Ivan Kraus: Zem není

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

       www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009020060       
 Toho srpnového dne roku šedesát osm ležel otec na chodníku na Václavském náměstí. Nelehl si tam, aby snad upoutal pozornost, ale proto, že zaslechl střelbu a viděl tanky.
  Nebyl na chodníku sám.
Nedaleko něho klesl na zem nějaký profesor češtiny. Vedle profesora ležel pán, který si dělal starosti o svou ženu. Otec ho uklidňoval a vysvětloval mu, že Senohraby jsou ze strategického hlediska bezvýznamné.
  „Všechny okupace začínají na tomto náměstí. Dobře se tu fotografuje a vypadá to dobře v tisku,“ řekl nakonec.
  „To je pravda,“ souhlasil profesor, který si vzpomněl na rok tisíc devět set třicet devět. Řekl, že tehdy byl na Můstku a stál.
  Otec pravil, že každé osvobození vypadá jinak, hlavně podle toho, odkud přichází armáda. Řekl, že Němci jsou naprosto dochvilní, takže se jejich vojska dostaví vždy na minutu přesně.
  Profesor souhlasil a připomněl slovanský původ Rusů, které označil za instinktivnější.
  „Co tu chtějí?“ ptal se muž ze Senohrab.
  „Přišli na návštěvu,“ řekl otec a vysvětlil, že Československo je sice malá, ale zato velmi hezká země s příjemným podnebím, řadou památek a pěknou krajinou a že do takové země se přirozeně jezdí.
  „Ale ne v tanku!“ zlobil se muž, který si právě opatrně lehal vedle profesora na rozprostřené Rudé právo, aby se neušpinil.
  Jeden z tanků, z něhož se kouřilo, se náhle otočil, zamířil hlavní na Muzeum a vystřelil. Ve zdi budovy se objevila díra. Z druhé strany náměstí se ozval kulomet. V tu chvíli se všichni pánové přikrčili.
  Pak projevil muž, který ležel na novinách, obavu, aby nedošlo ke krveprolití.
  Profesor prohlásil, že český národ neprolévá krev nikde jinde než v nemocnici.
  Muž ze Senohrab pravil zvýšeným hlasem, že si Češi nic jiného nezaslouží a že všechno zavinil už Masaryk, bez něhož země mohla být dávno neutrální, a přiznal, že je vůl, protože měl už dávno odejít do Rakouska.
  Profesor s neutralitou nesouhlasil. Pravil, že jde o mylný názor, který naprosto ignoruje historický vývoj, a chtěl ještě hovořit o dalších souvislostech, ale muže ze Senohrab to nezajímalo, protože hovořil o svém bratrovi, který už dvacet let ve Vídni žije.
  „Já jsem pro socialismus s lidskou tváří, jak to chce Sáša!“ ozval se člověk, ležící na denním tisku.
  „A mne zase zajímá, jestli vůbec budou brambory,“ řekl muž ze Senohrab.
Druhého pána to rozčililo. Pravil, že nechápe, jak může někdo v tak osudnou chvíli myslet na potraviny a doporučil mu, aby se styděl. Pak se oba pánové ležící na chodníku začali hádat.
  „Hle – český národ! Ač sražen k zemi – pře se!“ povzdechl si profesor a začal si vyčítat, že se něco takového musí stát zrovna jemu, který přeložil Puškina a Dostojevského.
  Později, když se situace trochu uklidnila a kolem tanků se začaly shromažďovat hloučky lidí, rozhodl se muž s novinami, že půjde za sovětskými vojáky, aby jim celou věc rozmluvil. Pán ze Senohrab řekl, že jde shánět brambory, a profesor naznačil, že půjde do sebe. Také otec se zvedl a šel do úřadu.
  Když zjistil, že budova je obsazena, a dozvěděl se, že má jít domů a zachovat klid, šel na Letnou.
  Matka ho už očekávala.
  „Co bude teď?“ ptala se.
  „Musíme se samozřejmě ještě pevněji přimknout...,“ začal otec, ale matka ho požádala, aby byl tak laskav a nechal si svých hloupých poznámek, a on jí kupodivu vyhověl.
  Za nějaký čas si otce zavolala strana.
Soudruh, který ji zastupoval, položil otci jedinou otázku: zda uznává příchod bratrských armád jako pomoc zemi.
  „Jistě,“ odpověděl otec a způsobil tím zjevně tomu člověku radost, protože si to chtěl hned zaznamenat do formuláře správných odpovědí.
  Jenže otec pak ještě dodal, že si myslí, že jde o pomoc, jakouž už kdysi poskytli zemi Němci.
  Zástupce strany se zarazil a požádal otce, aby si odpověď ještě jednou rozmyslel, zejména dokud je ještě na půdě strany, ale ten to neudělal. Když si uvědomil, že už nebude muset platit příspěvky, měl radost ještě větší.
  A když mu v úřadě oznámili, že už tam nemůže pracovat, protože ztratil důvěru, stal se penzistou, což bylo povolání, které mu docela vyhovovalo.
  Koupil si psa a chodil do parku na procházky. Potkával tam řadu přátel a známých, kteří také neuspěli u zkoušky. Hovořili o psech, co který umí, co žere a jak se mu daří. Otec naučil svého psa nosit obojek v hubě. Tvrdil, že je to pravý český pes, který ví, co se patří.
  A protože měl konečně dost času, mohl se opět věnovat pěstování květin. Jednou, když chtěl zrovna nějakou rostlinu přesadit, objevil se v obchodě nápis ZEM NENÍ.
  Ta podivná zpráva ho vyvedla z míry.
  „Zem není...zem není...,“ opakoval si, kudy chodil. Možná, že si v tu chvíli uvědomil, kde žije. V zemi, kterou nikdy nedokázal opustit, protože se sám bál přesazení přesto, že se za ta léta proměnila v to, co strana nazývala svou půdou.
  Pak ho matka přistihla, jak telefonuje.
  Snažil se měnit hlas a hrál roli nějakého Ústředí.
  Hovořil s vedoucí květinářství zostra a přikazoval jí, ať zboží, kterého je všude kolem dost, okamžitě opatří, nebo že ji nechá přeložit. Matka tvrdila, že na začátečníka podal otec slušný výkon. Pravila, že mu sice chybí třicetiletá praxe, jako má ona, a že bude muset ještě dbát víc na hlasový projev a na stylizaci, ale vcelku byla s jeho výkonem spokojena.
  Myslím si, že šlo o významný okamžik, protože toho dne otec odešel do ilegality a naše rodina se zároveň politicky sjednotila.
  Není divu, že matka byla na otcův čin pyšná.
  Bylo to zároveň poprvé, co přistoupil k životu jako ona a stál konečně nohama na zemi. 





Knihu Ivana Krause Číslo do nebe
vydalo nakladatelství Academia
03 / 1.Konfrontace 78

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2006.