QUODLIBET (2)

Rubrika: Literatura – Povídky

„Já nevím, moc se mi to nezdá.“
„Jak to myslíš? Co konkrétně?“
„Nevím, tak nějak celkově.“
„Nechápu. Není to čtivé? Málo vtipné či co?“
„Ale to ne. Já vážně nevím, jak ti to mám říct. Prostě se mi to nezdá.“
„Hodně mi pomáháš.“
„A co mám dělat? Chtěla‘s po mně, ať si to přečtu – to jsem udělal. Teď říkám, že se mi to nějak nezdá.“
Lucie nerada potlačuje svoje rozčarování. Očekávala pochvalu. Copak ten nelida neví, jak moc jí záleží  na jeho mínění? Co se mu na tom vlastně nelíbí? Jsou věci, které nikdy nepochopí, především Tomův  mozek.
„Myslíš, že ten závěr je uhozený?“
„To zrovna ne.“
„Tak mi řekni, co ti na tom vadí.“
„Možná, že je tam hodně té vody.“
„Ale o tom to je!“
„To chápu, ale přesto…“
„Tak to vyhodím.“
„Proč bys to vyhazovala? Neřekl jsem přece, že je to úplně špatné.“
„To ne, ale to, co jsi řekl, je skoro totéž.“
„Proč jsi tak nedůtklivá? Když nesneseš kritiku, tak se neptej.“
„To není žádná kritika, to ty nejspíš nesneseš, že píšu.“
 „Pro mě za mě, piš si co chceš, ale už nikdy nechtěj, abych to četl.“
„Vždyť to říkám, že žárlíš.“
„To určitě. Když budu chtít, budu psát taky. A to tak vtipně, že se smíchy uhýkáš.“
„Tak to abych šla to hýkání trénovat, ať tě zase nezklamu.“
Poslední sousto skromné večeře  dožvýká Lucie už za odchodu z kuchyně. Hlavou se jí honí změť myšlenek bez hlavy a paty. Není dost dobrá. Nikdy nebude. Nikdo jí žádnou knihu nevydá. Nevadí, vydá si ji sama. Pro pár věrných přátel, kterým se zaručeně bude líbit. Ale jaký to je úspěch? Žádný. Vzdor. Pýcha a vzdor. Touto cestou přece nepůjde. Nakonec – všechny zásadní zrody provázejí nelítostné bolesti. Vydrží, bude psát. Zkusí to znovu a znovu. Vytrvá. Prosadí se. Určitě se prosadí. A pak Tom uvidí! Tom. Její Tom. Možná, že  je mu teď taky trochu ouvej. Rozhodně jí nechtěl ublížit.
Proč je tak vznětlivá? Tom má pravdu, nesnese kritiku. Miláček Tom – muž, kterého miluje celým svým srdcem. Vždycky se ji snaží pochopit.  Ale co on ví o složitosti ženské duše? A především té její?
Když uléhá do vyvětraných  peřin, Tom už si pomalu promítá svůj první sen. Dává pozor, ať ho nevzbudí. Opatrně se schoulí za jeho širokánská záda a pevně sevře ospalá víčka. Je léto a před nimi nové ráno.
 
Ještě že mají vůz s tak dobrou klimatizací. Je pár minut po desáté a už sedmadvacet ve stínu. Jestli to půjde nahoru, tak nepřežije poledne. Dvě hodiny, strávené v koupelně, se jí teď zdají být naprosto promarněný čas. Za make-up sice utratila fůru peněz, ale nezdá se jí, že by se po té dlouhé cestě ještě mohla svému rannímu obrazu v zrcadle aspoň trochu podobat.
Lucie se ráda nechává vozit. Tom miluje rychlou jízdu. Rychlou a bezpečnou. Pustí si přehrávač a zpívá: Pramínek vlasů ti ustřihnu potají…zpívají si spolu. V podstatě mají s Tomem  stejný vkus, přestože Lucie snese občas i poměrně slušný havy metal.
Kolikrát už mámě slíbila, že přijedou. Bohužel to nestíhá. Možná jsou to jenom obyčejné výmluvy, ale když jim člověk uvěří, jsou zákeřnější, než úmyslná lež. To si máma nezaslouží. Vždycky měla pro svoji dceru otevřené dveře i srdce. Kdykoli mohla přijít, když se potřebovala vybrečet ze svých holčičích poranění. Teď jí to musí vrátit. Dluží jí to. Většinu života spolu byly dobré kamarádky. Když otec odešel, to už Lucie žila s Tomem v Praze, nechala ji samotnou na venkově u Brna. Po dálnici coby dup. Slyší to jako dnes, když se spolu po pohřbu loučily:
„Neboj se, mami, teď za tebou určitě budeme jezdit častěji.“
„Já vím,  jste hodní, ale se mnou si nedělejte starosti. Takový už je život, děti.“
Vzpomíná si na tu chvíli velmi nerada. Už tehdy si uvědomovala, že to pro ni bude problém, a přesto se snažila svoji ztrápenou matku ukonejšit planými sliby. Dnes se za to stydí. A nejenom dnes. Mnohokrát už se styděla. Vlastně skoro pokaždé, když jim matka zavolá, aby se ujistila, že se nic nezměnilo, že jsou zdraví a v pořádku. Jak často sama sebe přesvědčovala, že matce stačí, když ji slyší. Dobře ví, že nestačí.
Dnes je to jinak. Dnes není vyhnutí. Mozková mrtvice – Lucie se bojí, neviděly se už tak dlouho.
„A ty si myslíš, že to bude bez následků?“
„Snad ano, přece ti doktor vysvětlil, že byla jen slabá. Nepustili by ji domů samotnou.“
„Může se to opakovat. Mám strach.“
„O mámu nebo o sebe?“
„Jak to myslíš? Samozřejmě, že o mámu. Vždycky si tak zakládala na tom, jak je i přes svůj pokročilý věk naprosto soběstačná. Dovedeš si představit, co by to pro ni znamenalo, zvykat si na cizí pomoc?“
„Dovedu si představit, co by pro ni znamenalo být odkázaná na tvoji pomoc. A také, co by to znamenalo pro tebe. Moc si nenalhávej, že dokážeš změnit svůj život. Nedokážeš. Pro všechny případy se začni modlit.“
Cynik! Jak s ní může tak hanebně mluvit? Lucie sama moc dobře ví, jak matku v posledních letech zanedbávala. Ale vždyť to je něco jiného - máma má svůj dům, svoji zahradu, svůj život… Co všechno vlastně ta laskavá stárnoucí žena doopravdy má? Má svoji dceru. Ale má ji?
Střechou už jí pár měsíců zatéká do komory, komín také netáhne tak dobře jako dřív, v kuchyni protéká vodovodní kohoutek – sice ne příliš, zato vytrvale. Někdy už z toho prý má pomalu nervy v kýblu. Za domem se kolem plotu  vysemenila odporná lebeda se stvoly bezmála stejně silnými jako zápěstí dítěte.
Už se jí ani neptá, jestli se alespoň ona dožije vnoučete, když tatínek neměl to štěstí. S hrůzou si teď Lucie uvědomuje, že všechny matčiny telefonáty byly vlastně a především prosbou. Desítkami proseb a volání o pomoc. Jak dokázala být tak hluchá a bezcitná? Mami, maminko!
 
„A jaká byla cesta, jelo se vám dobře, děti?“
„Ano mami, ale vyjet o hodinu později a cestovat v tom největším pařáku by nás rozhodně stálo život.“
„S naší klimatizací?“
„Nemuseli jste jezdit. Jsem v pořádku – taková banalita.“
„Mami, mami, to jste celá vy. To moje máma už by nás z dálky vyhlížela a lomila rukama. A ještě by pro nás měla za zády o plot opřenou motyku, lopatu, hrábě, rýč … a co já vím, co ještě? Teď plánuje koupit malotraktor. Otec z ní šílí.“
„S tebou je legrace, Tomášku. Ale se mnou už to taky není jako dřív, chlapče. Pomalu mi docházejí síly. Jenže co už já na stará kolena potřebuju? Hlavně, že vy dva jste zdraví a máte se rádi. Tady jsem napekla aspoň pár koláčů. Co jsem se vrátila ze špitálu, polehávám. Sluníčko mě doufám brzy postaví na nohy. A když ne, vem to nešť, zem to vytáhne.“
„Proboha mami, jak to mluvíš? Co se rouháš? A proč se tak vysiluješ? Já jsem koupila zákusky a vezu s sebou řízky, vždyť jsem ti to říkala. Ty jsi nenapravitelná, mami.“
„Máš to po mně, Lucinko. Jen si, děvče, nemysli, že budeš jinačí… Uvař kávu, prosím tě. A co je nového v práci? Nebereš si toho na sebe hodně? Dáváš hodiny francouzštiny a ještě tu redakci – kdy už tě udělají šéfredaktorkou?“
„To si ještě počkám, mami. Vždyť jsem tam týden i s cestou.“
„Ale jsi schopná a ambiciózní žena, to si přece museli už dávno všimnout.“
„Zaplať pánbu, že nevšimli, jinak mi to místo ani nedali. Je jiná doba, mami. Každý hledí utrhnout co nejvíc pro sebe. Víš kolik schopných žen dnes nemůže zakopnout o práci? Já jsem spokojená – volná pracovní doba a zadarmo to taky nedělám, to mi vyhovuje. Píšu si i doma, mám na to klid. Vidíš, málem bych zapomněla, tady jsem ti něco vzala přečíst.“
„To jsi hodná, přečtu si to ráda. A máš pravdu, holčičko, všechno je dnes jinačí…“
„Poslyšte, mami, to nářadí po tátovi je ještě pořád v kůlně? Podívám se na tu střechu, třeba to spraví pár nových tašek.“
„Ale Tomášku, nejprve si dáme kafíčko, pak snad…nepřijeli jste sem přece opravovat střechu, po takové dlouhé době.“
„Zahanbujete nás, maminko. Já piju kafe stejně nejradši studené. Až se vrátím, bude tak akorát.“
„Dobře sis vybrala, Lucinko, Tomášek má zlaté srdce.“
„A zlaté ruce.“
„Ty si myslíš, že tu střechu opraví?“
„Spolehni se. A tady to máš, čti. Než kafe vychladne, vybalím.“
Máma má v prádelníku krabici a v ní schované všechny její umělecké pokusy už od útlého dětství. Každý obrázek, každou básničku. Vždycky na ni byla tak pyšná. Sama se vyučila švadlenou, zatímco její dcera studovala vysokou! Muselo ji bolet, když z ní po pěti semestrech odešla. A co teprve tátu, byla jeho chloubou. Jenže Lucie to tenkrát udělat musela. Byla přesvědčená, že na tom místě asi nemá co dělat.
 Dnes ji občas trápí noční můra, že běhá s indexem po děkanátě a nahání zápočty, a když se ráno probudí, přepadá ji zvláštní stesk. Bohužel, ne vždycky se člověku podaří naskočit znovu do rozjetého rychlíku.
„Tak co, líbí?“
„Je to úžasné, Lucinko. Kam ty na ty nápady, dítě, chodíš? To já bych nesvedla. Jaká škoda, že se toho tatínek nedožil.“
„Vidíš, a Tomovi se to nezdá.“
„Jak to, že nezdá? Co se mu na tom nezdá?“
„Co? To mi právě neřekl, jenom  že se mu to nějak nezdá. Vůbec tomu nerozumím. Čekala jsem, že přede mnou padne na zadek a zatím je to naopak.“
„Jestli on o tebe, Lucinko, nemá strach.“
„Mami, jak to spolu souvisí?“
„To se ptáš ty mě? Píšeš tady o ženatém milenci, zlomeném srdci…co když se bojí, že je to o tobě?“
„To si vážně myslíš?“
„Málokterý muž se ti přizná, že žárlí. Nejméně ten, co žárlí doopravdy. Takže se hezky přiznej aspoň ty, jak je to, dítě?“
„Ale to už je tak dávno, mami. To jsem ještě Toma ani neznala.“
„No vidíš, a máme to.“
Tak moudrá by chtěla Lucie také jednou být. Máma má hned ve všem jasno. A skoro nikdy se nemýlí. Jak je to jen možné?
V životě ji neviděla číst nic jiného, než Červeného bedrníka, Věčnou Ambru a Rudé právo. Lucie má ve své knihovničce několik psychologických učebnic, včetně Bible a kompletního Carnegiho, a pocit, že se nikdy v životě nedobere „jádra pudla“.
Máma má pravdu. Celé je to o ní. Sama si nedovede dost dobře vysvětlit, proč se jí zastesklo. Přišlo to tak náhle a bylo to tak intenzivní, že o tom musela začít aspoň psát. Pocit provinění chtěla umořit právě tím, že Tomovi dá napsané řádky číst. Přece o nic nejde, slova jako slova. Jak mohla být tak hloupá?
„Dvanáct tašek jsem vyměnil. Až zaprší, zavolejte, jestli to trochu pomohlo.“
„Jak se ti jenom odvděčím, Tomášku?“
„Tak to bude dost drahé, maminko: Dal bych si váš koláč!“
 
 
LÁSKA
 
Holčičko má
jak včera cítí se má náruč plná
vůně tvojí
děťátko hedvábné
já o tvůj dech se bojím
světlo hvězd v očích tvých
na řasách hvězdný prach
nic jiné nevnímám když za tvůj život
chvějí se má ústa v modlitbách
 
Holčičko má
s prvními tvými krůčky se tvá máma
pádů bála
princezno spanilá
vždyť jsi tak strašně malá
ve vlasech slunce zář
anděl ti dal svou tvář
já život vlastní dám za tvůj mé dítě
drahé denně s láskou na oltář



Holčičko má
jak plody révy rudé zrála v tobě
žena krásná
ten obraz mého já
ach kéž bys byla šťastná
smělí či nesmělí
nám život nadělí
každému vlastní kříž tak nes ho dítě
dál ať jeho tíhou zesílíš
 
Holčičko má
ve světě není víc než láska kterou
máma dává
zakrátko budeš jí
a tvoje duše zdravá
mou vnučku ochrání
vyhlížím svítání
svůj život nebi dávám za své děti
drahé denně s láskou před spaním

 

  
 
 
„Jsem tak ráda, že jsme ji viděli, Tome.“
„Vypadá dobře.“
„Taky jsem si všimla.“
„Vysekal jsem na zahradě tu bolševickou pomstu, ale asi to brzy vyraší znovu. Měli bychom sem co nejdříve zase zajet.“
„Něco ti řeknu, chceš?“
„Řekni.“
„Mám tě ráda.“
Jak dlouho už jsou vlastně spolu, pět let? Ne, šest. Rok se vodili po parku a líbali v non-stop kinech, než dospěli ke společnému soužití. Ženich a nevěsta, svědek a svědkyně – nic víc. Není to sobectví, že dosud nepřivedli na tento svět své vlastní dítě. Je čím dál tím víc bezdětných párů a čert ví, co v tom vězí. Tom by byl dozajista bezvadný otec. On děti miluje. Snad právě proto Lucii rozmazluje jako malé děcko. Líbí se jí to. Ve dne. V noci je chlap jak má být. Zpočátku si oba přáli holčičku. Kláru. Stejné jméno má i její matka. Vzpomínka na ni sevře Luciino srdce a ona naléhavě zatouží po dítěti. Po dceři. Po Kláře. Ani mu to nemusí říkat. Milují se vášnivě a Lucie by na to dala svůj vlastní krk, že dnes oba dva usilovně touží po tomtéž. Smilujte se, nebesa!
Jak se teď stydí, že před pár dny podlehla, byť jen krátce, dotěrným vzpomínkám. Nikdy spolu neměli příliš mnoho společného. Od pohledu byl sice Marek chlap všechna čest, to je pravda, ale Lucii šlo vždycky především o duši. A vůbec, kdoví, jak dnes žije. Zůstal se svojí ženou, anebo si našel náhradu, za ni i za Lucii? Ksakru, proč se tím ještě zabývá? Je to všechno dávno pryč. Miluje přece Toma. Miluje. Miluje!
 
„Jdeš nějak brzy.“
„Nejsi ráda?“
„Bude pizza.“
„Na něco jsem zapomněl?“
„Ne, to ne, buď klidný, žádná oslava. I když - snad bychom si mohli dát i krapet stolního vína, co říkáš?“
„My máme víno?“
„Prozatím ve Večerce.“
„Rozumím.“
„Kašli na to, nikam nechoď, obejdeme se.“
„Proč? Vždyť to je výborný nápad, hned jsem zpátky.“
Páni, to je výhoda mít sámošku přímo před barákem. Ve dne, v noci, v pátek, svátek. Přinese červené nebo bílé? Lucie miluje červené, především Frankovku. Na tu ji naučil před třemi lety Tom. Pravda, pili spolu už všelicos: Johnyho Wolkera, Jima Beama…kouřili Camelky a lehké Sparty. Nakonec oba kouřit přestali a začali pít Frankovku. Tom je vášnivý gurmán. Když ji chce někdy hodně, ale opravdu hodně překvapit, uvaří večeři.
„Vzal jsem i olivy s papričkama pro tebe.“
„Jsi moje zlatíčko. A víno?“
„Frankovku. Přinesu skleničky. Už to tady krásně voní – mňam, mňam, mňam, to si dám!“
„S anglickou a žampiónama.“
„Moje nejmilejší.“
„Vždyť já vím.“
„Poslední láhev.“
„Naše poslední?“
„V sámošce. Bral si ji přede mnou takový malý děda, ale když viděl, jak po ní natahuju ruku, tak mi ji nechal. Prý ať to s tou svojí pořádně roztočím, on že si dá dnes večer pro změnu urologický čaj.“
„Jako pohádkový dědeček.“
„Skoro…Je  výborná.“
 „Ještě trochu pálí.“
„Nevadí, pizzu mám rád horkou.“
„Já vím a kafe studené.“
„Správně. Tak na zdraví, miláčku.“
„Na tvoje.“
Lucie zvedá skleničku a upřeně sleduje Toma, jak s plnou pusou pizzy labužnicky upíjí červeného vína. Miluje jejich společné večeře. Většinu dní v roce pojídají namazaný chleba, na stojáka u kuchyňské linky, a zapíjejí vodou z vodovodu. Až se malá narodí, bude to jinak. Dítě potřebuje pravidelnou, vydatnou, teplou stravu, to se ošidit nedá. Lucie ve skutečnosti velice ráda vaří, ale teď ji honí čas. Chce napsat tu knihu. Drahý Tom má nepředstavitelnou trpělivost, odbývá se salámem a ani přitom neremcá. A navíc ji každý druhý víkend vozí k mámě do Brna. Zotavuje se rychle. Možná také proto, že už se necítí tak opuštěná. Lucie se nemůže dočkat chvíle, až jí bude moci říct, že je těhotná. S nikým o tom nemluví, ale je přesvědčená, že úplně stejně se cítí růžový keř, když zjara začíná pučet…ještě pár dní počká a zajde k doktorovi.
 
 
VEČEŘE
 
Na krásu tvou zvedám číš
 
Vždycky mě rozčílíš
dobře víš nemám to ráda
 
Na krásu tvou zvedám číš
 
Řadu let lásko již
s tebou žít samá je váda
 
Co se ti nezdá?
Pro mě jsi hvězda
na krásu tvou zvedám číš
 

 

NA TEBE SVOU ZVEDÁM ČÍŠ
 
Na skepsi tvou zvedám číš
 
Na sváču zítra ti dám
suchý chléb se salámem
 
Na skepsi tvou zvedám číš
 
Z jediné láhve se
miláčku sotva dnes zlámem
v hlavě mi hučí
hýbeš mi žlučí
já na práci svou zvedám číš
 
Tak usedni k „písí“ a piš…….!

 

  
 
 
„Vránová, prosím.“
„Paní Lucie?“
 „Vránová Lucie, přejete si?“
Hlavou se jí mihne podezření, že tento hlas jí není tak úplně neznámý. Ale odkud zná její telefonní číslo? Když spolu mluvili naposledy, bydlela ještě u svých rodičů a navíc si přece změnila příjmení.
„Jsem v Praze na služební cestě, myslel jsem si, že bychom se mohli vidět.“
„Marku!“
 „Správně, jsem to já, Cinko.“
„Proboha, Marku, jak‘s to dokázal?“
„Co? Sehnat tvůj telefon?“
„No jistě.“
„Byla to peripetie: Dala mi ho kámošova ségra, jejich máma se zná s tou tvojí.“
„To‘s mě dostal, Marku, já vůbec nevím, co mám teď říct.“
„Tak řekni, že se mnou půjdeš na kafe.“
„Jistě, ráda. Jak dlouho se zdržíš?“
„Vlastně pár týdnů. Stavíme tady nějaký objekt pro Holanďany, musím dohlížet při vyměřování základů.“
„Takové překvapení – to do večera neprodýchám.“
„Příjemné.“
„Jak to víš? Jistěže příjemné, ale ty ses ani trochu nezměnil, jsi pořád stejně ješitný.“
„Já a ješitný? S kým si mě pleteš, holka? A co teď vůbec děláš?“
„Co já, ale co nového chystá náš úspěšný spisovatel? Před časem jsem měla v ruce tvoje báječné povídky.“
„Vážně? Dělám románek, malá autobiografie.“
„Já teď píšu knihu esejů, nebo se o to spíš pokouším.“
 „Ale to je skvělé! Zamlouvám si první výtisk s věnováním.“
„Ještě si počkáš, jsem teprve na začátku.“
„Na začátku čeho, prvního eseje?“
„Vážně jsi to ty, i pořád stejně jízlivý. Mám jich několik, snad sedmadvacet, ale není v nich nic, co by je spojovalo.“
„Proč by je mělo něco spojovat?“
„Proč? Přece aby to dávalo nějaký smysl. Nosná myšlenka, červená nit, rozumíš?“
„Nemyslím si, že je to u esejů až tak důležité.“
„U mých ano.“
„Nechápu, vysvětli mi to.“
„Prostě mě inspirují naprosto nesourodé věci. Pokaždé o tom něco napíšu, ale na jedné hromadě je to pak zkrátka každý pes jiná ves.“
„Rád si něco přečtu, když dovolíš.“
„Dovolím, když mi slíbíš, že nebudeš příliš kritický.“
„Myslel jsem, že to chceš vydat.“
„To chci.“
„Tak se připrav na kritiku.“
To už někde slyšela. Mají ti chlapi smysl i pro něco jiného než je sex, či neustálé mentorování? Tak na to, chlapče, zapomeň. Nedovolí. Je to její kniha, její eseje, dala jim svoje srdce, nenechá je vláčet po pranýřích mužské ješitnosti. I když, z druhé strany, jak jinak se dozví, co jim schází? Máma jí nikdy neřekne, že není dost dobrá. Blbost, ženským se to líbit bude. Ale co když její knihu nebudou číst jenom samé ženy? Nikdy by nesnesla, aby o ní nějaký chlap řekl, že píše pod psa. Potřebuje znát i jeho názor. Potřebuje.
„Na seriózní kritiku jsem připravená vždycky.“
„To uvidíme. Tak kdy?“
„Ve středu o půl páté?“
„Slavie – budu tam.“
Ve Slávce se spolu seznámili, když ještě oba studovali. Marek svoje studia dokončil, přestože byl dálkař. Teď si uvědomuje, jak mu to závidí. Stavební inženýr. Připadá si méněcenná. A dost možná, že odešla i kvůli němu. Už prostě nedokázala snášet jeho závazky. Přitom nedokázala ani odolat. Stejně jako teď. Co to vůbec je, co ji k němu i po letech tak mocně přitahuje? Býval tak dobrý v posteli? Snad ani ne, s Tomem je to rozhodně tisíckrát lepší. Zakázané ovoce? Lucie si přece vždycky tolik zakládala na dobré morálce. Je sebejistý. Nikdy o sobě nezapochybuje. Alespoň ne navenek. To ji dráždí. Chtěla by se mu podobat.
„Dobrá, takže pozítří.“
„Moc se těším, Cinko, měj se krásně.“
„Ahoj Máčku, taky se měj.“
 
POKRAČOVÁNÍ ...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 09. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.