Rozhovor se zrcadlem Pavla Pávka
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| ROZHOVOR SE ZRCADLEM Pravidla projektu Určitě jste ve svém životě četli spoustu rozhovorů, v nichž se redaktoři snažili klást více či méně známé osobnosti různě smyslné či nesmyslné otázky. Pravdou je, že většina lidí o sobě nerada hovoří, snad i proto, že se jich mizivě investigativní žurnalisté neptají na to, na co by právě oni měli chuť odpovídat. A proto jsme se rozhodli dát šanci naší OSOBNOSTI poodkrýt zrcadlo své duše netradičním způsobem: Požádali jsme jí totiž, aby si popovídala sama se sebou, se svým druhým já viděným v zrcadle, a to s následujícími pravidly:  1) nikdo vám nepoloží nevhodnou, nevkusnou, zbytečnou, provokující, záludnou... otázku;2) můžete se ptát sami sebe a zároveň si odpovídat jen na to, co zajímá výhradně vás, co byste rádi našim čtenářům sdělili, jen se vás na to bohužel zatím nikdo nikdy nezeptal; 3) rozhodnutí, zda vy budete zpovídat své druhé já v zrcadle nebo zda bude vaše druhé já zpovídat vás, je pouze ve vaší kompetenci; 4) ve svém autorozhovoru můžete oba mluvit bez ohledu na to, kdo se ptá a kdo odpovídá, čímž opět netradičně rozrušíte obvyklý stereotyp běžných rozhovorů: krátká nezáživná otázka redaktora – dlouhá „záživná“ odpověď autora; 5) pouze na vás bude, jaký zvolíte styl: humorně-ironický, informačně-prezentační, nadhledově-moudrý, meditačně-vážný, chladně-nezúčastněný, sebestředně-odvážný, emočně- vypjatý... nebo úplně-jiný, možno i v libovolné kombinaci všech předešlých možností; 6) máte absolutní fabulační, stylistickou a obsahovou volnost s vědomím, že vše, co sami sobě o sobě sdělíte, jste jen vy sami, takoví jací chcete být viděni, slyšeni, cítěni, vnímáni a přijímáni veřejností; 7) nemusíte se omezovat počtem slov, ale zato se pokuste vybrat ze svého osobního archívu fotografie, které ideálním způsobem zdokumentují vaše slova, činy, pocity, stavy, myšlenky. Ty budou otištěny spolu s vaším rozhovorem, aby tak mohly vytvořit neopakovatelné slovní a obrazové spojení. Co je tedy vaším cílem? Vytvořit svůj životní rozhovor, který už nemůže být žádným způsobem překonán, neboť nikdy nikdo nebude vámi, ve vaší kůži, nikdo jiný vám lépe neporozumí, nebude o vás všechno vědět a hlavně si nebude stoprocentně jist, že tento netradiční rozhovor lze udělat ještě lépe, než takto. Pavel Loužecký, vydavatel Pozitivních novin |
| Pavel Pávek, fotograf, publicista, autor Pozitivních novin |
|
Vystudoval strojnickou průmyslovku, ale před maturitu musel profesorům slavnostně slíbit, že se technice bude vyhýbat co největším obloukem. U profesora Jána Šmoka se učil fotografovat a fotografii zůstal věrný. Publikovat začínal ještě za komunistů v Melantrichu, a po sametové revoluci se psaní věnuje plně na volné noze. Píše pro deníky Bohemia, internetové časopisy Neviditelný pes, Hory doly a Pozitivní noviny, vydává vlastní časopis Rosinanta. Napsal něco povídek o čertech, se kterými se kamarádí, a připravuje beletristického průvodce po městech Kostelec nad Černými lesy, Kouřim a Český Brod. Jeho nejoblíbenějším rčením je, že se z toho stejně zblázní, ale zatím si zachoval relativně zdravý rozum. • Člověče, co zase blbneš, do čeho se to vrháš? To nemáš co dělat? Dělat by bylo co, ale když ona změna je život. A hlavně; představ si, že mě dneska ještě nikdo nepochválil. • Chválí tě často? Kdepak, ale když k tomu čirou náhodou dojde, zostražitím. Je mi okamžitě jasné, že něco není v pořádku a že se cosi chystá. Většinou mám pravdu. • Konkrétně bych prosil. Napsal jsem třeba do jednoho deníku článek o komunikacích ve městě, kde žiji. Udělal jsem k němu i fotografie a přišla reakce od starostky, která by byla veselá, pokud by ze mě nedělala blba. Fotografie prý jsou nejméně tři měsíce staré… Leč digitál zachytil včerejší datum a hodinu vzniku. Podstatné ale je, že právě ta starostka mě pár dní před „causou“ chválila, jak jsem objektivní a nestranný. • To byla vlastně reportáž; ale ty je moc rád neděláš… Obejdu se bez nich. Reportáž je vlastně jen polapení skutečnosti a její otisk na papír. Mě víc baví věci, které musím hledat, probírat se literaturou, shánět materiály, zabrousit i do archivů, setkávat se se zajímavými lidmi. • Potkal jsi jich hodně? Celkem ano. Jde o lidi, věnující se často rozdílným oborům, a je krásné, když s nimi najdete společnou řeč. Nezapomenutelné je třeba setkání s někdejším ministrem Pavlem Dostálem; ten již bohužel není mezi námi, s Ringo Čechem, Pavlem Novým, spisovatelem Vláďou Dudákem, humoristou Jardou Skoupým nebo fotografem Frantou Dostálem. Takové setkání někdy může přejít v přátelství. Já měl to štěstí třeba u těch tří posledně jmenovaných. • A hele, fotograf… Nastalo splynutí duší? Ty přece také fotografuješ… No tak, fotografuju… Měl jsem to převeliké štěstí a mohl se trochu přiučovat u pana profesora Šmoka. To byl skvostný člověk, jeho jedovatě humorné glosy se nedají prostě zapomenout. Fotografoval jsem dlouho, dokonce spáchal i pár výstav, a nejvíce se vytahuju tou společnou s fotografem Národního muzea panem Bláhou. Jenomže pak jsem poznal Frantu Dostála a bylo po „panský pejše“ a prostoduché představě, že umím fotit. Jestli to někdo umí, tak Franta. • Jakou máš techniku? Ještě se někde doma povaluje Pentagon Six s nějakým příslušenstvím, ale první mašinka byla dvouoká zrcadlovka Rex. Později jsem si jako kluk našetřil na Exu 1a, kde těm je konec… Teď používám celkem jednoduchý digital. Ona ta technika je až někde daleko vzadu. Důležité je dívat se kolem sebe a všímat si. Vždycky se strašně chechtám, když vidím „mistra“ ověšeného technikou za stovky tisíc. Letí s vyplazeným jazykem někam daleko za lovem motivů. A stejnou cestou rozvážně kráčí zmíněný Franta Dostál, jen tak mezi řečí vytáhne z tlumoku přes rameno starou kinofilmovou mašinu a udělá fotografii, která obletí svět. A mě může vzít čert, protože byl zase na stejném místě a ve stejném čase tam, kde já. Ten chlap mi snad cíleně bere poslední zbytky sebevědomí. • Co to je sebevědomí? Jak já to mám vědět? Ale asi je to takový citlivý stav nitra člověčího, který se musí držet v přísně střežených hranicích. Pokud se pohybuje v jejich mezích, člověk o sobě ví, že třeba něco málo umí, že je k něčemu na světě dobrej. Ale jakmile hranice překročí, stává se ve svých očích geniálním velikánem, ale v očích druhých blbcem… • A co třeba domýšlivost? Tak to už vůbec netuším. Jen já totiž vím, jak jsem šikovný, chytrý, krásný, štíhlý a vlasatý sympatický mladý muž. A hlavně - hlavně strašně skromný. • Co máš v životě rád? To je otázka ... Na tu bych se snad sám nezmohl…!Třeba pár lidí, na které je spoleh, nebo svoji rodinu…Ono to u nás občas vypadá, že by průměrná rodina v Palermu závistivě zírala v němém úžasu, ale na druhou stranu… Není to tak dávno, co jsem si chtěl umřít. Ve zdraví jsem přežil klinickou smrt, a jak jsem se tak povaloval po nemocnicích, žena za mnou každý den jezdila, seděla u mě, jezdila s ní i tehdy osmiletá dcera…Vedle leželi třeba místní pacienti, na které se někdo přišel na chviličku podívat sotva jednou za týden… No, vrcholem toho, co mám rád, je vždy když se všichni sebereme a vyrazíme někam - já říkám - na expedici. Slídíme po Čechách a objevujeme neobjevené, hledáme zajímavá místa. • Jen po Čechách? Bohužel ne, občas se vydáme i někam ke slané vodě; moře dělá naší slečně dobře. Ale já již po nějaké cizině netoužím. Mám dojem, že doma je strašně krásně – vezměte si třeba Šumavu – a aby si člověk mohl s Ladislavem Vodičkou říci: „Já znám tu zemi, znám…“ musel by se dožít asi tak sto šestnácti let. Mě k nepříčetnosti vytáčejí lidé, kteří sice znají - jak tedy říkají - jako své boty Londýn nebo Paříž či Benátky, a když před nimi řeknete třeba Kardašova Řečice, vytřeští zraky neb se domnívají, že jste vyslovil nějako sprosťárnu. A největší psina je, že místa, o kterých tvrdí, jak je zaujala, znají z poklusu stylem napravo vidíte, vlevo se rozkládá… Pomalu každý, kdo na týden vyjel do nějaké země, se pasuje na doživotního experta na její místopis, ekonomiku, zahraniční politiku i kulinářství. A to si dal někde na ulici dvojitého hamburgera. Jenomže každá země se musí ne prochodit, ale prošmejdit… • Co máš zase proti hamburgerům? Nic. Jenom je nemohu ani vidět. Odporně sterilní a nechutná potravina v odporně stejných provozovnách, které se drze prohlašují za restaurace. Fuj. Proč bych měl dlabat stejnou housku s karbanátkem v Chomutově jako v Rožnově pod Radhoštěm? V Rožnově si asi dám Valašskou klobásu a v Chomutově Krušnohorské brambrdle… Nebo taková pizza. S nebývalou radostí zbaštím celou Margaretu, ale někde v Itálii u moře. A ještě musí být z poctivě klasické pece a ne z elektrické trouby. Ale nevidím jediný rozumný důvod krmit se podivnou plackou padesát kilometrů od Prahy když vedle u řezníka mají fantastický guláš nebo ovar.... Ježíš, já bych si dal kus pečeného kolena! Nebo taková drštková polívka v Hospodě U čarodějnice na Vítkově kameni na Šumavě…. • Rád Šumavu? Řečeno s vodníkem Čochtanem… Já rád Šumavu a taky frťana. Jenomže toho mi zakázali doktoři, a tak se musím spokojit se Šumavou. Rád musím. Jezdíme tam do domečku kousíček od hranic. Přijedete do Frýdavy a pak ještě pomalu dvacet kilometrů lesem, kde nepotkáte živou duši. Ráno tam vstávám v pět a chodím si fotit východy slunce, každej je jinej. Po louce vás eskortuje kráva a radí kde je nejhezčí výhled. Do Lince to máte blíž než do Budějovic, a pro rohlíky se jezdí do fantastické pekárny dvacet kilometrů do Vyššího Brodu. Nepopsatelná nádhera. Já moc rád Šumavu. |
Foto © Pavel Pávek, http://www.rosinanta.estranky.cz/
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl http://frk60.aspweb.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 04. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Stanislav Motl |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jitka Molavcová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Josef Fousek |