Písečný korsický pes

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Brzy ráno jsem prošla kolem rozkvetlých růžových keřů, kaktusů, pod palmami a stála jsem na břehu moře. Slunce vycházelo a ozařovalo vše zlatou září. Pláž byla nekonečně dlouhá, pustá, pokrytá jemným žlutým pískem. A voda průzračně čistá a přátelská.
Stála jsem sama na pláži a dívala se naproti na ostrov Elbu, kde byl vězněn Napoleon. Poblíže je tajemný ostrůvek Monte Christo. Viděla jsem jen šedé skály a kolem nekonečné moře.
 
Náhle se ozval štěkot a po pláži ke mně běžel veliký zrzavý pes. Stála jsem nehnutě s vírou, že mě nekousne, že pozná, že mám zvířata ráda. Pes se přede mnou zastavil a zuřivě na mne štěkal. Měl hlavu buldoka, oči vyvalené a tělo dogy. Byl mimořádně silný a veliký. Budu mu říkat Písečný pes. Má stejnou barvu jako písek na pláži.
„Co chceš, Písečný pse?“ řekla jsem tichým hlasem. Pes se mi podíval do očí a přestal štěkat. Pak odběhl a přinesl mi kousek dřeva, které vyplavilo moře. Hodila jsem ten kus dřeva co možná daleko. Radostně pro něj běžel a položil mi ho k nohám. Opět začal štěkat, že to bylo slyšet asi až na ostrov Elbu. Díval se vyzývavě na dřevo u mých nohou a chvílemi zavrtěl ohonem.
Několikrát jsem mu ještě dřevo hodila, on vzorně aportoval, a pak jsem si chtěla lehnout do písku a lenošit. To se ale nelíbilo Písečnému psu. Běhal okolo mne a štěkal. Začala jsem mu rozumět. „Pohyb, přece se tu nebudeš povalovat, jdeme se projít, koukej, jak je tu krásně“, říkaly jeho oči.
Vstala jsem a vydali jsme se spolu kolem moře po pláži. Pes začal pomalu běžet, poštěkával a pozorně se díval, zda mu stačím.
Tam, kde pláž ostře zahýbala, krajina se měnila. Skály teď byly blíže pláže a na každém vrcholku stála prastará opuštěná obranná věž z doby okupace Korsiky. Věže byly zčernalé stářím, opálené, a vypadaly mysticky. Dovedla jsem si představit, jak před staletími na nich plály ohně, které zapalovali římští legionáři na znamení, že je země napadená Maury z Afriky nebo piráty. Věže jsou na vrcholcích kopců kolem celého ostrova, takže díky ohňům na věžích byla za malou chvíli celá země v pohotovosti a připravená k obraně proti nepříteli.
Začínala jsem být unavená, nejsem již mladá. Pes zahnul z pláže na cestičku, která vedla z kopce ke staré věži. Ohlížel se, zda jdu za ním. Když jsem vyšla nahoru, před věží ležel plochý kámen. Pes již na něm seděl a bylo tam místo i pro mne. Byl spokojený a díval se do dálky na moře.
„Děkuji Ti, Písečný pse, že jsi mě sem dovedl, je tu tak krásně“, řekla jsem vděčně. Vztáhla jsem ruku a pohladila jsem ho po hlavě. V očích měl radost, a jako já se díval na moře zalité ranním sluncem a na skaliska ostrůvku Monte Christo. Seděli jsme tam dlouhou dobu, a pak jsme se vydali zpátky. Pes poštěkával a běhal kolem mne.
 
Vál větřík a stříbrné vlnky se tříštily o pláž jedna za druhou. Vešla jsem do moře a pes zůstal na pláži. Voda byla skvělá, vzdalovala jsem se od pláže a pes začal štěkat, pobíhat a zoufale výt. V očích měl strach. Náhle se odněkud přihnala obrovská vlna a přelila se mi přes hlavu. Bylo to neočekávané, začala jsem se topit. V poslední chvíli pes zoufale zavyl a skočil do moře. A náhle byl těsně u mne. Chytila jsem se ho rukou za hřbet a on mě nějakým nepochopitelným způsobem dopravil na mělčinu. Nikde nikdo, jen já a starý hodný pes. Bez něho by mě vlna zpětným odrazem od břehu zanesla daleko do moře, možná navždy. Ta vlna – někde na jihu Itálie bylo v noci zemětřesení, napadlo mě, když jsem se podívala na rozbouřené moře. Za chvíli se moře utišilo a zase bylo nekonečně krásné a vlídné.
 
Seděli jsme vedle sebe na písku a já ho držela kolem krku. „Děkuji Ti, Písečný pse. Narodil jsi se ze žlutého písku a máš stejnou barvu. Možná, že tvůj prapředek byl pes Napoleona nebo nějakého římského generála. Sice už nejsi čistokrevný, ale jsi šlechtic, protože jsi hodný a ušlechtilý. Jsi starý, prošedivělý, máš špatné zuby, asi tě hodně bolí, ale duchem jsi mladý. Jsi kamarádský a chceš si hrát. A zachraňuješ lidi, i když se ti do vody nechce. Znáš dobře všechna nebezpečí moře.“
 
Od té doby jsem měla na Korsice přítele, který na mne každé ráno čekal a chtěl si hrát. Desátý den náš zájezd z Korsiky odjížděl. Ráno jsem již nešla na pláž. Pes seděl poblíž autobusu a pozoroval mě starýma očima. Nikdy na stanoviště autobusů nechodil, byl vždy na pláži. Byl tak ošklivý, až byl krásný.
Pohladila jsem ho a zašeptala jsem: „Vrať se na pláž, Písečný pse. Já tě nemohu vzít do Prahy. A ani bys tam nebyl šťastný. Tady je tvůj domov. Jednou se k tobě vrátím a zase si budeme hrát. A budeme zase běhat po pláži a nic nás už nebude bolet. Budeme se bezhlučně vznášet na písku a od černé věže pozorovat krásu světa. Pro ostatní lidi budeme neviditelní, protože už budeme jen stíny. Ale my dva budeme zase šťastní.“ Věděla jsem, že mi rozumí.
Když se autobus rozjel, pes zavyl, chvíli běžel za ním, ale u brány se zastavil, obrátil se a běžel na svou pláž.
Můj kamarád, Písečný korsický pes.

text  © Hana Tomková,  18.11.2006

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 11. 2006.