Písečný korsický pes
Rubrika: Literatura – Pohlazení
- Brzy ráno jsem prošla kolem rozkvetlých růžových keřů, kaktusů, pod palmami a stála jsem na břehu moře. Slunce vycházelo a ozařovalo vše zlatou září. Pláž byla nekonečně dlouhá, pustá, pokrytá jemným žlutým pískem. A voda průzračně čistá a přátelská.
- Stála jsem sama na pláži a dívala se naproti na ostrov Elbu, kde byl vězněn Napoleon. Poblíže je tajemný ostrůvek Monte Christo. Viděla jsem jen šedé skály a kolem nekonečné moře.
- Náhle se ozval štěkot a po pláži ke mně běžel veliký zrzavý pes. Stála jsem nehnutě s vírou, že mě nekousne, že pozná, že mám zvířata ráda. Pes se přede mnou zastavil a zuřivě na mne štěkal. Měl hlavu buldoka, oči vyvalené a tělo dogy. Byl mimořádně silný a veliký. Budu mu říkat Písečný pes. Má stejnou barvu jako písek na pláži.
- „Co chceš, Písečný pse?“ řekla jsem tichým hlasem. Pes se mi podíval do očí a přestal štěkat. Pak odběhl a přinesl mi kousek dřeva, které vyplavilo moře. Hodila jsem ten kus dřeva co možná daleko. Radostně pro něj běžel a položil mi ho k nohám. Opět začal štěkat, že to bylo slyšet asi až na ostrov Elbu. Díval se vyzývavě na dřevo u mých nohou a chvílemi zavrtěl ohonem.
Několikrát jsem mu ještě dřevo hodila, on vzorně aportoval, a pak jsem si chtěla lehnout do písku a lenošit. To se ale nelíbilo Písečnému psu. Běhal okolo mne a štěkal. Začala jsem mu rozumět. „Pohyb, přece se tu nebudeš povalovat, jdeme se projít, koukej, jak je tu krásně“, říkaly jeho oči. - Vstala jsem a vydali jsme se spolu kolem moře po pláži. Pes začal pomalu běžet, poštěkával a pozorně se díval, zda mu stačím.
- Tam, kde pláž ostře zahýbala, krajina se měnila. Skály teď byly blíže pláže a na každém vrcholku stála prastará opuštěná obranná věž z doby okupace Korsiky. Věže byly zčernalé stářím, opálené, a vypadaly mysticky. Dovedla jsem si představit, jak před staletími na nich plály ohně, které zapalovali římští legionáři na znamení, že je země napadená Maury z Afriky nebo piráty. Věže jsou na vrcholcích kopců kolem celého ostrova, takže díky ohňům na věžích byla za malou chvíli celá země v pohotovosti a připravená k obraně proti nepříteli.
- Začínala jsem být unavená, nejsem již mladá. Pes zahnul z pláže na cestičku, která vedla z kopce ke staré věži. Ohlížel se, zda jdu za ním. Když jsem vyšla nahoru, před věží ležel plochý kámen. Pes již na něm seděl a bylo tam místo i pro mne. Byl spokojený a díval se do dálky na moře.
- „Děkuji Ti, Písečný pse, že jsi mě sem dovedl, je tu tak krásně“, řekla jsem vděčně. Vztáhla jsem ruku a pohladila jsem ho po hlavě. V očích měl radost, a jako já se díval na moře zalité ranním sluncem a na skaliska ostrůvku Monte Christo. Seděli jsme tam dlouhou dobu, a pak jsme se vydali zpátky. Pes poštěkával a běhal kolem mne.
- Vál větřík a stříbrné vlnky se tříštily o pláž jedna za druhou. Vešla jsem do moře a pes zůstal na pláži. Voda byla skvělá, vzdalovala jsem se od pláže a pes začal štěkat, pobíhat a zoufale výt. V očích měl strach. Náhle se odněkud přihnala obrovská vlna a přelila se mi přes hlavu. Bylo to neočekávané, začala jsem se topit. V poslední chvíli pes zoufale zavyl a skočil do moře. A náhle byl těsně u mne. Chytila jsem se ho rukou za hřbet a on mě nějakým nepochopitelným způsobem dopravil na mělčinu. Nikde nikdo, jen já a starý hodný pes. Bez něho by mě vlna zpětným odrazem od břehu zanesla daleko do moře, možná navždy. Ta vlna – někde na jihu Itálie bylo v noci zemětřesení, napadlo mě, když jsem se podívala na rozbouřené moře. Za chvíli se moře utišilo a zase bylo nekonečně krásné a vlídné.
- Seděli jsme vedle sebe na písku a já ho držela kolem krku. „Děkuji Ti, Písečný pse. Narodil jsi se ze žlutého písku a máš stejnou barvu. Možná, že tvůj prapředek byl pes Napoleona nebo nějakého římského generála. Sice už nejsi čistokrevný, ale jsi šlechtic, protože jsi hodný a ušlechtilý. Jsi starý, prošedivělý, máš špatné zuby, asi tě hodně bolí, ale duchem jsi mladý. Jsi kamarádský a chceš si hrát. A zachraňuješ lidi, i když se ti do vody nechce. Znáš dobře všechna nebezpečí moře.“
- Od té doby jsem měla na Korsice přítele, který na mne každé ráno čekal a chtěl si hrát. Desátý den náš zájezd z Korsiky odjížděl. Ráno jsem již nešla na pláž. Pes seděl poblíž autobusu a pozoroval mě starýma očima. Nikdy na stanoviště autobusů nechodil, byl vždy na pláži. Byl tak ošklivý, až byl krásný.
- Pohladila jsem ho a zašeptala jsem: „Vrať se na pláž, Písečný pse. Já tě nemohu vzít do Prahy. A ani bys tam nebyl šťastný. Tady je tvůj domov. Jednou se k tobě vrátím a zase si budeme hrát. A budeme zase běhat po pláži a nic nás už nebude bolet. Budeme se bezhlučně vznášet na písku a od černé věže pozorovat krásu světa. Pro ostatní lidi budeme neviditelní, protože už budeme jen stíny. Ale my dva budeme zase šťastní.“ Věděla jsem, že mi rozumí.
- Když se autobus rozjel, pes zavyl, chvíli běžel za ním, ale u brány se zastavil, obrátil se a běžel na svou pláž.
- Můj kamarád, Písečný korsický pes.
text © Hana Tomková, 18.11.2006
DOPORUČUJEME: další články v rubrice POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 11. 2006.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Karel Šíp |
![]() |
Ondřej Suchý |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
Dáša Cortésová |
![]() |
Jiří Suchý |