Panebože, netrestej mě! Jak je krásný, když spí. I po těch šesti letech by se na něho dokázala dívat celé hodiny. Chtěla by mu dát dítě. Moc by chtěla. „Proč ještě nespíš, Lucie?“ „Probudily mě vlaštovky na římse.“ „Pojď ke mně.“ Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě. To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto. Srdce jí rvalo na kusy vědomí, že všechna ostatní rána patří jeho ženě. „Miláčku…“ „Ne, Tome, dneska ne, prosím. Chci se jenom přitulit. Tak je mi s tebou moc hezky.“ Měla by vstát a uvařit snídani. Hemenex a kávu. Už zítra ji bude pít ve Slávce s Markem. Chudák Tom! Měla by mu to říct? Raději ne. Proč ho znepokojovat, vždyť o nic nejde. S dlaní položenou na jejím nahém ňadru už zase zhluboka oddychuje. Myšlenky ji začínají nepříjemně obtěžovat. Bude lepší, když přece jenom vstane. „Něco si přečti.“ „Proč mě budíš, necito?“ „Myslela jsem, že už jsi vzhůru.“ „To teda nejsem.“ „Na, tady to je.“ „Nedáš pokoj, že?“ „Je tam soutěž. Literární soutěž: REDAKTORKA DORKA. Šestatřicet dní budeš kupovat noviny a v každých najdeš jedno slovo. Z těch pak sestavíš povídku – tak nějak to tam je, podívej se na to sám.“ „Proč to dělají tak složité?“ „Už se probuď, přece aby lidi ty noviny kupovali, ne?“ „A co vůbec vyhrajeme?“ „Slibují milión.“ „Výborně a kdy se do toho pustíš?“ „Proč já? Proč ne ty?“ „Jeden z nás dvou musí vydělávat peníze poctivě.“ „S tím souhlasím, pane architekte. A tipuji nejdříve tak za třicet šest dní, nebo ne?“ „To je směšné: Cha, cha, cha…Nebuď jízlivá. Už tě vidím, jak každé ráno stepuješ u kiosku s dvackou v hrsti.“ „No právě, takže zůstaneme i nadále chudí.“ Kdo je chudý a kdo bohatý, tím už se Lucie dávno příliš nezabývá. Jí stačí střecha nad hlavou, žvanec v ústech, bederní rouška, korále…devizové konto, briliantové náušnice, v garáži cadylac. Když si vzpomene, jak před pár lety prudila v obchoďáku, když jí přímo před nosem vyfoukla jedna baba ty překrásně medové závěsy do obýváku, co se jí tak líbily! Dnes je šťastná, že jsou s Tomem spolu, mají oba svoji práci a jeden druhého. „Ty dnes nepíšeš?“ „Chystám se.“ „Aha, takže přece jen oběd v bistru a večeře v nedohlednu.“ „Promiň, měla jsem ti to říct dřív, ale taky se dnes možná trochu zdržím v centru.“ „Jsem v šoku! Opouštíš dobrovolně toto zanedbané doupě? To musíš mít opravdu vážný důvod.“ „Ani ne, takové malé studentské setkání po letech. Vlastně se mi tam ani moc nechce.“ „Dobrá, tak já nebudu spěchat domů. Aspoň si v klidu dodělám tu dokumentaci na Spáčilovu vilu. Hezky si to užij, miláčku.“ „Jeď opatrně!“ „Bez obav, jinak to neumím.“ Tom ji nikdy nezapomene políbit, když ráno odchází z domu. Jestlipak by ji také Marek líbal? A jestlipak líbá svoji ženu? Proboha, co je jí po tom? A proč na něho pořád tak usilovně myslí? Udělala přece tenkrát všechno, co bylo v jejich silách, aby se mohl rozhodnout svobodně. Trpělivě a bez intrik. Či spíše téměř bez intrik. Vzpomene si ještě, jak to tenkrát bylo? HRUŠKY Před pár lety se zamilovala do jednoho bezva kluka. Teda – aspoň si to myslela, že je bezva. Vlastně ho ani moc dobře neznala, ale když srdce miluje, nežádá rozum o radu. Mělo to však jeden malý háček: Nikdy neudělal nic, co by jednoznačně nasvědčovalo tomu, že je to oboustranné.. Jak ubíhal den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a rok za rokem, nabývala přesvědčení, že to zkrátka oboustranné není. A její poraněné ženské ego naléhavě a opakovaně vyhlašovalo celému mužskému pokolení nelítostný boj. Půvab společné večeře se vytrácel dříve, než byli schopni zasednout k té další, slastná příchuť milování nedokázala sytit smysly po celou dobu jejich dlouhých odloučení, smyslné otázky jim zůstávaly viset na rtech v obavách, že k odpovědím čas vyhrazený pro tak krátká setkání zdaleka nestačí. Nenacházela ani jediný vhodný prostředek, který by jí pomohl odstranit vzniklou disharmonii či ještě lépe – zaměnit polohu misek pověstných vah. Dokonce zažila doby, kdy svoji mysl soustavně propůjčovala myšlenkám na černou magii. Ač velmi správně tušila, že v bulvárním tisku člověk zdravého rozumu rady nehledá, propadla chronicky známému: Tonoucí se i stébla chytá.
Vědma a čarodějka Isabelle byla překrásná žena. Její návod na účinný lektvar, vzbuzující v daném muži neomezenou a doživotní touhu a náklonnost k jediné ženě, jevil se jí být i přes použití vpravdě nezvyklých ingrediencí (žabí trus, pavoučí kusadla, ovádí křídla a bílé puntíky z kloboučků červených muchomůrek) pro tento účel tou pravou a jedinečnou pochoutkou. Pro začátek však zvolila druhou z nabízených možností: UTRHNI Z PLANÉ HRUŠNĚ KRÁTCE PO JEJÍM ODKVĚTU A SOUČASNĚ ZA ODPOLEDNÍHO SLUNCE TRS MLADÝCH ZELENÝCH HRUŠTIČEK, ZAHŘEJ V DLANI NOC A DEN A PŘI NEJBLIŽŠÍ PŘÍLEŽITOSTI VLOŽ MILOVANÉ OSOBĚ ZCELA NEPOZOROVANĚ DO KAPSY KABÁTU – ÚČINEK SE DOSTAVÍ V CO NEJKRATŠÍM ČASE! Třebaže neměla nejmenší tušení, kde v okolí rostou plané hrušky a bývalo by pro ni daleko snadnější sehnat žabí lejno na výrobu zázračného lektvaru, představa drobounké kytičky těch rodících se sladkých plodů jí připomínala panenskou čistotu tří oříšků pro Popelku. Když se pak krátce nato ocitla jednoho slunného jarního odpoledne na břehu řeky Bečvy a spatřila pláňku z větší části již po odkvětu, nemohla uvěřit vlastním očím: Nikým a za žádnou cenu by si nedala vymluvit, že v tuto chvíli zasahuje osud. Svírala zelený trseček v dlani celou noc a celý příští den. Volnou rukou pak nadepsala obálku, a protože ten bezva kluk bydlí hodně, ale opravdu hodně daleko, tajně doufala, že mu po otevření naprosto nenápadně (dříve než si přečte pár přiložených řádků) do té kapsy vklouzne. Dodnes nikdo neví, jak to tenkrát s těmi hruštičkami dopadlo. Nejspíš se při tom složitém transportu přece jenom někde stala chyba: Váhy se nepohnuly a prozatím není ani jasné, jestli už to konečně není oboustranné. Jediné, co se však tomu kouzlu nedá vytknout je skutečnost, že dnes už s ní jiný báječný kluk čaruje po nocích. Jenom metodu zvolil poněkud odlišnou: Pozval ji k sobě na long drink. Lucie je zvyklá každý nový text číst tolikrát, dokud nevychytá všechna místečka, kde jí její spolehlivý vnitřní hlas šeptá: Ještě pořád to není ono. Má zato, že to je dostatečná sebekontrola. „Ahoj Kájo, neruším?“ „V žádném případě. Čti!“ Chudák Karla, dávno už se smířila s tím, že jí volá jen když napíše něco nového. Pokaždé se jen shovívavě zasměje do telefonu a v okamžení je jedno velké pozorné ucho. Lucie je jí za to nesmírně vděčná. Potřebuje zpětnou vazbu, aby věděla, že to za něco stojí. Ale Karla není jenom obětavý posluchač. Je zpovědník. Ví o Lucii možná víc, než ona sama. Kdyby jí chtěla něco zatajit, nepochodí. Karla jí vidí až do žaludku. Vlastně je to svým způsobem praktické. Obejdou se bez dlouhého vysvětlování. „Tak co tomu říkáš?“ „Je to hezké.“ „A to je všechno? Nic víc?“ „Koleduješ si o malér, že?“ „Proč si to myslíš?“ „Jestli se nepletu, vzpomínáš na Marka z Ostravy: Řekni, že se mýlím.“ „Colombo je proti tobě vymáchaný hadr, Karlíku.“ „Není to složité, když se jedná o tebe. Znám tě jako svoje staré boty, kamarádko.“ „Teď ale laskavě zapomeň na Marka a řekni mi, jak se ti to líbí.“ „Vždyť už jsem ti to jednou řekla, co víc chceš slyšet ? Tys ho teď někdy viděla?“ „Nedáš si pokoj, že?“ „Tak mi to neříkej, když nechceš.“ „Máme rande dneska o půl páté ve Slávii.“ „Hm, začíná to hezky. A Tom to ví?“ „Blázníš? Copak by to pochopil?“ „Ani se mu nedivím, co by na tom měl chápat?“ „Třeba to, že se staří přátelé občas sejdou.“ „Myslíš milenci?“ „Karlo! Když už, tak bývalí. A neštvi mě. Co je na tom? Dáme si kafe, prohodíme pár vět…“ „Zavzpomínáme…“ „Neviděli jsme se osm let. Škoda, už jsem se pomalu začínala těšit.“ „Proč škoda?“ „Nikam nejdu.“ „Áááá…le, jen jdi. Stejně bys lítala po bytě jako vaše hárající Lady a bylo by to ještě horší.“ „Myslíš to vážně?“ „Jasná věc, běž. Třeba už zestárl, má pleš a narostl mu pivní pupek.“ „Jsi otřesná, ale stejně se ti to moc nepovedlo. Právě na to svoje kulaté bříško mě tenkrát dostal. A vlasů už taky neměl zrovna na prodej.“ „Tak to jsi, holka, dočista ztracená.“ „Drž mi pěsti, Kájo!“ „Mám snad na vybranou?“ | | - NÁVRAT Z RANDE
-
- Oči pláčou - duše víc
- když ztrápená a bledá
- už nikomu nic nedá
-
- Oči pláčou - duše víc
- prý byl to dárek pro ni
- dnes ve výhledu cloní
-
- Přišel snad říct
- co bylo dávno - dávno není
- a co už není zas má být
- že podléháme zrcadlení
- a naše duše…..co má být?
-
- Oči pláčou - duše víc
- když soumrak neutíká
- a v budíku to tiká
-
- Oči pláčou - duše víc
- prý byl to dárek pro ni
- teď pod tíhou se kloní
-
- Přišel snad říct …
| | |
Už dlouho se jí nestalo, že by šla spát neodlíčená. Pili spolu gin, ale není ani unavená ani opilá. Je jenom plná nových dojmů. Vůbec nemá v úmyslu je analyzovat. Pod zavřenými víčky chce teď jenom opakovaně prožívat posledních sto čtyřicet minut svého života. Kája měla pravdu, zahrává si s ohněm, ale copak to mohla tušit? Panebože, co to kecá? Jasně, že to tušila. A nejenom to. Věděla to. Věděla, že se všechno vrátí zpátky, sotva ho znovu uvidí. Tome, miláčku, ještě pracuj, dnes ještě dlouho pracuj, dokud tvrdě neusnu… - „Co se to děje? Kolik je hodin? Někdo se zbláznil…za pět minut půl druhé, kdo to může být tak pozdě v noci? Haló, je tam někdo? Haló!“
- „To jsem já, Lucinko, máma.“
- „Proboha mami, co se děje? Co se stalo?“
- „Tatínek mě volá. Chci se jenom rozloučit.“
- „Mami, něco se ti zdálo.“
- „Musím už jít, dávejte na sebe pozor, děti moje drahé.“
- „Mami…mamíííí…! Tome!“
- Skonala ve spánku. Měla takový klidný výraz ve tváři jako malé dítě. Lucie nikdy nevěřila povídačkám o životě na druhém břehu, přišlo jí to absurdní. Teď je na pochybách.
| | - SMRT
-
- Prosím tě vrať se mi
- chci líbat ruce vrásčité
- a ve svých je hřát
-
- Prosím tě vrať se mi
- chci znát tvou duši schovanou
- tvůj vesmír chci znát
-
- Prosím tě vrať se mi
- proč jinou z cest se dáme svést
- a sklízíme chlad
-
- Prosím tě vrať se mi
- jsi jediná snad na zemi
- kdo vroucně měl rád
-
- mě rád …
| | |
„Proč se tak dlouho neozýváš, Cinko? Slíbilaś, že zavoláš.“ „Máma je mrtvá.“ „Odpusť, netušil jsem, promiň mi to. Jsem idiot.“ „Nemám ti co odpouštět, leda tak sobě.“ „Nerozumím ti.“ „Zemřela tu noc…“ „Cinko, nebreč, nemáš si co vyčítat, přece se nic nestalo.“ „A co když mám? Jak si můžeš být tak jistý? Co když to byla rána do hlavy, abych se vzpamatovala? Má matka si Toma zamilovala jako vlastního syna…třeba se rozhodla ho chránit…jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých nemáme ani ponětí…teď už to vím!“ „Poslouchej, Cinko, zítra tady končím. Vracím se zpátky do Ostravy. Nechci tě přemlouvat.“ „Ne, Marku, nepokoušej mě.“ „Chápu tě. Můj telefon máš. Buď na sebe opatrná a někdy zavolej.“ „Nevím…“
„Měj se hezky, Cinko.“ Na bolest že je bolest nejlepší záplata? Možná, ale čeho je moc, toho je příliš. Spontánně si pohladí bříško. Zítra jde konečně na tu gynekologii. Mohlo by to vyjít. Ať malá Klára vystřídá tu velkou. Po lidech, které jsme milovali, by nemělo na Zemi zůstat prázdné místo. 
„Paní Vránová?“
„Tady, sestřičko.“ „Pojďte dál, prosím.“ „Děkuji.“ „Poslední menstruace?“ „Patnáctého července. Promiňte, června.“ „Teď máme konec srpna. Nemáte podezření, že jste si doma založili na miminko?“ „Podezření? Já v to doufám, sestřičko.“ „Vážně? Tak to vám držím pěsti, paní Vránová. Tady máte kartu, pan doktor vás za okamžik zavolá. A co to bude, kluk nebo holčička?“ „Určitě holčička, Klára.“ „Ďalší, prosím!“ „Dobrý den, pane doktore.“ „Dobrý deň. Tak ako sa vám vodí, pani Vránová? Prosím, sadnite si.“ „Děkuji, pane doktore, prozatím celkem dobře.“ „Dátum vašej poslednej menštruácie?“
„Patnáctého června.“ „Máte podozrenie na tehotenstvo? Nechcem sa vás v žiadnom prípade dotknúť, ale vo vašom veku už by to mohlo znamenať isté komplikácie.“
„Já vím, pane doktore, ale moc si to s manželem přejeme. Zkoušíme to už tak dlouho a pořád nic.“ „Podívame sa. Nie je vylúčené, že ste sa práve dočkali. Odložte si, prosím, v kabínke.“
Třesou se jí ruce, když si sundává kalhotky. Tak velké zpoždění ještě nikdy neměla. Kláro, holčičko! Měla by pro Toma ten nejkrásnější dárek v životě. „Tak to je na dnešok všetko, pani Vránová. Nabudúce si nezabudnite vziať ranný moč a sestrička vám odoberie krv. Nie je to ešte definitívne, ale mám dojem, že už čoskoro vám budem môcť blahoželať. Pokial‘ si budete chcieť urobiť tehotenský test, pozorne si prečítajte príbalový letáčik. O týždeň dovidenia, pani Vránová.“ „Na…pa…dovi…promiňte. Nashledanou, pane doktore. A moc vám děkuju.“ Připadá si jako na řetízkovém kolotoči. Je to pravda? Mami! Tati! Karlo! Tome! Ne, Tomovi nic neřekne. Ještě ne. Těhotenský průkaz zabalí do růžového papíru a převáže velikananánskou mašlí. Kdepak, to nevydrží – řekne mu to ještě dnes. Ale vždyť je to jenom pár dní, jenom týden. Nevydrží. Musí! Tolik se na tu chvíli těšila, přece ji teď nezkazí. Že to ještě není definitivní? Jak to myslel? Lucie si připadá jako blázen. Její první těhotenství – konečně. Nebesa ji vyslyšela! Ještě se musí stavit v lékárně pro ten těhotenský test. Budou spolu vozit kočárek, s Tomem, s Karlou, s mámou. S mámou…na její ztrátu si nikdy nezvykne. Lucie je v podstatě jedináček. Bývala by měla ještě staršího bráchu, ale ten zemřel několik dní po svém narození. Vašíček – po tátovi. Vzpomíná, když byla ještě docela malá, jak pomáhala mámě vysazovat o Dušičkách maceškama jeho hrob. Macešky má ráda. Možná právě proto. Máma se dlouho bála dalšího porodu. Dala tátovi syna a jak špatně to dopadlo. Prý měl slabé srdíčko. Bohudíky, že dnes už si s tím moderní medicína ví rady. Když bylo Lucii asi tak patnáct let, máma hrobeček prodala. Nějací lidé přemlouvali hrobníka a hrobník zase mámu. Nakonec souhlasila. Prý už se beztak i jeho prach spojil s hlínou. Byl tak maličký…Lucie nemá žádný zvláštní vztah ke hrobům. Všichni její blízcí mají mohylu v jejím srdci: Táta, máma, kmotřenka, Vašíček. Tátu uložili v urnovém háji. Teď už jsou s mámou zase spolu.
POKRAČOVÁNÍ ...
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 10. 2006.
