všiml, že v tom našem malém obchodním středisku otevřeli novou thajskou restauraci. Tak jsme se s manželem rozhodli zastavit se tam ten večer na večeři. Restaurace je nejen docela nová, velmi thajská, pěkně vypravená i upravená, ale byli jsme také nadmíru spokojení jak s obsluhou, tak s jídlem, a proto při placení manžel vše paní „vedoucí“ pochválil. I ona hned postřehla náš přízvuk, a tak jsme se dozvěděli, že její rodiče přišli také z Československa, z Bratislavy, a mívali dlouhá léta v Sydney řeznictví a uzenářství. A já jsem se rozplakala jako malá holka. No jistě, byl to pan Kulhan, chodili jsme k nim rádi nakupovat, nebylo a nemůže být lepšího řezníka než on, pravý mistr svého řemesla. A jaká radost, když jsme se dozvěděli, že manželé Kulhanovi  žijí nyní nedaleko od  nás u této své dcery. Ne, bohužel pan Kulhan již nový obchod neotevřel, nebudeme tedy u něj moci nakoupit výtečné maso, špekáčky, šunku, tlačenku a všechny ty dobroty, které sám vyráběl, ani neuvidíme, jak perfektně připravuje a porcuje maso. Radostné ovšem je, že se s ním a jeho manželkou v nejbližších dnech setkáme.

Když si, přátelé, pomyslíte, jak je ta Austrálie veliká, že nás Čechů a Slováků zde nežije oproti jiným národnostem příliš mnoho a když už, pak většinou spíše ve velkých městech, pak tato dvě setkání nelze považovat v žádném případě za náhodu. Navíc já na náhody stejně nevěřím.

Vůbec si ale  nemyslím, že jsem tak hodná, že jsem si  zasloužila, tato dvě milá setkání, která mně jakoby téměř splnila můj vánoční sen. Ale když budu přece jen hodnější, třeba i ta keramička k nám najde cestu.

Přeji vám všem, kteří budete těchto pár řádků číst, pěkné prožití nejkrásnějších svátků v roce a mnoho pohody a zdraví do nového roku 2008.