Vlastimil Marek: Infobudoucnost

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Musíme jíst, pít a dýchat. V poslední době je ale stále zřejmější, že ke svému životu, lépe řečeno, k dalšímu vývoji, potřebujeme „konzumovat“ také informace.
Živí se mozek, zvláště mozek malého dítěte informacemi (samozřejmě kromě kyslíku, a ve fázi vzniku i mastných kyselin, stavební „šedé“ hmoty)? Zcela jistě ano. Jak a v jaké kvalitě, to už je otázka. Napadají mne tři oblasti, ve kterých je, aniž nám to většinou zatím dochází, zašifrován budoucí vývoj lidstva. Mohli bychom totiž být daleko chytřejší, vnímavější a připravenější.
 
Dítě ve věku tří let je tak „nasáklé“ možnostmi (vnímá na rozdíl od nás dospělých synesteticky, všemi smysly najednou), že „má buňky“, jak se lidové říká, na všechno: je potenciální houslový virtuóz, geniální matematik, ale také obětavý lékař nebo pedagog. Má neuronovou síť v šedé kůře mozkové neobyčejně hustou, propojenou. Jenže, nemá-li dítě či člověk dost stále dalších a dalších stimulů, většina jiných než používaných propojení pak do puberty a po ní zanikne.
Začíná to ale již v době těhotenství a v okamžiku porodu. Ukazuje se, že dlouhodobější těhotenská traumata, znečištění vnějšího prostředí nebo dokonce kouření či konzumace alkoholu matky nenávratně poškozují to, čemu bychom mohli zjednodušeně říct kapacita, případně velikost a kvalita hard disku a operační paměti. Co je nejhorší, v okamžiku (obvyklého, ale já dodávám zbytečně medikalizovaného a proto traumatizujícího) porodu každému novorozenci odumře několik milionů neuronů. Lékaři tvrdí, že to je v pořádku, že „příroda vytvořila rezervu“. Jenže se ukazuje, že některé kultury své potomstvo systematicky (nejčastěji zpěvem jak těhotných žen tak jejich přítelkyň) „prenatálně stimulovaly“, a v USA a v Evropě ale i u nás dnes již stovky žen takto „stimulují“ své potomky pomocí přístroje, který do bříška těhotné ženy vydává stále složitější rytmické podněty. Tyhle děti se rodí s otevřenýma očima, usměvavé, s větší porodní vahou, zdravé a především daleko inteligentnější, než ty „normální“. Jejich neurony jsou již onou stimulací navázány, propleteny, a trauma porodu přežijí. Jinak řečeno, všichni jsme stávajícím způsobem porodu nenávratně poškozeni také co se týče paměťové a operační kapacity svých mozků.
 
Domnívám se dále, že jsou to pak následně  i zastaralé a necitlivé způsoby výchovy a především vzdělání, které v každém z nás (a ve velké většině současných dětí) další proces „nasávání informací“ spolehlivě zabrzdí. Kam a jak by se to vyvíjelo, kdybychom svým potomkům dopřáli neustále se zrychlující příděl informací?
 
Něco se přece jen již děje. Také jste si všimli, že děti používají počítače, jako by se nechumelilo, zatímco my starší se neustále bojíme, aby se něco nepokazilo? Mozek současných dětí je totiž jiný, jakoby připravený. Velmi důkladný výzkum psychologů z univerzity v Tubingenu v Německu zjistil, že lidský mozek se mění. Otupují se nejstarší smysly, čich a chuť, a mozek se „kortikalizuje“: zvětšují se jeho frontální části, ve kterých „sídlí“ vědomí, duch, nebo, chcete-li, inteligence. Dvacetiletý výzkum zjistil, že se liší mozky lidí narozených do roku 1949 (psychologové je pracovně označili jako staré mozky), v letech 1949-1969 (modifikované mozky) a po roce 1969 (nové mozky).
 
Prenatální psycholog Fedor-Freybergh to v jiné souvislosti natvrdo vyjádřil takto: “Existují pádné důkazy, podporující názor, že funkce předjímá strukturu, v tomto případě morfologický orgán. Morfologická struktura se rozvíjí jako důsledek primární funkční potřeby. Orgán by se nevyvinul, kdyby zde neexistovala potřeba jeho funkce.“
Kam  se ubírá vývoj lidstva? Nejsou ony rezervy v mozku a jeho současné morfologické změny jakousi v tomto stadiu závěrečnou fází přípravy na přechod od hmoty k informaci (právě tak se to totiž děje i v onom donedávna tak adorovaném světě materialismu. Jednotka výrobku dnes obsahuje 80% informací a 20% hmoty, když ještě před dvaceti lety tomu bylo naopak)?
 
Již v mládí jsem žasl nad informací, že člověk využívá svůj mozek z méně než deseti procent. K čemu je oněch zbývajících devadesát procent, ptával jsem se, tehdy marně. Dnes se rýsují některé velmi zajímavé možnosti. Při studiu mozku šimpanzů se například zjistilo, že i u nich je větší levá mozková hemisféra a i oni již mají tzv. Brocovo centrum řeči. Jak název napovídá, je to oblast, která řídí to, čím se lidé liší od zvířat – řeč. Jinými slovy, nevíme, proč prapředek šimpanza tuto možnost nevyužil, zatímco prapředek člověka ano a začal mluvit (a spustil tak proces, jehož neustálé zrychlování budí úžas a obavy). Naskýtá se ale provokativní otázka: jak mohla „evoluce“ vědět, co má připravit?
Jaké a na co ještě máme v mozku rezervy?
Co když budeme v dalekém budoucnu konzumovat stále víc informací než hmoty?
Co když zvětšující se frontální oblasti mozků současných dětí jasně naznačují trend?
Pak bychom ale, kromě mnoha dalších důležitých věcí, měli začít uvažovat i o zodpovědnosti. Právě tak, jak mnozí z nás začínají být zodpovědní za to, co jí, pijí a dýchají (a také co poslouchají a jak uvažují), bychom totiž měli začít být zodpovědní i za to, jaké informace (s jakým „znaménkem“ a v jaké kvalitě) konzumujeme.
V tomto smyslu souhlasím s B. Blažkem: „Internet nepochybně přichází jako nová kulturní droga. Nová civilizace potřebuje jedince posedlé hledáním a vytvářením pomíjivých sítí. Není tak špatná vyhlídka, že dominantní závislostí nastupující civilizace přestanou být chemické drogy a stane se jí potřeba testování nových svobod.“
 
Dodávám: internet, to jsou především informace. A úžasem a nadějí mne naplňuje představa, že oni posedlí jedinci budou dominantně testovat, poznávat a zkvalitňovat nejen cesty vedoucí do vesmírů uvnitř svých mozků, ale následně i morfologický orgán tohle vše (samozřejmě kromě existence a společnosti a informačního věku atd.) umožňující: mozek (orgán) a vědomí (funkce).
 
Pokud je to, co jsem zmínil, jakousi tvůrčí a projektovou i realizační možností, pak záleží jen na nás, na našich úmyslech a rozhodnutích, jaká bude naše (info)budoucnost. Bude-li potřeba funkce, orgán se vytvoří. Je pak jen a jen na nás, jaké znaménko svou činností zformujeme: zde plus nebo mínus. Zatím, nevědomky, používáme stále intenzivněji to druhé. Už ale začínáme tušit, objevovat a rozeznávat souvislosti a možnosti. Byli bychom vskutku velcí hlupáci, kdybychom jich nevyužili. A kdybychom nezačali na svou budoucnost myslet pozitivně (protože už víme, že ji tak směrujeme).
 
P.S.
Mimochodem, aztécký a mayský kalendář, právě tak jako teorie T. McKenny, hovoří o jakémsi (informačním?) kolapsu našeho času někdy okolo roku 2012. Jak veliká a kvalitní v té době bude www (která se živí informacemi)? Jak a čeho budou schopné (připravené) mozky současných dětí? Začnou se i ony (nebo alespoň někteří průkopničtí posedlí jedinci z nich) živit pozitivními informacemi?

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2005.