Libuše Čiháková: Děda Myška aneb Cukr

Rubrika: Literatura – Doporučení

RECENZE KNIHY  "INDISKRÉTNOSTI"  

Libuše Čiháková, roz. Chmelařová, autorka této knížky, která je její prvotinou, se narodila 26.9.1944 v Tasově na Moravě, Do roku 1982 žila v Hlinsku v Čechách, nyní působí v Poličce. Již od roku 1970 se věnuje psaní drobných próz, z nichž řada vyšla v tisku a několik bylo vysíláno v pražském rozhlase. Zde otištěnou povídku "Cukr" vysílala Čs. televize v seriálu "Bakaláři" pod názvem "Děda Myška", kterého ztvárnil František Filipovský. Tento příběh byl vyhlášen za nejlepší bakalářský příspěvek roku 1986. Kniha vyšla v roce 1994.
Slovo úvodem
 
Nic bych za to nedal, že se Libuše Čiháková - ve chvíli, kdy se nikdo nedívá - tajně mění v modřinku a v této podobě pak vymete kdejaký kout. Ale spíš tomu tak není, protože jako modřinka by měla příliš úzce vymezené území (tuším, že asi tak dvacet arů) a to by jí bylo málo, to by jí nestačilo. Nemluvě o tom, že v této podobě by se nedostávala snadno do lidských příbytků. Takže je to spíš tak, že její osobní dědičný hřích dostal už při jejím narození podobu pozorných, ba hodně zvědavých očí, které bdí i když má zavřená víčka.
Za generace mých rodičů byl spisovatel či autor knížky někým, kdo se svými čtenáři pomyslně usedal na lavičku ve stínu lípy a vyprávěl jim, dokud slunce nezapadlo nebo dokud jim noc nedala sbohem.
Dnešní čtenáři jsou přemrštěně činní. Příběhy svých autorů nejsou s to klidně poslouchat ve stínu lípy. Vyslechnou je v pospěchu, přešlapujíce netrpělivě při náhodném setkání na rohu ulice, nebo sice vsedě, ale při jízdě autobusem či vlakem.
Libuše Čiháková respektuje tyto přeměny doby a píše své příběhy, vyprávěnky, povídky i zamyšlení jakoby na míru pro taková setkání na rohu ulice či při jízdě autobusem. Budu ovšem poetičtější a řeknu, že jsou to vyprávění na krátká setkání přítelkyň u studny. Jako by se ještě chodívalo s vědrem pro vodu, jako by tedy ještě nebyl vodovod.
Ačkoli je podobnější pravdě, že si na takovéto doby vůbec nepamatuje, zdá se mi, že jsem jí u studny s tím vědrem vídal. Neboť se jí nevyhýbalo nic, co ostatním: radůstky ani bolístky, starosti ani potěšení, štěstí ani beznaděje.
Moje letitá zkušenost samozřejmě bere na vědomí, že ctižádostí každého autora je napsat něco, co ještě nikdo nenapsal a nepopsal. Něco, co nikdo jiný neprožil.
Táž zkušenost mě vsak naučila, že vlastně skoro všichni prožívají totéž: stejné radůstky i bolístky, starosti, štěstí a beznaděje. A když je u svého autora objeví, berou ho za svého. Stane se jejich.
Přeji Libuši Čihákové a její knížce, aby je tento osud potkával.
František Nepil
Děda Myška aneb Cukr
 
Sotva za návštěvou z okresu zapadly dveře, ozvalo se nesmělé zaklepání.

"Dále," zavrčel jsem a předem věděl, co mě čeká. Ve dveřích stál děda Myška. Zhroutil jsem se na židli a oči obrátil ke stropu.
"Nazdáreček, předsedo," dělal, že nevidí můj zbědovaný pohled. "Tak du kolem, povídám si zaskočím, podívám se na toho mýho kluka a přitom ..."
"Ho zase o něco pumpnu," nedal jsem mu domluvit. "Tak copak to dneska bude? Na uhlí jsme vám přidali, oblečení máte nové, na vánoce jsme vám přilepšili a důchod nemáte zrovna taky malý."
Děda se viditelně zmenšil. V ruce žmoulal kapesník a tvářil se trpitelsky.
"Jo, tobě se řekne důchod, předsedo. Tobě hospodaří žena, ale když je člověk sám," teskně popotáhl nosem. "Ty si žiješ. Auto máš, barák stavíš jako hrad a seš mladej. .."
'Tak hele, dědo," nadskočil jsem. "Auto mám shnilý, barák stavím z půjčky, akorát to mládí je poctivý."
"Ale stejně," ztěžka povzdechl Myška a hlučně se vysmrkal do velikého kapesníku s dírou.
Nevydržel jsem jako obvykle.
"Tak, co to bude dneska!"
Maličká očička zasvítila.
"Jenom příspěveček na obědy."
"Dobře, projednáme to," řekl jsem a sklonil se nad lejstry.
"Ty, předsedo," přišoural se ke mně. "Nebyla by cigaretka? Beze slova jsem mu, jako vždycky, podal celou krabičku. Popadl ji a čiperně odcupital.

Žil sám. Děti neměl. My všichni jsme si na ty jeho věčné nářky zvykli, a když se několik dní neukázal, tak nám to chybělo. Tentokrát jsem se za ním dokonce sám vypravil. Ležel v posteli, oblečený, kamna vyhaslá, myší hlavička se ztrácela v peřinách, oči se horečně leskly. Odvezli jsme ho do nemocnice.
Po necelém měsíci mi volali, že dědu převážejí do Domova důchodců. Se sociální pracovnicí Macákovou jsme měli dopravit nějaké věci dědovi do Domova a jeho domek zabezpečit.
Stará truhla toho moc neobsahovala. Pár svršků, nějaké boty, staré noviny a krabičku od cukru. Když jsem ji otevřel, zůstal jsem stát jako solný sloup.
"Je ti špatně, předsedo?" přiskočila ke mne Macáková.
"Ježišikriste," vyjekla zděšeně, když uviděla v mých rukou krabičku plnou stokorun.
"To není možný," zděsil jsem se, když jsem na dně objevil ještě jednu krabičku. Dobře, že jsem si napřed sedl, než jsem ji otevřel. Byla plná pětistovek.
Rozhostilo se hrobové ticho a my s Macákovou na sebe zírali jako v tranzu.
"A to jsme mu na všechno připláceli," řekla Macáková, když se vzpamatovala.
"A já vůl mu dával ještě cigarety."
Když jsme to za přítomnosti člena Bezpečnosti spočítali, suma sumárum to činilo stopadesát tisíc. Děda byl nejbohatším členem Domova. Často jsem si na něho s úsměvem vzpomněl.

A najednou známé zaklepání. Podvědomě jsem nadskočil.
"Ale to snad ne!"
"Ale jo, předsedo, jsem to já. Zastavil jsem se doma, tak si říkám zaskočím se podívat na toho mýho kluka a přitom ... Co na mne tak civíš, předsedo?"
Krabička od cukru, kterou děda svíral v podpaží, mě nadzvedla ze židle. Klid, poručil jsem si. A dostal jsem nápad.
"Nedal byste si kafe, dědo?" A to už seděl u stolu.
"Ale jo, dal. To já moc rád - kafíčko. Jenže to víš, důchod je malej a potom ..."
Ježíšikriste!, ale ovládl jsem se.
"Kafe by bylo," přerušil jsem ho, "ale cukr došel. Nemohl byste, dědo ..."
"A to víš, že bych mohl," nabídl se pohotově. "Hned zaběhnu do krámu." Vstal a napřáhl ke mně ruku. Podal jsem mu peníze, a když za ním zapadly dveře, vrhli jsme se s tajemníkem na krabičku. Byl v ní kostkový cukr.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2006.