Luciana Klobušovská – Jarmila Moosová: Šlechtična

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Bez klobouku bos... slova, která mě napadají ve chvíli, kdy se chci podělit o radost, že mi v životě byla básníkem a spisovatelem panem Petrem Musílkem z Chotěboře představena žena, k jejíž garderóbě plejáda nejrozličnějších klobouků neodmyslitelně patří. Umí je totiž nosit tak noblesně, že ani na vteřinu nezapochybujete, že si před vámi vykračuje pravá šlechtična. A proč právě ona slova? Nevím, snad že bez klobouku by už byla jako bosá. I když... nebyla. To nejdůležitější totiž nosí v sobě: básnířka a budoucí spisovatelka, ale především pro všechny své přátele báječná kamarádka a přítelkyně, vypravěčka LUCIANA KLOBUŠOVSKÁ.

Lucie, vezměme to od Adama – jak je to s tou modrou krví?

Máš pravdu. Můj rodokmen – směs čistě pouliční. Odpověď podrobnější najdeš v mém zatím jedináčkovi, prvotině ANI JEDNA KOPŘIVA. Každý můžeme přijmout pocit spokojenosti se svým původem. I plevel říká: „... a je mi prima a je mi fajn!“

VZÍT SI VŠEHO TAK AKORÁT
 
Já, já, já
A je mi fajn A je mi prima
A je mi dobře
Jsem plevel Nikdo mne nemá asi rád
Ale dusím sázené rostlinky
abych si i já z jejich výživy vzal

A je mi fajn A je mi prima
A je mi dobře
Jsem vetřelec,
ale já, já žiji dál

Nepřipomínám zákon džungle
Jsou lidé a je člověk
Těžko jednoduše odsuzovat
Kde je klad a kde zápor?
Asi to tak musí být, co svět světem stojí
stát proti sobě

Energie a elektrický náboj
Vzpomenu si z čeho se skládá
A musím uznat, že jen plus a mínus
může dát možnost cosi rozpoznat

Človíčku milý, pojď klidně dál
Budu tě jako sebe milovat
Přestaneš být plevel, vetřelec
Budeme spolu rýmovat
A je mi prima A je mi fajn
A je mi dobře
Nejsem sám a nemám hlad – je mi prim

Ano, to je zkrátka ten tvůj osobitý humor, nadsázka, se kterou zvládáš životní situace. Včetně těch nejtěžších, které se občas nevyhnou žádnému z nás. Porozumět tvým mnohdy téměř sarkastickým, jindy zase hluboko pod čarou umně skrytým sdělením znamená nacházet v nich porozumění vlastní cestě životem.

Pokud vím, už v minulosti byly tvoje verše publikovány – pominu teď, za jakých okolností a zajímá mě, kdy to bylo.

Prvně v mých asi 13 letech je publikovala Mladá fronta, krátce nato zazněly v Československém rozhlase.

A ty okolnosti?

Byly odmítnuty se slovy, že jsou podle jedněch nezralé, nic neříkající, mám se zabývat spíš plácáním báboviček. Podle jiných zase to, co bylo jejich obahem, jsem ještě nemohla prožít. Pak jsem se náhodně dozvěděla, že moje věci vyšly pod jiným jménem. Mrzelo mne to, ale přiměla jsem se na to zapomenout. Jedna má přítelkyně poslala pár mých básní paní Chramostové a ta jí řekla: „Bohužel, dnes i velcí básníci mají smůlu, protože teď mají přednost ti, co dlouho nemohli nic vydat“, což mne sice mrzelo, ale pochopila jsem. Bylo to kolem roku 2001...

Věřím, že to pro tebe byla bolestná zkušenost. Ta zvrácená doba už je díkybohu za námi. V roce 2008 jsi se tedy poprvé v životě mohla pomazlit se svou první, pod tvým vlastním jménem vydanou sbírkou básní. Jaký je to pocit pro tebe osobně, resp. pocity?

Vděčnost. Nejen době, ale hlavně přátelům. Ti prvotinu ANI JEDNA KOPŘIVA stvořili, a to upřímně řečeno ze salátu. Do šuplíku a pro "bytové večírky" jsem totiž psala už celých 50 let. Mluvím teď o mnoha bednách na zeleninu, které obsahovaly větší část toho, co jsem za půl století napsala. V době mé těžké nemoci poslala moje dcera některé práce na festival Literární Vysočina do Chotěboře. O tom jsem nevěděla. Dalším rokem jsem se již mohla zúčastnit a přišlo překvapení – jedna z těch básniček se objevila ve sborníku LV 2005! Zakladatel a otec původní vize, proč se tam setkávat, pan Petr Musílek, asi mínil: ať se jí splní sen! Takže mi ani nevadí, že moji přátelé pro nečitelnost rukopisu zaměnili třeba slovo luňáček za ruxáček. Jsem vděčná!
Dále jsou to záměny. Knížečku uzavírají portréty – jde spíš o životopis – a hle, šotek se vloudil a já se náhle vidím v popisu jako dělnice při melioračních pracích, kde jsem údajně pracovala předtím, než mi byl přiznán invalidní důchod. Tak to jsem sice také zkusila, ale jako svoje první zaměstnání. Dokonce v době, kdy jsem ještě nevlastnila občanský průkaz. Tehdy jsem jen chtěla rodinu překvapit a vydělat nějaké korunky, no, nedostala jsem za tu těžkou právi nic, protože jsem ještě neměla tu občanku!

Ale fakt je, že jsem se žádné práce nebála. Bez vzdělání, kdy byl člověk zařazen do kategorie málem nepřítel státu, protože třeba můj otec byl neárijec z bohaté rodiny a ještě ke všemu se po válce vrátil z té nesprávné strany jako tankista anglické armády, se mi o gymnáziu mohlo tak akorát zdát! Umíš si představit, jakou asi jsem měla šanci sehnat práci. Byla jsem hadrem v rukou kádrováků. A tak jsem se vdala. Za muže, díky kterému jsem objevila jiný svět. Svět minaretů, palem, klidu, ale i převratů, sociálních nepokojů. A to mne poučilo, že všude jsou a budou lidé chudí i bohatí, dobří i špatní, veselí i smutní.

Až jednou vytáhnu tu správnou bednu, kde jsou básně z té doby i moje deníky, tak se mi zase všechno vrátí. Rozhodně to zpracovat musím, i kdyby jen pro rodinu. Však už mne uháněji a já se jim nedivím. Mají své děti a ty by chtěly od báby slyšet všechno o tom, jak se jim třeba narodil tatínek v nemocnici, kde lítaly krysy po pokoji. A jak... a jak... a tak dále.

Ale to jsem odbočila. Teď, když knížka vyšla na světlo denní, se trochu stydím – musím přiznat, že tam byly i nějaké mé chyby gramatické. Píšu totiž kdekoliv a na cokoliv, a někdy je i pro mne problém to po sobě přečíst! Nuž, chybička se vloudí. Asi jako díra na punčoše... černé, jak jinak!

Pokud jde o kritiku, ta mi příznivá nebyla. Cituji jen přibližně: Jde o slátaninu.

Ale zase cítím vděčnost. Vždyť dnes si každý může vydat cokoliv – ale koho si vůbec kritika všimne? A slátanina to je. Jinak píše osmiletá školačka a jinak žena se šesti křížky na zádech, než odejde do domu s pečovatelskou službou. Každopádně jsem se z knížečky po svém způsobu velmi těšila. A spolu se mnou ilustrátorka paní Helena Šťastná z Vilémova.

Sbírka má zvláštní a mnohé obrazy a vysvětlení evokující titul: ANI JEDNA KOPŘIVA – znamená to, že tě v životě nespálila, už nespálí, nebo že jsi ani jedné nebyla ušetřena?

Já jsem ta kopřiva! :) To víš, múra naletí na světlo a je po ní. Já jsem zase jen homo sapiens, řeknu pouze, že co jsem si navařila, to jsem si i snědla. Ale nemohu být hrdá jen na sebe. S tím, co jsem si navařila, a tím pádem si i pěkně zavařila, mi pomáhali přátelé. Jsem v býku a mám proto i rohy. A někdy trkám jako zběsilá! Ale jsem bohatá. Mé jmění jsou děti, vnoučata, a k tomu ještě nádavkem: co moji strážní andělé by asi nestihli, to jistí dar potkávat dobré lidi.

Co ti přináší větší radost – psaní veršů nebo setkávání s těmi, kdo básně píší a na autorských čteních se o ně dělí se svými fanoušky?

Co je větší radost? Drahá, seď u stolu a piš, když se ti momentálně chce jít do lesa, protože máš v ten okamžik sílu vstát a do toho lesa s pomocí hole vyrazit a říkáš si, kdypak se to zase bude opakovat. Co když už to zítra nepůjde!? A pak: seď u stolu a piš, když smíš žít! Že je to výmluva? Možná je. Anebo když tě potřebují blízcí, a těch je opravdu požehnaně. A to už nejde jen o minuty, však to sama znáš! Přátelé se nesmějí zanedbávat. Ti se musí pěstovat, jako ty mé kytičky! Ach jo, chudinky, někdy na mne až křičí, že chtějí pít! A já mobil u ucha. No co! Přednost mají dvounožci.

Já toho v životě moc zanedbala – vzdělání, kulturu, cestování. Vše se stihnout nedá. Proto po těch letech básnění, a hlavně přijetí mé osoby básníky, to byl pro mne pořádný prezent! Když už mne tedy nutíš přiznat ty dary, které obohacují moji vezdejší pouť životem.

Ze všech tvých reakcí je patrné, že jsi moudrá a především pokorná žena. Tvoje básně, to jsou takové malé příběhy. Ovšem i těch prozaických už je zajisté na celou knihu. Dáš se k jejímu napsání konečně přemluvit?

Abych jako nechala básně BÁSNÍKŮM? Nebo jak? Jsem vypravěčka a spisovatelkou bych byla ráda. Jenže v kolébce tohoto přání, snu, leží např. spavá nemoc – lékařským termínem „narkolepsie“ – jeden nestíhá, protože usne a spí. A próza vyžaduje řád, systematičnost, vytrvalost. Ó, jak já bych potřebovala mít nad sebou karabáč, jak říkávala moje maminka! Přála bych si ho moc. Ale... zůstala jsem naživu, cítím se povinna na sobě pracovat. Tak uvidíme. Bude-li mi shůry dáno, tak teta od Týna, jak mi teď všichni říkají, by měla držet namísto cigárka v ruce pero. Nakonec číst mě nikdo nemusí. Přijde-li ovšem takový karabáčník, si jista nejsem :)

Já jsem si jistá, že ano, ty naše „teto od Týna“. Určitě. Nakonec i to cigárko si můžeš při psaní dopřát. A my všichni se na tvoji další knihu budeme moc těšit.

Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá, že? Ale budu se snažit.

Lucie, tvoje křížky na cestu jsou vždy spolehlivou ochranou před vším nepříjemným, co by mě mohlo potkat. Požehnáš také našim POZITIVNÍM NOVINÁM?

Nerouhejme se. Pozitivní noviny jsou jako i my v rukou Nejvyššího. Křížky na čelo dávám všem. Jsem vychována jako katolička, což byla víra mé matky. Davidovu hvězdu nesu od tatíčka, od muslimů jsem měla svého prvého manžela, otce našich krásných synů. Takže v podstatě něco jako pouliční směs! Asi proto jsem podle nějakých prapodivných zákonů nesměla mít s druhým mužem svatbu v kostele!

Takže: Pozitivním novinám, právě, že jsou pozitivní, mohu jen žehnat a vysílat vděk Bohu, že vznikly a prostřednictvím jejich zakladatele a vás spolutvůrců že jsou, a že jejich obsah lidi povznáší. Protože být pozitivní je věc v dnešní době takřka nevídaná. AŤ JE POZITIVNÍM NOVINÁM SHŮRY DÁNO!

Krásné přání. Děkujeme. Na oplátku přejeme tobě shůry karabáčníka. Zatím však je čas nechat promlouvat tvé verše. Jsou krásné – inu, šlechtična...


DOMOV

Je mnohovýznamné slovo
První, co nenapadlo
tam, kde jsem volala mami, mámo
Pak znovu, když na mne z jiného okna
dítě stejně zavolalo
A příště, když se od přátelství
křídlo dveří otevřelo
No, zkrátka domov
Místo, kde nejen jedno srdce má rádo
Ať je to jiná země, město
dorozumíš se snadno, stačí maličké gesto
Rozpřáhneš náruč a je ti jako bys byl děcko
Je ti tak hezky, tak hřejivě...
Byli jsme u přátel
a bylo jak doma
upřímno, pohostinno


VYVÁDĚNÍ MLÁĎAT

Když jiřička vyvádí mláďata
nechová se jako lidská máma
Možná jen srozumitelněji zpívá
a nesmutní tolik
že již je stará, lítají-li její mláďata
vždyť ona nepřestává létat
Jiřička nikdy nepřistřihne svým dětem křídla
Každý z těch nejdříve malých
musí být jednou pánem svého hnízda

V tomto je nejsilnější víra
Je to zákon
Proč se lidskému cítění odcizila?

Všude, kam dosáhneme třeba jen očima, je život
Jenže i bez bílých holí řadíme se mezi nejslepější
Vidíme a nejsme vidoucí
Věříme vědeckým prověřením
a zákon nás, malých
vnucujeme i do přírody

Jiřičky let i zpěv jsme schopni
tak nanejvýš závidět

 

 

BÝT ŽENOU

Jsem zrnkem popela
Jsem zrnkem písku
ze všech moří
Jsem odlesk paprsku slunce

Země se točí, abych mohla stát
Slunce mi zachází, abych mohla spát
Dává mi obživu

Byla jsem štěpinkou polínka
tak jsem musela hřát
Byla jsem kaménkem z hory
která se musí rozpadat v písek

Nad čím se hlava zamýšlí
co dělají ruce
kam se to plahočí píle?

Byla jsem, jsem a budu
Chci být jen ženou
zdrobnělou napodobeninou
planety Země

ANI JEDNA KOPŘIVA

Ještě tak v zárodku tráva
bledule v záhonku
možná že již sedmikráska
Tam a tu

Nadarmo hospodyně lamentuje
bez kopřiv jak že uvaří
tu svou velikonoční nádivku

Zkušená si poradí
líná s chutí se vymluví
Dodržení tradic?
To je dneska na nic
Nashromáždit kraslice?
Vajec barvení?
A vidina, že přijde koledník?

Chtě, nechtě
dobře bude u líných
Jen pár dnů své pozadí
nepoužijí k sezení


Za všechno, Lucie, co mi z tvojí blízkosti přineslo radost, přijmi prosím s díky tento malý dárek:

ŠLECHTIČNĚ
 
Kdyby ti mnozí křídla polámali

nezlomí duši - neón do balónu
a ty se vznášíš
moc
moc ti to sluší
v tvém hlase slýchám
nejkrásnější z tónů

kdyby tvé oči pod závojem hasly
nezmizí jiskra
co se v srdci rodí
a bude zářit
tím jsem si tak jistá
jak chImérou
že slunce spávat chodí

i kdybys měla obnošené šaty
a šperky jenom z kočičího zlata
jak pohan klela
vzteky zčervenalá
pro mě už vždycky
vždycky budeš svatá...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 04. 2011.