Balada o servírce Hance (2/5)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

(I/3)
V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi. Potom uslyším zapištění. Ještě že nejsem myš!
Váša zavře prodejnu v jedenáct a do třinácti padesáti jsme dva ptáčkové ve zlatý kleci.
V jedenáct dvacet pět nesu k posteli tuplovanou vodku.
Ve dvanáct čtyřicet pět půldecku.
Ve třináct třicet se oblíknu. Nakonec krátký sprint do dřevníku: mám tam totiž schovaný kolo. Aby lidi nenadělali moc řečí, povídal Vašek.
Probůh! Šestnáctý den si to pomažu na Hradiště pěšky! Někdo mi vypustil obě duše a ukrad oba ventilky!
„To čumíš, co?“ zavřeštěla nade mnou pihovatá holčina. Aha! Vaškova nejmladší sestra!... Chodí do osmý třídy. „Jestli se tu ještě ukážeš, řeknu to mámě!“ zachřestí z okna. „Ty hospodská couro! Nech bráchu na pokoji! Ještě od tebe něco chytne! Slintavku, nebo co! Jenom tomu hrobaři je jedno, že ho nakazíš! Stejně je jednou nohou pod drnem a nikdo lepší o tebe nezakopne!“
Na chodníku za drátěným plotem se zastavili lidi. Zavrtali svá kukuč do těch mých, nejspíš vyděšených. Když se ohlídnu po svým trubadúrovi, užasnu, jak uvadlý je jeho sexepíl: Váša trne v příšeří chodby, ukazovák na ústech. „Psst!“ máchne levou rukou jako pádlem – mám mlčet a v tichosti odplout.
Jako o závod rozplivali se na chodníku počestní Velkopoříčští a jejich lepkavá mravnost se mi přisála k obličeji.
 
Hrobař přišel jako vždycky na sedmou. Sedí na svým místě, jako když ho vytesáš.
„Pane Raška, nezlobte se, ale já to tady zabalím,“ povídám mu.
„Jak zabalím? Jak?“
Je možný, že mu to nedochází?
„Prostě odtud vypadnu.“
Znám ho už pár pátků, co tu o letních sezonách šenkuju. Málokdy pohnul brvou, málokdy ho něco vytočilo. Teď nedokážu uvěřit: Raška s sebou trh a upnul ke mně k neuvěření vylekaný pohled. „Proč, Haničko?“
„Není to pro mě. Mám hroznou ostudu mezi lidma.“
„Proč, Haničko?“
„Že tu s váma jsem. Každý si k tomu něco přibájí... Nemám to zapotřebí...“
Raška čile vstal a přirázoval k výčepnímu pultu. „Haničko, toho si nevšímejte. Jsou takoví, jenom dokud jsou naživu. Až si je Veškerý vezme zpátky, naučí se jiný tóny.“
„Pane Raška! Já vašemu mudrování ani za mák nerozumím! Jste jiný než ostatní. A taky starý. Proto mám zle mezi lidma. Vždyť bych se mezi nima nemohla ukázat! Chápete to? Je mi osmadvacet a kromě Váši si mě nechtěl nikdo vzít.“
„– – – ?“
„Jsem osahaná matrace. Máknout si chce kdekdo, ale vzít si mě žádný. Jenže já se chci vdát a mít dítě! Chápete to, pane Raška?“
„Haničko, vy se trápíte! To je dobře...“
„No dovolte!“ nenechala jsem ho domluvit. Už toho bylo na mě moc. „Vám je to k smíchu? Jsem prostě pitomá! Co vy můžete být jinýho než otrlec a k tomu napůl blázen?!“ Schválně jsem do něho vpálila samý ostrý. Ovšem on? Kdyby trakaře padaly, nanejvýš zívne!
„Haničko...“
Už počtvrtý mě tak oslovil; mě – poplivanou! Kdo jiný naposled? Bylo to jako polaskání před milováním. „Trápíte se: vaše srdíčko víc vnímá. Proč se tedy nedohodnout? Ohrnují nos nad hrobařem, a přitom ho budou všichni do jednoho potřebovat! Hrobař je víc než doktor! Víc než prezident! Víc než americký prezident!... Haničko haničkovatá! Když mě tady necháte samotného, nebudu včas hotov. Nestihnu to. Potřebuju vás!“
„Proč?“ Kromě ochlastů mě nikdo nikdy nepotřeboval.
„Prosím vás... Na kolenou vás prosím.“
„Proč?“ Nikdo nikdy mě neprosil na kolenou. Ochlastové buď louskají prstama, nebo pokřikují:
„Kde jste s tím pivem, paní Suchánková?“
A jiní:
„Nos to sem jako k vohni!“
Anebo:
„Kde ležíš, Ospičko Ospalá?“
A když mají vypito, vymýšlejí sprostonárodní špeky:
„Pivóó! Chodíš, jako bys ho tam měla-a!!“
Co starýho Rašku znám, ještě mě slovem neurazil. Nikdy po mně neflus jako dneska tamti. A ta holčina rozjívená – co si to jenom dovolila! Váša zase jenom využívá moje tělo. Když se mě má zastat, zaleze raději do tmy, připosránek!
Raška zabručel:
„Pročproč! To se těžko vysvětluje!... Kuba mě chce zpátky!“ Sklonil hlavu a vyfrk:
„Stanu se jeho písní. Ale celou! Ne jednou slokou celou a z druhé jenom půl jako táta s mámou...“
Co se to ve mně děje?! Co to je tak najednou? Vztek na Rašku, na chlapy, na svět a na život se utišil a místo něho mě ovládla poddajnost. Cítila jsem, jak je to k úžasu krásný, když se ženskou mluví nepivně moudrý chlap, třebaže jaksi vyšinutý, a jeho vlídnost zahřívá smutný, poplivaný srdce. Ty chvíle, ty mžíčky byly tím velebnější, že neměly nic společnýho s erotikou. Přišlo mi líto, že to přestrojení duše děje se v ponurý, lihem a nikotinem smrdící putyce, a ne v čistým, útulným bejváku nebo v parku nebo někde... na upraveným hřbitově. A tak jsem si sedla k Raškovi, položila hlavu na desku stolu a aspoň si představovala, že kolem mě jsou záhony nebo hroby zalitý květy.
Pan Raška podivínem je – i není. Pálí mu to. Ví, co potřebuju, a umí mi to dát. Z jeho flétny vyskočilo cis a ces a po nich zase vrchní ef a všechno dohromady pokropilo květy kolem mě a květy narostly a rozvoněly se.
 
Z jedný strany jsem pořád moc naivní. Vždycky mě vezme všechno, co je nevinně čistý. Vedle batolat taky muzika. Instrumentální. Raškovy písně jsem slyšela začátkem týdne poprvé a pořád je mám v sobě. Zavrtaly se do mě. Zněly mi v uších večer i ráno. Taky teď... Jako by Poříčínem vůbec nejezdily autobusy městský dopravy, jako by v podloubí nešuměl neurotický dav. Slyším jenom flétnu  s v ý h o Rašky, rozmlouvání s Veškerým. Když písně zní, připadám si jako vykoupaná. Bebínka po olověných kulkách hlenů přestávají bolet a necrčí z nich krev. A že jí vyteklo, panečku! –
... Přijdu do kanceláře snack-baru tamhle na náměstí a řeknu: „Mám zájem o to místo servírky, jak píšete na sáčku ve výloze.“ „Jste vyučená?“ Vedoucí si vstrčil tužku do pusy, pohledem překontroloval mý lýtka a přeměřil jím mý poprsí. „Trojky,“ pomohla jsem mu, aby netápal. „Bezva!“ je mnou nadšený. „Jak se jmenujete?“ „Rynešová. Hana.“ „Kde pracujete nyní?“ „Nyní nepracuju. O letní sezoně jsem šenkovala na Hradišti.“ Vedoucímu ztuhne úsměv na tváři a už necumlá tužku: vidno, na mých kádrových předpokladech se objevil šrám. Bohužel velký.
„Vy jste ta hrobařová?“ zestárl tou otázkou. Zbývalo plivnout, ale trojky mě zachránily. „Víte, jste už čtvrtá, kdo o to místo stojí. Napíšu vám.“
Nenapsal.
Nu – nebylo mi to jasný hned?
Jediný mě mrzí: měla jsem mu říct, že hrobaře bude jednou sakramentsky potřebovat! Hrobař je víc než prezident. Víc než americký prezident.
 
Kadeřnice mě kadeří mlčky. Rozjímám.
Do Velkýho Poříčí už nepůjdu. Chtěli mi zaplivat cestu. Lepší je Poříčín. Je to sem sice sedm kiláků přes les, ale když nehledám práci, nikdo nepozná, která vlastně jsem. Mám klid a nakoupit můžu, kde chci a kolik chci.
Co může být víc než nezaplivaná, nezachrchlaná důstojnost?
Roky sloužím hrubcům a obejdům, kteří se nahrnou do výčepu rovnou z práce – v umouněných montérkách a neumytí. Jako vycvičená fenka k nim běžím, když hvízdnou nebo lousknou prsty. Schválně odklepávají popel na ubrus, jenom abych se musela naklonit, když jim chci vykydat. Pak mají na co koukat! Mají na co sáhnout! A po takových drhnu noc co noc zakajděný mísy na óó!
Jsem mladá, ale otupělá ženská. Ať jsem třicet, ať padesát, ať sto kilometrů odtud, plivadla neplivají, ale čubrní na mě přes prsty, sotva uslyší: Je to číšnice! Jako by rovnou řekli: Kurva!
Skončím s tím! Opravdu s tím skončím!
Vrátila jsem se domů přes les. S melírem ve vlasech, ale utrmácená, bláto až ke kolenům. Zato jsem sehnala všechno všecičko: maso na řízky i brambory, kompot i sedmičku býčí krve... I ty ventilky!
Můj Raška přišel před sedmou a sotva mě poznal:
„Jste to opravdu vy, Haničko?“
Když se došoural až k mý maličkosti, zkoprněl překvapen, že neodemykám dveře do lokálu. „Dneska se někam chystáte...“
„Pojďte, pane Raško,“ jdu napřed – pomaloučku, aby mi stačil.
Nemůže pochopit, že stolek v mým personálním pokojíku je prostřen pro nás dva.
„Máte hezký kalhoty, pane Raško. Úplně nový?“
„Úplně. Koupil jsem si je v létě. Abych měl do rakve co na sebe.“
Nedovtipa! Zkazil to!... Už jsem byla malounko zvědavá, jak vypadá bez kalhot. Ale když jsou do rakve! –
... Den nato přišel později. Zato vyholený, zato vymydlený. Ba i flétnu přines!
Než jsme se pustili do řízků, přisunul k mý straně stolu zrezlý medailon bez řetízku:
„Zbyl mi po mamince. Nate. Už tak jste kvůli mně hodně ztratila...“
POKRAČOVÁNÍ ...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 08. 2006.