Letos jsem to byl já, kdo dostal za úkol napsat článek o Expedici tandem 2006, a tak už sedím a přemýšlím, jak nejlépe sepsat všemožné zážitky z těch pěti dnů.
Začalo to 17. července v pondělí a dopředu byli všichni informováni, že se máme ráno sejít v Tyflocentru – hodina výjezdu 10.00! Už na začátku musím oznámit, že počasí nás nezradilo, ale spíše naopak – místy bylo zase až moc teplo. Vrátím se tedy k ránu prvního dne, kdy bylo počasí na jedničku a přesně podle plánu se všichni postupně sešli u Tyflocentra. Lidé na dvoukolech, kteří spolu jedou prvně, si měli na míru nastavit kolo, domluvit co a jak při jízdě, či si vše vyzkoušet, než se vyrazí. O dopravu zavazadel se postaral Pepa Brožek autem s vozíkem. Samozřejmostí bylo převléknout se do žlutých triček Tyflocentra s jeho vytištěným logem, abychom byli jednotní. Ještě než jsme vyrazili, přišli pracovníci z Rozhlasu a novináři z deníku Bohemia. Rozhovoru se samozřejmě musela zúčastnit Dana, která prozradila veřejnosti hrubý program pětidenní expedice včetně místa našeho ubytování. Nakonec na její povel vyrazilo pět dvoukol na cestu, přičemž nás fotografoval pracovník z novin. Kilometry nám mizely pod koly, všichni plní síly a elánu, nálada panovala skvělá. Do zastávky utekl čas jako voda a všichni se občerstvili či najedli v příjemné restauraci v Heřmanově Městci, v příjemném venkovním sezení. Dále jsme pokračovali pohodovým tempem a cíl naší cesty se blížil. Poznali jsme to jasně i podle nádherných koní, kteří se pásli kolem. Moje přítelkyně Renča si vynutila zastávku, aby se s nadšením rozběhla k nim - pomazlit. Po vyjetí se nám zanedlouho otevřela příjezdová cesta k areálu penzionu Koles, který nás překvapil svou krásou. Přivítala nás majitelka a po uklizení tandemů byl první úkol - vzít si zavazadla a ubytovat se v přiděleném pokoji. 
Ještě jsem se o tom nezmínil, ale na letošní Expedici tandem nebyli jen lidé, jezdící na dvoukolech. Druhou skupinu tvořili zrakově postižení s doprovodem, o denní program se jim starala Lenka Jurenková. Ovšem po našem návratu z denních výjezdů jsme se pochopitelně spojili a případný večerní program patřil hromadně všem. Odpolední program byl volný, každý si mohl prohlédnout areál kolem penzionu, seznámit se a popovídat si s ostatními, či se jít vykoupat do bazénu. Očekávali jsme též příjezd čtyř lidí na tandemech, kteří přijížděli z jiné strany než my. Postupně odpoledne obě dvojice dorazily, přivítali jsme je a museli nám prozradit všechno o svojí cestě. Dvojice pánů měla po cestě problémy, dvakrát museli spravovat píchlou duši. Večer jsme se sešli všichni ve velkém altánu - následoval seznamovací večírek. Legrace pochopitelně nechyběla. Druhý den bylo opět nádherně a na programu byla bobová dráha v Kutné Hoře. Měli jsme tam být od jedenácté hodiny, a tak jsme museli včas vyrazit, abychom tam stihli dojet. Renatu vedle mě vystřídal Pepa, ale jinak bylo vše beze změn - vyrazilo již sedm dvoukol. Vyjeli jsme zhruba v devět hodin a čekalo nás zhruba 30 kilometrů bez žádné dlouhé přestávky.
Kupodivu jsme cestu zvládli nečekaně rychle a najít místo bobové dráhy se obešlo bez velkých problémů či zabloudění. Z těch, co se na ni mohli podívat, spadly obavy, které Dana den předtím nevědomky vyvolala, a popisovali vše nevidomým. Vozík byl pro jednu osobu s pákou, která mohla brzdit, a když se předem dohodlo, jak bude jezdit dvojice vidoucí-slepý, mohli jsme již zanedlouho vyrazit na trať. Každý si užíval trati jak se mu líbilo a dokonce došlo i třikrát na převrácení vozíku v korytě, což potom potvrdil provozovatel jako běžnou denní věc. U dráhy bylo občerstvení a mohli jsme si oddechnout a osvěžit se nápoji.
Čas odjezdu se protáhl a vyjeli jsme směrem na Čáslav až před druhou hodinou. Vzdálenost činila necelých 20 kilometrů, ale museli jsme jet částečně po hlavní silnici a do táhlých kopců. Navíc do nás značně pražilo slunce a oddechli jsme si na Čáslavském náměstí, kde byla vyhlášena pauza. Někdo se šel najíst do restaurací, někdo šel do krámů, každý co potřeboval.
Po půl čtvrté jsme vyrazili teď už opravdu zpátky do penzionu. Dva z mužů museli udělat cestou zastávku a my jsme mysleli, že nás dojedou. Ale já s Pepou, kteří jsme měli vysílačku, jsme je zahlédli, že zapomněli odbočit z hlavní silnice, a tak jsme se vydali za nimi je hledat. Naštěstí jsme se o kus dál sešli a vysílačkou se domlouvali, kde jsou, a ať na nás počkají. Dále už jsme jeli ve formaci a bylo jasné, že nám vysílačka opravdu pomáhá. Bohužel nás čekal ještě čtyřkilometrový kopec a v tom vedru, které panovalo, to nebyla milá věc. Nakonec se nám vše podařilo zvládnout, i když se zpožděním, a dojet do cíle.
Cestou se však u tandemu dvou mužů ještě podařilo několik kilometrů před cílem propíchnout kolo. Tak jsme se s Pepou oddělili a hnali k penzionu. Tam nás, uchvácené, ostatní vřele přivítali, ale Pepa seskočil z kola a chvátal k autu, že musí vyjet pro dva chlapy s píchlým dvoukolem. Postupně dojížděli také ostatní a byli velmi radostně přivítáni. Aby ne - také jsme podali slušný výkon! Přes 70 kilometrů, navíc odpoledne v horkém počasí, jsme měli našlapáno v nohách.
Většina z nás se šla ochladit do bazénu, což bylo nejlepší řešení, a nastal volný program. Kdo ze skupiny, která trávila celý den na penzionu, měl zájem, mohl na dvoukole vyrazit se zkušeným vidoucím spolujezdcem na projížďku po okolí. Pán s píchlým tandemem hledal na kole vadu a postupně opravoval kolo skoro až do noci. Středa 19. července neměla příliš patřit jízdě na dvoukole, ale spíše prohlídce čtyřnohých přátel. Ráno po snídani se jedna skupina vydala pěšky k chovnému hřebčínu, kde jsme se měli všichni sejít k prohlídce. My jsme tedy měli čas navíc, abychom zajeli kousíček, jen necelý kilometr daleko, ke vjezdu do obory. Zde nás čekal hajný a prozradil nám hodně o oboře a chovu zvěře v ní. Potom se několik vidících posadilo do auta k němu a k Pepovi a jeli se podívat dovnitř ke krmelci, aby viděli přímo jeleny a laně. Když se vrátili, vyprávěli nám své dojmy cestou směrem k hřebčínu. U ohrady s koňmi, krásnými kladrubskými vraníky, jsme si udělali moc příjemnou zastávku. Stihli jsme si je i pohladit, než nám zase odběhli o kus dál, ale už jen dívat se na tu nádheru bylo úchvatné. Cestou jsme pozdravili druhou partu, jdoucí při kraji silnice a zamířili jsme již přímo k hřebčínu. Mohli jsme se občerstvit, ještě než jsme se všichni sešli a než se zajistila prohlídka. Pak se nás ujala průvodkyně a následovali jsme ji v daném směru. Seznámila nás s historií kladrubských koní, rozmístěním a statistikou chovu i zájmem o ně v celém světě. Prošli jsme postupně místa s chovnými hřebci, klisnami i hříbaty a všude se hovořilo k danému tématu a padaly i otázky. Nakonec jsme navštívili sbírku kočárů a vozů všech možných typů, které kdy koně tahali.
Po konci prohlídky jsme se opět rozdělili a my na tandemech jsme jeli přímo k penzionu. Zde jsme se naobědvali a poté se dohodli, že volné odpoledne využijeme ke koupání na blízkém písáku. Sedli jsme na tandemy, jeli po štěrkové cestě a za chvilku byli opravdu na místě. Tento den opět velkou silou zářilo slunce, tak bylo nejlepší trávit čas ve vodě. Nějaký kus od břehu jsme náhodou našli pod vodou ostrůvek, na kterém jsme mohli stát a voda nám sahala pod prsa. Daly se tu provádět i různé vodní hrátky, což jsme také plně využili. Po návratu do areálu penzionu byl volný program a každý si mohl dělat, na co má chuť. Někdo si sedl do stínu k pivečku a povídal si, někdo se šel opalovat k bazénu, vše bylo možné. S obavami z vedra se promýšlel plán na zítřejší cíl výjezdu, hlavní otázkou byla vzdálenost. Padaly různé návrhy i názory. Po večeři jsme se všichni v daný čas sešli v altánu a měl sem přijít člověk z hřebčína a udělat nám zajímavou přednášku. Tu se nenápadně objevil starší milý pán, který už pár desítek let pracuje s koňmi, a měl hodně zkušeností a zážitků. Také se mnoho let účastnil závodů, kdy řídil speciálně stavěný kočár, tažený koňmi. Prý skoro vyhrál nejslavnější závod v Anglii a seděl pak s královnou při večeři. Přiblížil nám historii, podrobnosti o chovu, výcviku i zajímavé historky, co zažil. V debatě pak padalo mnoho otázek až do nejmenších podrobností. Na konci přednášky, plní informací, jsme mu upřímně poděkovali a důrazně zatleskali.
Následující den, ve čtvrtek, jsme vyrazili ze všech dní nejdříve, protože se nakonec odsouhlasila cesta do lázeňského města Poděbrady, a to se podle mapy mělo najet nejvíce kilometrů. Byl rovněž předpovídán horký den, a proto jsme vyjeli za chladnějšího rána. Láhve jsme opět měli naplněny iontovým posilujícím nápojem a pod koly nám ubíhala pěkná rovná silnice bez kopců, s minimem automobilů. Posledních ani ne deset kilometrů jsme museli jet po hlavní magistrále spolu s vozidly, až jsme se konečně dostali do centra na náměstí. Příjemně nás překvapilo, že cesta trvala něco kolem dvou hodin a vzdálenost podle tachometru nebyla tak dlouhá - asi 40 kilometrů. Zde se nemohl dohodnout následující program - co s tandemy? Nakonec nás většina šla do známé restaurace Bílá růže a jeden člověk řekl, že bude klidně hlídat dvoukola, než ho potom třeba někdo vystřídá. V restauraci jsme strávili dost času a potom si ještě každý mohl ve městě sehnat či zařídit, co potřeboval. Předem určená hodina odjezdu se protáhla, a když jsme nakonec vyjeli, rozhodlo se, že se pojede z města jinou cestou, a to stezkou podél řeky. Našli jsme ji celkem bez problémů a byla to příjemná stezka pod stromy. I když panovalo odpolední vedro a silnice byla někde dost rozpálená, cesta opět utíkala rychle a vzdálenost byla dokonce kratší než ta dopolední. Mohli jsme si klidně povídat i za jízdy o různých věcech a občas dělat oddechové přestávky - i proto, abychom se sjeli do skupiny, pokud jsme byli příliš daleko od sebe. Ostatní nás rázně potleskem přivítali, když jsme dojeli k penzionu a naše první cesta vedla k bazénu, kde jsme se schladili a osvěžili.
Následoval opět volný program a poslední večeře měla být trochu jiná. Podávala se pro změnu v altánu, kde otevřeli malou kuchyň a grilovali zde přesázenou kýtu. K tomu jsme si mohli dát i různé druhy příloh. Každý si určitě pochutnal, protože výborné chuti se nedalo nic vytknout a k přidání bylo stále dost. Rozloučil se s námi všemi jeden mladý manželský pár. Velmi toho litovali, že už musí odejet, ale potvrzovali, že na tandemech i v areálu penzionu to bylo skvělé.
Netrvalo příliš dlouho a lidé se z altánu začali pomalu rozcházet. Zbyl dostatek prostoru a několik možností, kde a jak trávit večerní čas. Už se skoro stmívalo a pod altánem se objevila harmonika a začalo se hrát a zpívat. Tohle se dělo vlastně každý den a vyhrávalo se i dlouho do noci. Někteří dokonce až skoro do rána řádili v bazénu - takové holt byly rušné noci. Přišel pátek 21. července - den kdy jsme měli odjet domů. Po snídani jsme se začali pomalu balit. Nečekala nás dlouhá cesta, něco přes 30 kilometrů pohodlnou trasou. Dva muži nás všechny obcházeli a loučili se. Museli vyjet dříve, opačným směrem a navíc je čekal delší úsek. Potom zbylých nás deset, kteří měli namířeno do Pardubic, se také rozloučilo se členy druhé skupiny a vidící lidé pozorovali oblohu, kde se nebezpečně stahovala mračna. Kolem desáté hodiny jsme nasedli a pět dvoukol vyrazilo. Otočili jsme se a podívali se na úžasný penzion se skvělým okolím. Zvolená trasa byla parádní, auta se vyskytovala řídce, nic nám nebránilo probírat hromadně různá témata. Jeden čas na nás padal jemný déšť, ale to nám vůbec nemohlo zkazit náladu. Chvilku po jedenácté už jsme vjížděli do Lázní Bohdaneč a měli poslední zastávku v tamní cukrárně, kde jsme probírali zážitky z uplynulých pěti dnů a Dana už se dívala do budoucnosti, co má přijít. Před výjezdem se s námi další dva lidé od tandemu rozloučili. Vyjeli jsme z obce a najeli na známou cyklotrasu přímo do Pardubic. Čekalo nás jen několik kilometrů. Do Tyflocentra tak přijely jen čtyři tandemy. Přivítali nás, vrátila se žlutá i modrá trika, rozloučil se zbytek lidí, rozebrali jsme si svoje zavazadla, která autem přivezl Pepa Brožek a tak vlastně po poledni úžasná a skvělá, čtvrtá Expedice tandem 2006, skončila. Myslím a určitě se nemýlím, že si každý z nás z těchto nádherných pěti dnů odnesl spoustu krásných zážitků.
foto z archivu Petra Hromádka
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 11. 2006.
