•  Byl jste i vloni ve starobylém Písku, nebo vás cesty vedly do jiných končin?

Nebyl, i když jsem být měl. Točily se zde některé scény z mého nového seriálu Cukrárna v režii Dušana Kleina, ale já pobýval ve Františkových Lázních, protože jsem tam musel po operaci nastoupit. Jinak jsem v Písku alespoň pětkrát za rok, protože tu mám příbuzné, známé, rok jsem tu byl na vojně a Písek mám moc rád. Proto sem byly situovány i scény ze zmíněného seriálu. Konec konců z Tábora, kde bydlím, není do Písku tak daleko.

•  Myslíte i při cestování na svoji práci, chodí s vámi vaši hrdinové, které jste stvořil a oni najednou neví, jak dál? Zkrátka: Pracujete bez ustání, nebo se dokážete od rozepsaného scénáře odpoutat a dopřát duši něco sladkého nicnedělání?

Moji hrdinové za mnou chodí jako mateřská školka. Prakticky do konce třináctého dílu se jich nezbavím. Zkoušel jsem kolo a jiné aktivity, ale moc platné to nebylo. Termíny jsou, jak známo, jediná inspirace, takže píšu v lázních, o svátcích i o Silvestru. A když je napsáno, tak zase trpím „absťákem“ z nicnedělání. Ale tohle zažívá každý, kdo píše rozsáhlejší práce.

•  Jaký scénář právě píšete nebo už inscenačně realizujete?

Začátkem listopadu šel do vysílání seriál Cukrárna. A pak si u mě objednal scénář můj syn Jan, který je režisérem a spolumajitelem firmy Klobouk film. Měl by vzniknout scénář na motivy nikdy nezfilmovaného románu Karla Čapka.

•  Oscar Wilde v románu Obraz Doriana Graye napsal, že umění je choroba. Zdá se, že to můžete potvrdit. Řekněte prosím, jak vypadá váš všední den? Máte stanovený čas na psaní, nebo snad počet stránek…?

Když jsem začal se seriály, zjistil jsem, že seriál není umění, ale že je umění ho napsat. Jednoduchá matematika. Má-li být výsledkem scénáristické činnosti nějakých tisíc a více stran, a víme-li, do jakého termínu je potřeba ty stránky odevzdat, stačí je vydělit počtem dní a okamžitě zjistíte kolik „umění“ (stránek) musíte denně stvořit. K holé matematice je třeba přidružit zápletky, charaktery, zvraty, prostě kuchyni, která musí chutnat. Čili všední den začíná ráno u počítače a končí, když se podaří počet stránek naplnit. Jinak to nejde.

•  Máte jako scénárista možnost mluvit do obsazení rolí? Stává se vám, že vidíte před sebou konkrétního herce, když píšete a necháváte na postavě, aby se vyvíjela?

Vždycky říkám, že stačí rozčeřit podvědomí, naslinit inkoustovou tužku a opisovat, co podvědomí nabízí. Nemám rád náměty, jsem radši, když nevím, co bude na druhé stránce, co která postava udělá a jaká vznikne situace. Nechávám je žít. Málokdy píšu pro konkrétního herce (pokud se nejedná o pokračování), většinou jakoby do tmy. V té tmě člověk zaslechne občas hlas konkrétního herce, ale většinou zase odejde do tmy. Rozdělení rolí je pak otázkou autora, režiséra a dramaturgie. Každý máme nějaké představy a musíme se domluvit.

•  Jak je to u vás s inspirací? Přichází sama, nebo se k tvořivému rozpoložení dokážete i přinutit?

Občas přijde nápad, inspirace – nebo jak tomu budeme říkat – nečekaně, čert ví, kde se vezme (asi to podvědomí), ale většinou přicházejí nápady při práci. Ze slovíčka, z věty, ze situace, z pocitu, který nastal. Takže celá inspirace je zase jenom práce.

•  V bloku Hovory se spisovateli na v-art.cz/taxus_bohemica evokujete situaci z dětství, kdy vás vypeskoval za nedobrý prospěch ředitel školy a spolužačka poté zarecitovala vaše básně. Bylo vám čtrnáct. Našli se lidé, kteří vás v těch letech dokázali v literárním pokusnictví morálně podpořit?

Pouze jediný člověk. Učitel českého jazyka Karel Hartmann. „Prokoukl“ mě při slohových cvičeních, něco si ode mne přečetl, dal mi první cenné rady, mluvil se mnou o tvorbě a snažil se, aby se mé pokusy dostaly do povědomí alespoň v rámci školy. Jinak byla má „tvorba“ spíš důvodem k zábavě spolužáků. I rodiče chápali tuto činnost jako ztrátu času. „Dělej něco pořádnýho, tohle tě neuživí.“

•  Zajímalo by mne, kteří spisovatelé či básníci vás v dětství a ve věku adolescenta nejvíce ovlivnili?

Četl jsem všechny, kteří se mi dostali do rukou, později jsem byl i členem Klubu přátel poezie, ale opravdu se mnou zamával jenom jediný básník, Jiří Wolker. V osmé, deváté třídě byl pro mě zjevením, umocněným jeho tragickým životem. V té době jsem psal básně, které byly „wolkrovštější“, než jaké psal Wolker. Podobný osud jsem měl s prózou. Tam mě v jistou dobu nadchly knihy Bohumil Hrabala.

•  V literatuře jste tedy začínal jako básník. Kdy jste napsal první povídku?

To je pravda, ale taky je pravda, že v té osmé třídě jsem kromě básní napsal i dva filmové scénáře, detektivky (kde je jim konec), divadelní hru, kterou nám nedovolili ve škole hrát, ale povídky jsem začal psát opravdu až někdy v sedmnácti, osmnácti. Jenomže se tak podobaly Hrabalovi, že jsem toho na delší dobu nechal. Zůstal jsem u scénářů, měl jsem pocit, že v nich se nikomu nepodobám. I když Černý Petr dával v té době každému autorovi „zabrat“.

•  Znám vaši knihu Na ňadrech ustláno a jiné povídky. Nemýlím-li se, vyšla v roce 2006. Napsal jste od té doby jiné knihy próz?

Pomineme-li literární zpracování seriálů, tak pouze jedinou. Já si ji definuji jako „povídkový román“ a jmenuje se Malí páni. Vydalo ji nakladatelství XYZ v Praze.

•  Toužil jste v mládí být spisovatelem, nebo hned scénáristou? Kdy jste napsal svůj první scénář, který byl realizován?

Už jsem částečně odpověděl. Určitě spíš scénáristou, který si bude své scénáře točit sám. Chuť režírovat mě časem opustila. A radost z prvního natočeného scénáře jsem zažil na FAMU. Bylo to nádherné, vidět jak ožila papírová představa, jak mé věty mluví opravdoví herci. Pak jsem spolupracoval s TV Ostrava (Sólo, Figarova svatba, DODO – první setkání se seriálem), pak s TV Brno (Vampýr, Podivné premiéry). V Praze Devadesát jedna bílých koní a po sametu začaly pomalu a zvolna seriály.

Televize byla metou. Dokonce jsem ji upřednostňoval před filmem. I když o ní leckdo mluví s despektem, je to vynález, který nemá obdoby. Netřeba vyjmenovávat proč. Jiná kapitola jsou pořady, ale to bych taky zjednodušil. Jako v každé tvorbě i zde záleží na tom, jací jsou autoři, režiséři, kameramani, atd. A hlavně kolik mají svobody. Do televize, potažmo do televizních autorů, se dobře trefuje, neboť jsou hodně vidět. Kdežto ostatní autoři se schovávají jaksi za bukem, díky malým nákladům a jinému charakteru práce. Ale to by bylo na delší rozpravu.

Nikdy jsem si nemyslel, že se dočkám zázraku. Myslím, že internet není nic jiného, než jeden velký zázrak. Z obrovské zeměkoule udělal skleněnku, se kterou si může každý hrát. Lidé si povídají přes oceán, dívají se na sebe, posílají si zprávy a v tu chvíli dostávají odpovědi. Veškeré vědění je otevřeno, stačí klepnout na správnou klávesu. Dopisy, knihy, celé státní knihovny létají z jednoho místa na zeměkouli na druhé, během vteřiny. Internet je téměř všemocný, proto může být i nebezpečný. Pořád se bojíme, že jednou přiletí mimozemšťané a zničí naši civilizaci. Co když už tu jsou a jejich krycí jméno je Internet?

•  Pokud vím, vystudoval jste táborskou Střední zemědělskou technickou školu a po ní skončil v Praze na Filmové a televizní fakultě AMU, katedře scénáristiky a dramaturgie. To je velký skok. Co na to tenkrát rodiče?

Nebylo to tak přímočaré. Na zemědělskou školu jsem nechtěl, ale musel jsem, byla taková doba a podle toho jsem i studoval. Vystřídal jsem různá zaměstnání, včetně vojny a pak jsem teprve odešel na filmovou fakultu. Ale pořád platí, že rodiče nebrali moje psaní vážně. Asi se s tím nikdy nesmířili (maminka zemřela velmi brzy), ale když jsem byl v prvním ročníku na scénáristice, tak mi otec koupil k Vánocům nádherný psací stroj. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se tedy s mou budoucí profesí smířil, nebo jestli to od něho byla pouze velkorysost.

•  Republiku jste procestoval křížem krážem. Cítíte se být doma v Táboře, nebo má váš domov daleko větší rozměr?

Doma jsem se cítil v Hradci nad Moravicí, v Opavě, ve Vlašimi…Takže domov je tam, kde jsou i ti, na nichž vám záleží. Něco jiného je rodiště. Místo odřených kolen, vyhraných kuliček a prvních kamarádů. Tam, kam se člověk vrací, ať byl kde byl. U mě je to Hlavňov na okrese Tábor.

Ne. Ani jsem o tom nikdy nepřemýšlel. A kdybych o tom uvažoval, tak by to byla nejspíš forma autobiografického románu.

•  Vzhledem k tomu, jakou máte tvůrčí potenci, si nedovedu představit, že byste neuvykl kouření nebo aspoň kávě. Mýlím se? Čím se dopujete, abyste odehnal únavu?

Kouřil jsem docela dost, mnoho let, stejně tolik let jsem se to odnaučoval. Jednou jsem z čistě formálních důvodů navštívil lékařku a ta se zděsila mého tlaku. Vyšel jsem z ordinace, cigarety jsem schoval do knihovny a už jsem si nikdy nezapálil ani jedinou, ani jedinou. Kávu jsem do čtyřiceti let vůbec neznal. Pak zapracovaly různé redakce a pomalu jsem s ní začal. Ale myslím, že do dnešního dne to není můj šálek kávy. Takže se dopuji prací. Fyzickou.

Příkladně. Zaslouží poděkování. Jakmile začala „seriálová éra“, všechno podřídila tomu, abych mohl jenom psát. Stala se u nás ředitelkou všeho ostatního. Dobrou ředitelkou. Taky první čtenářkou a tím pádem i první dramaturgyní, na kterou dám.

Jednou doplatíme na to, že jsme tu byli a chovali se tak, jak se chováme.

V situaci, kterou dnes a denně žijeme, by mi stačila (bohužel) už i obyčejná lidská slušnost.

Suverenitu a bohorovnost kolem sebe kdysi rozsévali vedoucí tajemníci strany. Zdá se mi, že hodně lidí, kteří nějak přišli k penězům, jejich řady houfně rozšiřují.

•  Pane Míko, rozlučme se bilancí. Připomeňte prosím čtenářům a televizním divákům, které scénáře jste až dosud napsal. Myslím ty scénáře, které televize skutečně realizovala.

Kromě těch výše uvedených a bakalářských příběhů, hlavně - Život na zámku, Šípková Růženka, Náměstíčko, Náves, Příkopy. Televizní film Bekyně mniška a filmová pohádka Dešťová víla (pravděpodobně se ještě někde promítá). V listopadu letošního roku začne ČT1 vysílat třináctidílný seriál Cukrárna.