Vlastimil Marek: Dokonalost

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Tak dlouho jsme my Češi neměli příležitost setkávat se s dokonalostí, až to vypadá, že jsme pro ni ztratili smysl. Vzpomínám, jak jednou v polovině 80. let na Malostranském náměstí stály zaparkované dvě supermotorky (nějaká ta Yamaha a Suzuki): metalýza, duhové barvy, chromované součástky a spousta “budíků”. Dav českých mužů ve věku od 10 do 80 let stál dlouho v němém úžasu, až nakonec posvátné ticho přerušil povzdech jednoho z nich:
“A ty stupačky...” Když už jsme dokonalost potkali, neměli jsme ji s čím porovnat a donedávna jsme s ní neuměli zacházet.
 
Dobrovolně se přiznávám, že dokonalost miluji. Odjakživa jsem po ní toužil, ale například v době, kdy jsem hrával bigbít, jsem se jí nikdy nedočkal. Toužil jsem po ní i v dobách, kdy jsem na koleně a starém psacím stroji vydával samizdaty a časopisy ve čtyřech kopiích. O dvanáct let a dvanáct čísel časopisu Baraka později jsem se jí, pravda, přiblížil, ale stejně jsem jí nedosáhl (vždy se něco na poslední chvíli stalo, tiskař nebo grafik to odflinkli atd.).
 
Rád se proto dívám na vrcholné sportovní události (olympijské hry, mistrovství světa v atletice aj.), protože tam je možno dokonalost vidět a v přímém přenosu i zažít. Chápu milovníky starožitností nebo židlí firmy Thonet, a pokud software slouží, užívám si mobilu i svého nového počítače s možností přehrávat DVD a hrát si s digitálními fotografiemi.
Když jsem v 80. letech začal na svých seminářích provozovat agnihotru (indický ohňový rituál, při kterém se v čase východu nebo západu slunce za zpěvu speciální mantry spaluje v malé měděné pyramidě sušený kravský trus, politý máslem ghí, s několika zrnky neleštěné rýže), zaujala mne jedna instrukce, týkající se právě zrnek rýže: nesměly být zlomené či jinak narušené. Ano, i jedno jediné malé, ale nalomené zrnko rýže by tím, že by do očistného a meditativního procesu vneslo určitou tvarovou a tedy jemněhmotnou energetickou nedokonalost, mohlo výsledek narušit, poškodit, znehodnotit.
 
S nedokonalostmi se bohužel setkávám, asi právě tak jako vy, dnes a denně. Nemám teď na mysli běžná setkávání s nekompetentností úředníků, čekšmejdy, softwarovými chybami, překlepy a špatnými překlady v novinách či knihách atd. Jde mi o zdánlivě nedůležité maličkosti, které ovšem, tak jako nalomené zrnko rýže u agnihotry, naruší celkové vyznění. Rád bych svým zamyšlením zdůraznil obrovský a bohužel všeobecně nedoceňovaný význam jakékoliv a jakkoliv řídce se vyskytující dokonalosti.
 
Jistě, můžete namítnout, že z globálního pohledu a všelidského hlediska je všechno kolem svým způsobem dokonalé a dokonce i každý z nás je, v mezích možností, dokonalý. Vnější tlaky a situace, větry a plameny života nás prostě ošlehaly a všelijak pokroutily, což ovšem neznamená, že by pokroucená borovice nemohla Japoncům i nám sloužit jako estetický ideál, a že jsme, právě tak jako krystal polodrahokamu s nějakým drobným kazem, neudělali pro dosažení dokonalosti vše, co jsme mohli. Mám na mysli spíše zbytečnou a převládající rezignaci na snahu o dosažení dokonalosti. To, že si svou cestu k dokonalosti kazíme sami úplnými zbytečnými drobnostmi, nepozornostmi ve finálním okamžiku.
 
Chcete pár typických příkladů?
Moje kniha
Hudba jinak vyšla s několika zbytečnými chybami, ale především s vydavatelem na poslední chvíli neobratně přeformulovaným podtitulem (Hudební nástroje a styly, které mohou zlepšit vaše zdraví a změnit váš život). Grafik, ač slíbil, na poslední chvíli neopravil. Podtitul měl totiž znít: Hudební nástroje a styly, které vám mohou zlepšit zdraví a změnit život. Že na tom nesejde a je to téměř totožné? Kdepak, zkuste si ty dva tituly přečíst nahlas několikrát za sebou.
Původní obálka předešlé knihy Nová doba porodní byla tmavě hnědě laděná, s velkým obrázkem miminka, kterému pomáhá mužská ruka z vody na svět – dokonale souzněla s obsahem a poselstvím knihy. Tři muži, největší distributoři v zemi, a dva vydavatelé, však “logicky” rozhodli, že prý by se to takto neprodalo, a tak (oni, muži!) vymysleli světle žlutou kýčovitou obálku s miminkem, ale především s nahou těhotnou ženou (jako autor jsem tu obálku poprvé spatřil až když byla kniha vytištěná). Prý se to bude lépe prodávat (jaksi zapomněli, že kniha je určena ženám!).
 
Vysílání mého poslechového pořadu s new age a etnickou hudbou na stanici Vltava v neděli před půlnocí je také, i když se to asi laickému posluchači nezdá, téměř nepřetržitým setkáváním s nedokonalostmi. Ani můj výkon nebývá dokonalý, protože ač se snažím seč mohu, vždy se stane něco, co mne z koncentrace vyruší: dámy v režii (pokud zrovna s kolegyněmi neřeší co bylo v závodní kuchyni na oběd, anebo kolik měly na poslední výplatní pásce) si obvykle čtou, sledují pod pultem televizi, nebo alespoň stahují a tisknou horoskopy z místního počítače, který ovšem já použít nemohu (u mne ve studiu je vypnut). Často je tak musím já sám upozornit na to, že ta či ona skladba končí a měly by mne “pustit do éteru” -  moje soustředění a úmysl být dokonalý je - frnk - rázem pryč (například když mi pustí jinou skladbu). Když jsem vysílal v sobotu před osmou ráno, jednou dokonce vešel do studia, přes červené světlo nade dveřmi, dav návštěvníků v rámci dne otevřených dveří. Atd.
 
Už chápete? Běžně nepozorný  a povrchní čtenář či posluchač tyhle “drobnosti” možná ani nezaregistruje. To ale nic nemění na faktu, že alespoň některé knihy, věci, koncerty či rozhlasové pořady, měly a mohly být přece jen dokonalejší.
O to víc pak potěší setkání s exemplární snahou o dokonalost. Asi nejunikátnější český myslitel současnosti, profesor Zdeněk Neubauer, mi konečnou verzi svého šestkrát opravovaného článku do posledního čísla Baraky poslal dva měsíce poté, co byl časopis vytištěn a distribuován. Rozumíte? Autor posedlý dokonalostí těch několik malinkatých tvarově nedokonalých “zrnek rýže” v hromadě textu nakonec, i když po termínu, a z pohledu naprosté většiny lidí, nesmyslně zbytečně, odstranil. Jeho článek sice bude kolovat po světě s několika, čtenáři zcela jistě nezaznamenanými, stylistickými nepřesnostmi, ale alespoň na dvou místech na světě, ve virtuální paměti počítačů autora a vydavatele, bude existovat ve své dokonalé a definitivní podobě. Dokonalé, že?
 
Pozitivní zpráva zní jasně a přehledně: zatímco chaos ušmudlaných odbitých a téměř nezachytitelných a nerozluštitelných rychlovek vyšumí zase jen do chaosu, dokonalost se nikdy a nikde neztratí a přežije i své autory samotné.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 01. 2005.