Božena Šamánková: Bílý hyacint

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Milí přátelé,
před několika dny to byly čtyři roky co zemřela jen tři dny před svými devadesátými šestými narozeninami paní
Božena Šamánková.
Je vám to jméno neznámé? Jistěže ne. Pečlivým čtenářům Pozitivních novin přece nemohl uniknout článek spisovatelky Blanky Kubešové z 2.11.2005, nazvaný Pěšáci mezi námi.

Nemusím tedy znovu psát  jaká opravdu vzácná žena Božena Šamánková byla. Také již víte, že vydala zde v Austrálii pomocí svých tří dětí pět knížek. Poslední z nich má název „Opál na dlani“ a je sbírkou neobvyklých povídek, či snad by se dalo napsat povídek o neobvyklých věcech a událostech.
Sama autorka v doslovu k této knížce píše:
 
"Toto je jen malá část zvláštních příhod, které šly se mnou celý život. Už jako děcko jsem rozpoznala nemocné lidi. Viděla jsem to v jejich obličeji i očích, vycítila v jejich hlase a podobně. Věděla jsem hodně brzy, že o těchto věcech nemohu s nikým mluvit a bylo těžké s tím žít a neprozradit se.  Vše to bylo  jen mé tajemství, o kterém nevěděli ani moji rodiče, a toto je má první a poslední veřejná zpověď. Dnes se o tom volně mluví v televizi a vědci se snaží najít celou pravdu. Přemýšlím o jednotlivých případech a stále ještě nevím, jak tyto kontakty vznikají. Vidím dopředu některé události, někdy až několik roků. Zemětřesení, před kterým jsem varovala dceru Evu v Kalifornii, přišlo za tři dny. Je mi to samotné nesrozumitelné. Je málo těch, kteří zažili něco podobného a odváží se svoje zkušenosti zveřejnit, protože se zdají být nevysvětlitelné. Je mnoho lidí, kteří nevěří na tyto nepochopitelné jevy a vidí v tom i podvod. Mé výpovědi jsou však pravdivé."
  
Vybrala jsem povídku s pozitivním koncem, jak jinak, když ji posílám do Pozitivních novin, a dokonce je to povídka z doby jarní v Praze, nevadí, že děj se odehrál již před mnoha lety.
 
Bílý hyacint
Božena Šamánková
 
Můj mladší syn Jarka měl druhé narozeniny. Rozhodla jsem se, že udělám malou hostinu pro děti, protože můj šestiletý syn měl hroznou chuť na dobrý dort a chtěla jsem svým dětem a jejich kamarádům dopřát trochu legrace. Odpoledne před tímto slavným dnem jsem šla do města obstarat potřebné věci.
Nakoupila jsem hračky a několik papírových trumpet, pak jsem koupila sušenky, ovocné šťávy a různé pamlsky pro dětské jazýčky. Na cestě domů jsem se ještě zastavila v květinářství. Čerstvé květy přidávají vždycky na vznešenosti a u nás ve významných dnech nikdy nechyběly.
 
Byl březen, což je v Evropě první jarní měsíc, kdy je stále ještě chladno a jen málo květů, pěstovaných ve sklenících, přichází na trh. Nechtělo se mně kupovat tulipány ani růže, kterých tam měli několik ve váze. Chtěla jsem něco speciálně pro Jarku.
A pak jsem zahlédla řadu hyacintů v květináčích, krásné a čerstvé, růžové, bílé a modré. Jako by zvlášť pro děti vyrostly, napadlo mě. Růžové pro děvčátka, modré pro chlapce a ty bílé snad jen pro prince. Když jsem přistoupila blíže, abych si je lépe prohlédla, byly to bílé, které jsem si vybrala. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem dojem, že mají něco společného s mým malým synem. Zdálo se mi, že vidím jeho malou tvářičku v těch bílých květech a pak mě napadlo, že je to asi ta bledost, kterou mají společnou. Díky Bohu, že už je jaro, jistě potřebuje víc slunce a zase bude v pořádku.

Dětský pokoj byl nejlepší místo v celém bytě. Stály tam dvě postýlky, skříň na šaty a prádlo, menší skříňka na hračky a psací stolek pro staršího syna Gustíka, který už chodil do školy. Dále tam byl jeden malý stolek se čtyřmi židlemi, u kterého jídali s jejich vychovatelkou, když my jsme s mužem nebyli doma. Velké tříkřídlové okno vedlo na hlavní ulici a byl z něho krásný výhled na protější, asi sto metrů vzdálenou stráň. V létě sytě zelená, na podzim zbarvená do ruda usychajícím listím a v zimě s bílou sněhovou pokrývkou. Na jaře se sníh zvolna ztrácel a mladá jásavá zeleň znovu vytryskla. Bylo to vždycky jako znovuvzkříšení.
U toho okna děti rády seděly, když z nějakých důvodů nemohly ven a pozorovaly život na ulici. Pod celou délkou okna bylo instalováno ústřední topení. Příjemné stejnoměrné teplo se šířilo pokojem. Dětem v něm bylo dobře zvlášť, když se vymrzlé vrátily z procházky nebo ze sáňkování. Na stěnách byli namalováni Sněhurka a sedm trpaslíků. Navečer, když se v pokoji zešeřilo, jako by trpaslíci ožívali a potok, přes který přecházeli, jako by byl opravdový. Gustík, který viděl film o trpaslících, těmto obrázkům rozuměl a často zanotoval: “A hou, a hou, trpaslíci jdou…“
 
Byl to krásný a šťastný den o Jarkových narozeninách. Děti, nedočkavé všech těch dobrot, brzy vstávaly. Jejich postýlky byly rychle ustlány a vyžehlené pokrývky splývaly až na zem. Všechno dýchalo čistotou a na prostřeném stole byl velký čokoládový dort.
Jarka se usmíval na všechnu tu krásu a nemohl se rozhodnout, čemu má věnovat větší pozornost. Stolu plnému dobrot, které nejsou každý den, nebo novým hračkám, které slibovaly tolik překvapení. A jak byl pyšný na hyacint. Ten byl jeho a jenom jeho a nikdo k němu nesměl ani přivonět. Postavila jsem ho na desku nad ústředním topením, aby ho děti nepolámaly.
 
Kamarádů přišlo dost, i ti nepozvaní. Trumpety troubily, natahovací autíčka jezdila po pokoji, letadélka napadala trpaslíky na stěně a hluku a smíchu byl plný dům. Přestože měli dobrý oběd, sušenek a dortu ubývalo, a když přišel večer, nebylo už z čeho krájet. Po odchodu kamarádů jsem otevřela okna, abych dovnitř vpustila čerstvý vzduch, pozametali jsme a uvedli všechno do pořádku. Z té slávy nezbylo nic, než polámané hračky a na okně krásný vonící hyacint.
 
Druhý den nebyl už tak veselý. Gustík odešel do školy a Jarka odmítal snídani.
„Pokazil si žaludek,“ usuzoval manžel. Věděla jsem, že ne. Viděla jsem druhé chlapce, nabrali si dortu tolik, že jsem sama musela Jarkovi kousek zachránit.Vyšla jsem s ním na procházku do parku, aby se osvěžil. Ale Jarka byl za chvíli unavený a zdál se mi ještě bledší než předchozí dny. Hrála jsem si s ním doma v pokoji, četla jsem mu pohádky a malovali jsme spolu obrázky. Navečer jeho tvářičky zahořely a pak jsem zjistila, že se mu zvýšila teplota. Volala jsem lékaře. Byl to náš přítel a bydlel ve vedlejším domě, znal naše děti od jejich narození. Každé škrábnutí jim ošetřoval, a když byly nachlazené nebo řádila nějaká dětská nemoc, přišel se na ně podívat i dvakrát denně.
 
Přišel i teď okamžitě a pozorně Jarku prohlížel. Zdálo se mně, že zvlášť prohlíží jeho ústa. Pak předepsal medicínu, pro kterou jsem hned poslala do lékárny.
„Dávejte mu pravidelně léky a držte ho v teple, přijdu hned ráno,“ řekl lékař, když odcházel.
Jarka měl neklidnou noc. Horečka stoupala, a když jsem mu dávala léky, rozplakal se, jako by mu to působilo bolest.
Ráno opět přišel lékař, a když pohlédl do jeho úst, jen pokýval hlavou, jako by sám sobě na něco odpovídal.
„Je to infekce," odpověděl na můj dotaz, "infekce, která pochází z mléka nebo čerstvého másla od nemocné krávy. Je to hodně bolestivé a nejhorší je, že nebude moci jíst a velmi zeslábne."
Dal mně instrukce, co musím udělat, a na odchodu ještě řekl:
“Za každou cenu musí dostat léky a za každou cenu musí alespoň něco pít, protože už teď je slabý."
 
Byly to dlouhé dny a ještě delší noci, které jsem proseděla u Jarkova lůžka, vždy připravená podat mu léky nebo trochu čaje s mlékem, které jsem mu opatrně po kapkách pouštěla do úst. Nenechala jsem se vystřídat ani mým mužem, ani vychovatelkou, protože jsem se bála, že by něco zanedbali. Jarkův život byl v sázce. Bílé puchýře v jeho ústech a v krku popraskaly a všechno bylo jenom živé maso. Ach, jak plakal a já jsem plakala s ním a prosila jsem Boha, aby pomohl.

Za dlouhé noci, když jsem se dívala na jeho vyhublou tvářičku, uvědomila jsem si, že už jsem jednou takový obraz viděla. Byla jsem tenkrát sama děcko šestileté, když jsem hlídala mladší asi roční sestru. Bylo to v mé rodné vesnici, v létě, kdy bylo mnoho práce na poli. Matka mi dala láhev s kaší, abych ji přidržela malé sestře, protože si její pláč vysvětlila tím, že je hladová. Ale sestra jídlo odmítala, bránila se a tenkrát jsme zjistili, že její ústa jsou bolavá. Matka s ní utíkala asi tři míle k lékaři, protože všechny povozy a koně byli na poli. Doktor dal léky, ale sestra přesto po několika dnech zemřela.
Ne, to samé se nesmí stát znovu, říkala jsem sama sobě. Má sestra zemřela před mnoha lety. Možná, že tenkrát nebyly léky, které by pomohly a možná, že jsme přišli pozdě. Ale Jarka má všechno, lékař přichází několikrát za den a jistě ho nenechá zemřít.
Nenechá? Byla jsem pevná ve své víře a neviděla jsem, jak zoufale doktor sám sháněk léky.
 
Krize vyvrcholila asi čtvrtý den. Bylo pozdě odpoledne, když lékař seděl u Jarkovy postele. Držel jeho vyhublou ručku a sledoval puls. Jeho vážná tvář neprozradila nic z jeho myšlenek.
„Postupujte jako dosud,“ řekl mně, když odcházel z pokoje, ale když v předsíni oblékal kabát, prohodil k mému muži:
“Je zima, vy vždycky míváte v baru něco na zahřátí, nabídněte mi sklenku."
Odešli spolu do jídelny a zavřeli za sebou dveře. Neslyšela jsem nic z toho, co si řekli při sklence brandy, ale nepotřebovala jsem to slyšet. Můj šestý smysl mi řekl vše. Znala jsem doktora, abych věděla, že se sám pozval na „sklenku“, aby mohl mluvit s mým mužem o samotě. A že to bylo hodně smutné, jsem poznala na manželových očích potom, co doktor odešel a z toho, jak mě pohladil po hlavě.
„Jdi se trochu vyspat, já sám budu dneska hlídat a opatrovat Jarku,“ řekl mně a jeho hlas se chvěl.
„Ne,“ řekla jsem pevně, „já to vydržím až do konce."

Té noci můj muž nešel spát. Oblečený odpočíval na gauči v ložnici a čekal. Čekal? Na co? Byla jsem s Jarkou sama v pokoji a jen malá noční lampička matně osvětlovala jeho tvář. Jak byl vyhublý. Už neměl sílu ani plakat a jenom sténal. Otevřela jsem okno, aby čerstvý vzduch vešel a moje oči zoufale bloudily pokojem. Srdce bylo těžké bolestí. V koutku místnosti jsem zahlédla polámané hračky, jak tam zůstaly od jeho narozenin. Jaký to byl krásný den … a v tom jsem si vzpomněla. Hyacint. Jak jsem mohla zapomenout? Ohlédla jsem se do rohu okna, kam jsem květinu postavila, aby ji děti nezlámaly. Ano, stála tam za záclonou a moje srdce se na chvíli zastavilo leknutím. Zvolna jsem přistoupila k oknu, abych se podívala, co se stalo. Ten nádherný bílý květ byl hnědý a umíral.
A opět tu byla ta strašlivá podobnost s Jarkou. Mají snad stejný osud? Byla jsem si jistá, že poslední lístek květiny uschne do zítřka, bude to i Jarka? A jako bych ho mohla zachránit tím, že zachráním květinu, vzala jsem vidličku a zkypřila hlínu v květináči, pak jsem jí zalila. A moje myšlenky šly dál. Co dělá sadař, aby zachránil usychající strom? Ořeže větve a nové mladé vypučí. Vzala jsem nůžky a ostříhala celý stonek hyacintu.
Stála jsem u otevřeného okna a dívala se do hvězdného nebe. Modlila jsem se, jak jenom matka se dovede modlit. Jarka a hyacint splývali v jedno, prosila jsem Boha o pomoc.
 
A pak, jakoby klid vešel do mojí duše, a já uvažovala. Čím léčili lidé své děti v dávných dobách, kdy ještě nebyli lékaři? Jak si pomáhali lidé na vesnici, když na lékaře peněz nebylo? Myslela jsem na moji maminku. Každý rok nasušila různé byliny a do velké láhve čistého lihu naložila bedrníkové kořínky. Sama jsem ty kořínky kopala po mezích. A tato láhev bývala jediným lékem. Dětem stačila čajová lžička na všechny nemoci, dospělým pak malá sklenka.
„To zabije bacily,“ říkával můj otec, který nepil žádný alkohol. Možná, kdyby dali trochu mojí malé sestře, nemusela by zemřít. Ale to bylo v létě,  naše medicína vydržela jenom přes zimu.
Pak moje myšlenky šly dál. Vzpomínala jsem, co jsem četla o výpravě, která uvázla někde v džungli a jenom láhev brandy zachránila životy jejích členů. Brandy, kterou vymyli rány, aby nedostali infekci a jejíž doušek je držel při životě, než přišla pomoc.
Brandy! Jakoby vedle mě někdo vykřikl, až jsem se lekla.
„Dej mu brandy,“ jako by rozkazoval neznámý hlas.
„Ale, vždyť on je jenom dítě,“ šeptala jsem v odpověď.
Ale umírá, umírá, zaznělo mně v duši, jdi hned, hned.
Jako v transu jsem šla do jídelny a vzala láhev brandy, která tam vždy stála pro různé příležitosti. Šla jsem do kuchyně a uvařila půl hrnku mléka se špetkou cukru, rychle ochladila a nalila do připravené dětské láhve. Do toho jsem nalila čajovou lžičku brandy.
 
Kdo mně dal tyto instrukce? Nevím. Šla jsem jako stroj do dětského pokoje a opatrně jsem pustila pár kapek do pootevřených Jarkových úst. Jeho ruce se vymrštily jako k obraně, ale zase poklesly a zdálo se mně, že mu to dokonce chutnalo. Pomalu se vyprazdňovala láhev a Jarka polykal. Bylo vidět, že mu to stále působí bolest, ale při tom se snažil dostat víc. Když jsem mu odejmula prázdnou láhev, rozplakal se. Utišila jsem ho, aby trochu spal, že pak dostane znovu. Neodvážila jsem dát mu víc po jeho hladovce. Načechrala jsem jeho podušky a dívala jsem se, jak se jeho oči zavíraly, až usnul. Jeho tvářičky se začaly červenat, jeho dech se stával pravidelnějším, až se ponořil v hluboký spánek.
 
Probudil se až v pět hodin ráno a jeho první slovo bylo „pít“. Uvařila jsem znovu mléko, tentokrát trochu víc a opět jsem přidala lžičku brandy. Tentokrát se jeho ruce nebránily, ale už se nedočkavě vztahovaly. Bolestná grimasa v jeho obličeji naznačovala, jak stále trpí, ale pil až do poslední kapky. A pak vysílený usnul znovu. Měla jsem radost, že se uklidnil, ale čím více se blížila doba návštěvy lékaře, tím více tíha svědomí jako by mě tlačila k zemi.
 
Byla jsem v předsíni, když zazvonil. Únava, hrůza, že Jarka zemře, a strach, co mně řekne lékař, že jsem jednala bez jeho rady, zračily se mi v obličeji. A lékař jako by se mě bál zeptat, jak je, vešel přímo k pacientovi. Šla jsem za ním a zůstala stát vedle lůžka jako hříšnice.
Překvapený doktor se dlouze díval na Jarku. Na jeho čisté, vyspalé oči a na jeho hubené, ale zardělé tváře. A pak se otočil na mě a řekl:
“A teď mně povězte, co jste s ním udělala.“
Těžce jsem dopadla na židli, jak se mi nohy podlomily.
„Doktore,“ řekla jsem, „já jsem se bála, že zemře, já jsem mu dala brandy.“
„Brandy, vy jste mu dala brandy?“ zvolal doktor a hlasitě se zasmál, „samozřejmě, Jarka je chlap a vy jste věděla, jaký lék je pro něj nejlepší. Ale víte, jako doktor bych vám to nesměl poradit, protože ten chlap je ještě moc malý.“
Ještě jsme prodebatovali Jarkovu dietu a pak mně doktor řekl:
“A teď jděte do postele a spěte alespoň dva dny nebo onemocníte sama. Jarka je zachráněný."
 
Několik příštích dnů jsem doslova prospala. Starala jsem se sice, aby Jarka dostal své jídlo včas, a aby rodina byla v pořádku, ale utekl skoro týden než jsem se cítila svěží. A pak jsem zjistila, že jaro už hodně pokročilo a venku je nádherný den, že stráň naproti je zelená a Jarka je dost silný, abychom mohli vyjít na krátkou procházku. Ach, jak jsem děkovala Bohu za ten zázrak.
 
Když jsem otevírala okno dokořán, aby slunce a čerstvý vzduch vešly do pokoje, uviděla jsem ten zázrak. Zelený křehký lístek hyacintu, který se tlačil z polosuché hlíny ke světlu.

povídka © Božena Šamánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 04. 2006.