Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (5)
A zase ty vánoce...

Kuchtík nevěřícně kroutí hlavou nad kalendářem a podezřele se blížící číslicí 24. Nějak se mu nezdá, že již uplynul rok od chvíle, kdy se naposledy dávil kapří kůstkou a v zoufalství spolykal téměř půl bochníku chleba a láhev kyselého zelí. Chléb byl, ještě ke všemu, čerstvý a měkký a pohoda svatvečera se pomalu začala vzdalovat kamsi k bílým horizontům. Leč to kuchtík ještě nebyl na výlovu krásného rybníka v Jevanech, a tak netušil nic o pořádné přípravě kapříka.
Sluneční paprsky sváděly marný boj s mlhou, která k podzimnímu rybníku neodělitelně patří. Pod hrází se jen zdánlivě nekoordinovaně pohybovalo několik skupin chlapů v temně lesklých gumových hábitech, v betonové jímce a přistavených kádích se leskla těla krásných ryb. Kapři velcí i malí, šupináči i naháči, občas lín, štika, objevil se i sumec. Někteří rybáři, kterým v ranním chladnu nebylo co závidět, se brodili ve vodě, nabírali mrskající se těla do podběráků a podávali šťastnějším kolegům stojícím na suchu. Jevanští rybáři nezatahují sítě, technika jim poněkud usnadňuje život, ale jinak je u nich výlov stejný jako snad od dob svatého Petra. Výlov je vždy událost roku, je u něho několik let prakticky nezměněná parta, mnozí si na něj šetří dovolenou. Kuchtík zavádí debatu s jedním, který právě pod hrází nabírá sil. Lesáci, kterým rybník patří, sídlí v nedalekém zámku a ze společníka se vyklube osoba nade vše povolaná, zámecký kuchař. Nelze se nezeptat, jak kapra nejlépe v kuchyni zhodnotit.
„Žádné obalování a smažení v oleji. Když chceš housku, klidně si ji přikusuj. A až někdo začne vyprávět o všelijakém rafinovaném koření, dej mu rovnou pár facek. Rybí masíčko je samo o sobě tak chuťově zajímavé, že se prostě nemusí kořenit. Stačí jen troška česneku, ale opravdu je troška kvůli vůni. Porce potři česnekem, osol, zlehka obal v mouce a šup s nimi do rozpáleného sádla. Strašně dlouho nám všemožní odborníci vyprávěli, jak je škodlivé, cholesterol a takové ty řečičky. Jenomže zapomněli na jednu maličkost. Poctivé sádlo se nepřepaluje, dodává chuť a vůni. No, řekni, proč by ho babičky dávaly třeba do těsta na buchty? Prostě to, co dnes vědci znovu vypátrali, na vesnici ví ten nejblbější sedlák.“
A kuchtík již ví, že letošní svátky se kapr nebude dělat jinak než podle zámeckého kuchaře, nebo, jak také říkají okolo Třeboně, podle pana Voka. Je mu jasné, že oploutvence použije čerstvého, neb zmrazený není to pravé, že ho zajde až den před přípravou koupit přímo na sádky. A ví i to, že překvapí strávníky překvapením, rybími klobásami.

Dlouho je odmítal připravovat. Byly specialitou jeho bráchy Jiříka, který je nabídl i na rozloučenou před svým nenápadným přesunem za hranice všedních dnů do zemí, kde zlý kapitalista stále ještě pracující lid vykořisťoval a ve své rafinovanosti šel tak daleko, že literátům nezakazoval psát tak, jak oni sami chtějí. Kuchtík byl tehdy ještě mlád, plně nechápal důsledky jeho rozhodnutí a legendární rybí klobásy odmítl konzumovat, již název na něj působil neblaze. Na bráchu pak mohl dlouhé roky jen vzpomínat, občas si zalistovat v novotou vonící knížce nenápadně propašované přes hranici míru a socializmu. Byl Štědrý večer, kuchtík seděl se svou tehdejší slečnou na horské chaloupce zpola zasypané sněhem.
Mezi mraky občas prosvitla temnící se obloha, byla stále ještě naděje, že se objeví první hvězda, šťastná hvězda. Mraky však přibyly, začaly poletovat vločky sněhu, šťastná hvězda se toho večera neukázala. Na litinových tálech starobylého sporáku se dodělával tehdy ještě klasicky smažený kapr, na stejných voněla purpura a z rádia o ní tiše zpíval pan Suchý. Kdosi, již ve tmě, jakoby nesměle zaklepal na dveře.
Kuchtík se na sebe se slečnou nerozhodně podívali. Dnes večer? Kdo asi? Stromek se blýskal červenými jablíčky, pozlacenými ořechy i stříbřitým řetězem, na Štědrý den nesmí být nikdo sám. Kuchtík se zvedl a pomalu kráčel ke dveřím. Ty se ale rozletěly samy, do místnosti vtrhl hřmotný vousatec, na stůl hodil balíček a zařval: „Tak, vole, a dneska ty klobásy žrát budeš…“

Byl to jeden z nejkrásnějších večerů. Brácha Jiřík moc dárečků sice nepřivezl, ale přišel sám. Byl Štědrý večer roku 1989, kuchtíkovi ani jeho slečně nevadilo, že o prožití večera měli původně docela jiné představy. A ty rybí klobásy? Svorně je snědli všichni a kuchtík je dodnes podává jen při mimořádně významných příležitostech.
Připravuje je docela jednoduše. Chutě uchopí tři díly směsice ryb, kterým rybáři říkají plevelné. Karasy, plotice a podobnou žoužel zbaví hlav, koster, odstraní co nejvíce kostí a maso několikrát po sobě semele na jemném masovém mlýnku. O něco hruběji semele jeden váhový díl tučnějšího bůčku, vše pečlivě prohněte, přidá třený česnek, sůl, pepř, drcený kmín, majoránku, sladkou a pálivou papriku. Hmotu naředí vývarem ze zbytků ryb tak, aby vznikla hustá a kompaktní směs, kterou nechá asi tři hodiny odpočívat. Až nabudou, kuchtík i směs, sil, naplní střívka, vytvoří vzhledné klobásy a ty v předehřáté udírně tepelně zpracovává nejméně pět hodin.
Doba čekání je nekonečná. O to větší je pak zážitek z vyjmutí a přelomení prvního výrobku. Není možné ho popsat, ten zážitek se musí ochutnat.