VZNEŠENÍ CIZINCI ZÍRALI
Počátkem šedesátých let panoval v Československu zvyk nepouštět prostý lid zbytečně za hranice. I do bratrské NDR se dalo vycestovat jen s mnoha povoleními a na velice krátkou dobu. Patrně proto, abychom neměli možnost děsit se pohledem .... Jenomže jsme si byli všichni rovni a tak potíže s cestováním za pracující lid s ochotou přebírali vybraní soudruzi ze stranických aparátů. Zajížděli do okolních spřátelených zemí, kde se družili s představiteli sobě podobnými, a jako projev vděku a přátelství je zvali zase k nám.
A tak se jednou, takhle na podzim, stalo, že vesnici Tuchoraz u Českého Brodu navštívila patra kamarádů právě z východního Německa. Okresní tajemník se ustanovil pozvat druhy ve zbrani na hon do místních hvozdů. Stalo se, návštěvníci radostně přijali a krátce po rozednění byli s flintami na ramenech připraveni vyrazit do lesa. Početná skupina kráčela po málo používané silničce k lesu - těšili se všichni na lovecké úspěchy. Ranní mlha zvolna stoupala, prosvítaly první sluneční paprsky, rýsoval se den jako vymalovaný. Hajný Dvorník se právě chystal dát nenápadný pokyn náhončím. Měli tiše zmizet mezi lesní velikány a přátelům nahnat před hlavně co nejvíce zvěře. Někde daleko za zatáčkami byl slyšet zvuk motoru mopedu a tak hajný raději ještě chvilku počkal. Těžko říci, zda jeho rozhodnutí bylo správné… Kráčel v čele výpravy, a když uviděl, co se děje, jenom zaúpěl: „Ježíšmarjá, tohle bude moc velkej průser,“ a to ještě nemohl tušit jak hlubokou pravdu vyslovil. Prostředkem té docela málo používané silničky se řítil moped a za jeho řidítky seděl medvěd. Netvářil se vlastně nijak, ale spřátelení návštěvníci v děsu prchali do houštin. Pouze jeden z nich projevil jistou ostražitost a pokusil se dravou šelmu skolit. Patrně již pozbyl návyků z východní fronty, a tak jeho reakce nebyla nejlepší. Jak strhával z ramene kulovnici, prostřelil si pravou nohu. V té době byl již v Českém Brodě vyhlášen poplach. Hostoval tam cirkus, a v noci se jednomu ze cvičených medvědů zachtělo malého výletu. Neboť nebyl poblíž nikdo, kdo by mu nápad rozmluvil, usoudil, že se nebude trmácet pěšky, ale raději použije moped, na kterém se jinak předváděl v cirkusovém stanu. Huňáče tenkrát lapili podstatně dříve, než po lese našli hosty z Německé demokratické republiky. Hajný později v hospodě vyprávěl, že kdyby ten pitomej medvěd roztrhal a sežral polovinu obyvatel okresu, byl by malér podstatně menší. Východoněmečtí soudruzi totiž přestali náhle kamarády z Kolínska zvát na rekreaci k Baltu. |
DOKTOR A JEHO NÁVŠTĚVNÍK
„To víte, vy jste se dřív málem udřeli k smrti při usilovném budování vyspělé socialistické společnosti, a teď jste na infarkt miocardu z tohohle kapitalismu,“ rozchechtal se nad napěněným půllitrem starý doktor, několik let celkem spokojeně si užívající důchodu. V hospodě U sportovce byl ale jinak klid a mír. Doktora jen pobavily nářky pracujícího lidu nad svým trpkým osudem. Hlavně se mu líbil pláč zedníka Mourka, který se jen těžko smiřoval s trpkým osudem a zlým majitelem stavební firmy, kde pracoval. „Teda Mourku, máš pravdu. Je to blbec a hulvát. Já nevím, kde se v něm bere ta drzost, že vás pracující nutí pracovat. Řeknu ti, že by mě na klinice primář pěkně dožral, kdyby mě nutil nehnout se ze špitálu dvanáct hodin a ještě mi klidně v noci volal, ať vylezu z pelechu a jedu kuchat pacienta.To víš, my inteligenti jsme se vždycky jenom váleli, uculoval se doktor. Mourka to rozčílilo natolik, že uznal za vhodné občerstvit se dalším velkým rumem; teprve šestým. Zapálil si zednickou Marllborku a ušklíbl se na doktora. „ No jo… To je práce - načmárat pár recepisů - a lékárník je po vás stejně nemůže přeluštit. To bych uměl taky - hezky v teploučku. Ale když je takhle v lednu na stavbě průvan, to bych vám přál. Jednou mi spadla na nohu cihla, odlezl jsem k závodnímu doktorovi - a co udělal?“ Dal ti dejchnout a divil se, že mu trubička od zelené přešla k duze,“ hádal starý doktor. „Bačkoru. Šmát mi na nohu, a když jsem zařval, napsal mi lejstro na chirurgii. To je ňáká práce? Ještě že mi tam napsali neschopenku. Dyť jsem kvůli tomu felčarovi mohl bejt do smrti lazar…“ To se rozchechtal i hospodský Skalník. „No, ale pomohli ti tam docela rychle. Jestli si dobře pamatuju, tak jsi mi potom tři dny opravoval fasádu na garáži a skákal kolem ní jako březí gazela. Radši ani nebudu připomínat, kolik sis za to řekl, jenomže my, hospodský, jsme starý zloději; já už jsem si zvykl….!“ Starý doktor rozvážně dopil své pivo, a pohledem ke Skalníkovi si objednal další. Neb to bylo třetí, přinesl mu automaticky i jednu Spartu. „Doktore, víte, že kusovky nesmíme prodávat. To by se na nás mohla naštvat Evropská unie a ještě by nás nevzali do party. Zase mi nezbude, než vám dát ze svého. Takhle budu brzy na mizině. Ještě že nemusím kořalku prodávat na láhve. On ten malej panák je vlastně taky taková kusovka. Jo - dáte si tu Becherovku hned nebo až za chvíli?“ rozvážně hovořil hostinský. „Ale tak mi jí dones, stejně musím pomalu kráčet k domovu. To víte, mám přísnou ženu a jsem přísně vedenej,“ culil se doktor pod již značně prošedivělé vousy. „Stejně je ale divný, jak pozdě mi ten Mourek promluvil do duše. Zrovna jsem mnohé pochopil, došlo mi, jak se ten pracující lid nadře. Kolikrát jsem se s tím setkal a nikdy to, já chlap pitomá, pořádně nedocenil,“ uvažoval zvolna a nechal si od hostinského připálit tu darovanou Spartu. „Jednou, je to tak deset let, jsem sloužil ve špitále v Brodcích na pohotovosti. No, pochopitelně jsem nic nedělal, jenom se tak válel, a nebýt již tehdy věku stařeckého, mohl jsem celou noc páchat všelijaké nepravosti se sestřičkami. Leč pánové - to stáří je hrozná věc. Na sestřičky jsem nějak neměl čas; lítali jsme od jednoho maroda k druhému. Jednomu pitomcovi dokonce spadla na pačmáku cihla, a já, ignorant, ho převezl na chirurgii. No, být to támhle Mourek, já bych ho vykurýroval…“ dopil becherovku a hostinský mu donesl ještě jednu kusovku; ze svého, pochopitelně.... „No a pak byla chvilku pauza, sestřička Jaruška mi v rámci služební erotiky uvařila kafe a já nad ním podřimoval v křesle na doktorském pokoji. Někdo klepe na dveře – jakoby trochu nesměle – i vyzvu ho, ať směle vstoupí. Vstoupil, chvilku se ošíval, ale brzy přešel k věci. Chlap v decentním oblečku se vyjevil, že by mi nechal hromádku služebních vizitek, které bych mohl předávat vybraným pacientům. Pochopitelně to nechtěl zadarmo, jenže než stačil tu peněženku ze saka vylovit, nebyl venku z pokoje, ale rovnou ze špitálu. Víte, kdo to byl? - Místní funebrák, majitel pohřební služby,“ končil pomalu a rozvážně své vyprávění starý doktor. Hospoda se třásla v základech a doktor spokojeně pokyvoval hlavou. Kdysi hrával ochotnické divadlo a smích publika miloval dodnes. Nesmál se jen Mourek. „Ale doktore, to jste byl sám proti sobě. Kolik že vám to nabízel za pitomé rozdávání navštívenek? Dyť to zase snad není žádná velká práce…
|
