Jitka Dolejšová: Co dokáže chlap

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Jeden kamarád mi kdysi vyprávěl, jak poprvé pekl bábovku. A protože se mi jeho vyprávění moc líbilo, nabízím vám tento zážitek v  podobě přibližné jeho ústní lidové slovesnosti.  

Bylo před Vánocemi a já se poprvé pustil do pečení vanilkových rohlíčků. Nemohl jsem už poslouchat, jak si kolegyně v práci stěžují na to, jak je to obtížné. Teď uvidíte, co dokáže chlap – řekl jsem si. Za spolupráce mých dospívajících dcer, které připravily těsto, jsem láskyplně tvaroval malé žížalky a formoval je do požadovaného tvaru. Kolem desáté hodiny večerní už mě dcery nechaly napospas všem záludnostem kuchyně. Ve své nezřízené pýše nad tím, že z plechu vanilkových rohlíčků se jich asi 15 podobalo požadovanému tvaru a z těchto patnácti jsem jich 6 nezlomil při obalování v cukru, tedy v pýše nad tímto neuvěřitelně skvělým výkonem jsem se rozhodl, že rodinu překvapím.

Vzal jsem krabici od Dr. Oetkera s názvem BÁBOVKA, přečetl návod a usoudil, že není nic jednoduššího… Rodinka už spala, trouba žhnula od dřívější činnosti a bylo mi líto nevyužít v ní nakumulované teplo.
„Obsah sáčku vsypejte do mísy, přidejte dvě vajíčka a 12 lžic mléka“.
To je snadné. „2/3 hmoty vlijte do formy, 1/3 v jiné misce smíchejte s kakaem“.
Pf, to je toho, to dokáže i naprostý primitiv. „Tuto hnědou hmotu nalijte do formy. Vidličkou spirálovými pohyby docílíte, že bábovka bude mramorovaná“. No dobrá. Ale spirálové pohyby vidličkou? Podle mě je spirála takhle. Ouha. To asi ne. Spirálu nelze dospirálovat, protože vadí buď stěna formy nebo ten čudl uprostřed. Co s tím? Nebudu to přehánět. Mám velkou injekční stříkačku? Mám. Tak to hnědé dopravím dovnitř stříkačkou! Rozhodnuto, vykonáno. Sice to musím ještě poněkud zředit, abych to tou stříkačkou protlačil, ale daří se. Přibližně devadesát procent hnědé hmoty zůstává nahoře, ale taková prkotina mě neodradí. Už se s tím blbým mramorováním patlám skoro hodinu, takže dost. Bábovka nebude mramorovaná, bude prostě dvouvrstvá – dvoubarevná. A šup s tím do trouby.

Podle popisu na krabici se to má péct 50 až 60 minut. Informace pro začátečníky. Mně, odborníkovi, se už po 12 minutách zdá, že by to mohlo být. Průšvih: Jak zjistit, že to hnědé na povrchu znamená, že už je to dost upečené nebo jestli je to přirozená hněď kakaové části bábovky? Ha! Už vím! Viděl jsem, jak se někdy používá špejle. No jo, ale co vlastně ta špejle ukáže? To se taky zbarví dohněda? Ne, moment, všiml jsem si, jak manželka špejli prohlížela, jestli je na ní těsto nebo co. Ale problém – kde honem najít špejli? Kde vůbec v téhle domácnosti máme špejle? Před vánočním úklidem bylo vše „na svém místě“, ale teď je všechno jinak.

Už nemohu hledat špejli, bábovka začíná vyluzovat nepříjemné aroma. Čím to zkusit, vařečkou? Dřevo jako dřevo. Moment, to bych do ní udělal díru velkou jako kráva. Tak honem ze zoufalství přivazuji na pletací jehlici zápalku a šup s tím do bábovky. Sakra, ta bábovka má nějaký divný tvar…Vytahuji pletací jehlici, ale sirka uvízla někde uvnitř. Beru další sirku a pokus opakuji. Opatrně vytvářím zpětný chod mé originální sondy. Sláva, sirka leze ven, těsto na ní nalepené není. I jehlice je neobalena. Takže hotovo. Doluji bábovku z útrob trouby a odpočívám. Když opět chytnu dech, jdu to vyklopit. Po pár minutách námahy je bábovka z formy venku. Vypadá nějaká celá šišatá a nakřivo. Ale proč? Aha, asi jsem se nepostaral, aby hladina syrového těsta byla jakžtakž v rovině…No jo, ale to jsem nemohl vědět! Já to vylil do formy a ať to dělá, co to umí. A ono udělalo. Takže co s tím? To je jednoduché – trochu to zarovnám. Beru ostrý nůž a postupuji přibližně stejně, jako když Werich s Voskovcem stříhali nůžkami živý plot. Výsledek je ten, že bábovka sedí na tácu celkem rovně, ale co do výšky je poloviční. Usuzuji, že toto torzo dávat na tác, aby ještě více vyniklo, jak je to malé a nízké, je nesmysl. Na kávový podšálek by to bylo skoro akorát, ale přeci jenom to dávám na talíř. O Dr. Oetkerovi si myslím své. Proč jen to nenapíše do návodu pořádně a neupozorní na úskalí?

Ráno jsem k snídani podával různé skrojky a lžičku. Jinak se to jíst nedalo. Teprve potom jsem jako ohromné překvapení předložil nízkopodlažní bábovku. Všichni byli ke mně shovívaví. Jen manželka nemohla pochopit, jak se ocitla v jejím kousku bábovky sirka a co dělá mezi hromadou naschlého nádobí pletací jehlice.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 11. 2004.