S jezevčíkem pod vulkánem

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Je krásný den. Slunce se opírá o vlny a odráží od nich své paprsky. Stojím na přídi větší výletní lodi a pomalu se blížíme k Liparským ostrovům.

Celé souostroví při severním pobřeží Sicílie je sopečného původu. Na ostrově Stromboli se nachází stejnojmenná činná sopka. Ostrovy byly osídleny již v šestém století př.n.l., obsazeny Řeky a od roku 252 př.n.l. přešly do područí Římanů.
O výletní loď se opírá silný vítr. Podle antické legendy zde vládne vládce větrů Aiolos. Odysseus od něho dostal při návratu do vlasti měch, v němž byly uzavřeny nepříznivé větry. Když ho přemohl spánek, jeho zvídaví druhové měch otevřeli a loď byla větry zahnána zpět na Aiolii. Podruhé již vládce větrů Odysseovi nepomohl.
Po několika hodinách plavby se blížíme k ostrovu Vulcano. Vystupuji na malém přístavišti přímo pod sopkou, která dala ostrovu jméno. Po výstupu z lodi nás zavalil silný zápach síry, sirný kouř se z několika míst vznáší nad vrcholem sopky. Poslední erupce zde byla v roce 1890. Na úpatí sopky se nacházejí bahenní sirné lázně. Turisté se žlutým bahnem pomažou, buď z legrace, nebo z důvodu, že věří v jeho zázračné účinky. Pak se umyjí v nedalekém moři, které je také cítit sírou. Pláž je spíše našedlá, vše je zde vulkanického původu.
Do bahna se mi nechtělo, a tak jsem se vydala podívat do okolních malých krámků. Je jich tam přímo pod vulkánem asi deset.
Vešla jsem do obchůdku, kde mimo triček byly různé umělecké i neumělecké předměty – suvenýry z tmavého vulkanického kamene. Na křesle pokrytém červeným koberečkem se rozvaloval jezevčík a s láskou pozoroval svoji majitelku. Byla skutečně krásná, štíhlá, příjemná a mladá. Poprosila jsem ji, zda bych si ji mohla vyfotografovat. Ochotně vzala psíka do náručí a ten jí pohotově dal psí polibek. Zeptala jsem se jí, zda se nebojí žít pod živým vulkánem a odkud má psíka.
Byla sdílná a vypravovala mi, že před třemi roky přijela na ostrov skupinka turistů – mladíků. Chovali se hlučně a surově si mezi sebou přehazovali štěně. Pravděpodobně nepatřilo nikomu z nich. Buď ho někomu vzali, nebo našli. Mladé ženě bylo psíka líto a snažila se s nimi domluvit, aby jí štěně dali. „Stejně mi tu bylo smutno, manžel je stále na moři,“ vyprávěla.
Mladíci mluvili jí neznámou řečí, takže se s nimi nedomluvila. Když odcházeli, dívala se smutně za týraným štěnětem.
„Večer, když výletní loď odvezla i poslední turisty, ostrov ztichl. Bylo nesnesitelné dusno. Převlékla jsem se a šla se vykoupat do moře. Náhle jsem si všimla, že se ve žlutém bahně něco zmítá. Přistoupila jsem blíž a z bahna vytáhla štěně. Bylo napůl utopené. Šla jsem s ním k moři, opláchla ho a doma mu ošetřila slepené oči. Hned jsem se do něho zamilovala.
Za dva dny přijel na ostrov lékař. Zavřela jsem krám a běžela se psem na prohlídku. Nebyl to sice veterinář, ale psa prohlédl a naordinoval kapky do očí. Pes dostal jméno Mňamo a přinesl mi štěstí.“
Latinské jméno Vulkanos je ztotožňováno s řeckým bohem Hefaistem. Podle Homéra měl bůh ohně pod horou chrlící oheň a dým svou dílnu. Hefaistos je znázorňován jako obrovský ramenatý bůh, kymácející se na slabých nohou. Neúnavně buší do své kovadliny, po celé věky. Svým obrovským tělem mezi sirnatými výpary v žáru ohně naplňuje nitro sopky.
Dívala jsem se na tu krásnou dívku a napadla mne otázka: „Žijete přímo pod vulkánem, nebojíte se erupce?“
„Jsem tu zvyklá. Mňamo je ale často neklidný, bojí se, kdykoli se z nitra vulkánu něco ozve, má dobrý sluch. Pak všeho necháme a utíkáme do přístavu, kde kotví vždy nějaká výletní loď. Ale vždy jsme se brzy vrátili. V zimě zde vanou silné větry a je zde chladno. Ale já jsem se tady narodila, erupce nebyla přes sto let, a tak věřím, že budeme mít štěstí. Těžko bych jinde začínala, jsem tu doma.“
A mne napadlo – chtěla bych, aby Hefaistos neuhodil více do své kovadliny a sopka náhle nevybuchla. Přála jsem si, aby ta hodná mladá žena přežila ve zdraví, aby se jí nic nestalo.
K večeru výlet končil. Ještě jsme s výletní lodí objeli všechny ostrovy. Všude jen nehostinné skály, na všech bylo vidět, jak po nich kdysi v proudech stékala láva. Dnes jsou sopky již klidné, ale přinášejí smutek v duši.
Já jsem vzpomínala na krásnou Sicilanku, jak stojí před svým domkem, s láskou k sobě tiskne svého psa a s obavou hledí nahoru k dýmajícímu vulkánu.

 OHLASY NA ČLÁNEK

Dekuji pani Tomkove za zajimave a poutave vypraveni o sve ceste na Vulcano i dojemny pribeh o jezevcikovi, jeste, ze ta hodna pani pejska nasla vcas a ujala se ho. Zaujala me cast venovana Hefaistovi - jsem milovnice sopek, zajimam se o vulkanologii, ale i o to, co na sopkach roste a zije.   Vulcano jsem navstivila v roce 1998. Byl to pro me jedinecny zazitek, stejne tak jako navsteva Stromboli, Etny a Vesuvu. Sopky na me vubec nepusobi smutne, naopak - jsou projevem zivota nasi planety, i kdyz obcas prinesou zkazu, vynahradi ji bohatym zivotem. Kameni doslova promlouva o historii Zeme.  Na Vulcanu jsem byla fascinovana barvami kamenu - obzvlaste me zaujala skala pobliz vstupu do more u sirneho jezirka. Stejne tak me zaujalo kameni pri vystupu ke
krateru a zhavy dech hory a sira. Moc se mi libily i zajimave rostliny,vyrustajici z lavy - , zlute kvetouci keriky s pokroucenymi vetvemi. Rada jsem si prostrednictvim dila s Vami znovu zacestovala a preji Vam hodne inspirace k napsani dalsich pribehu z cest.
Jana Haasova, 22.1.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2007.