Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (14)

Procházka ulicí, která od nepaměti vede stejnou a důležitou trasou a často střídá jména, vede okolo tiše zasmušilého hřbitova, založeného za morové epidemie v roce 1680; pro oběti jinde již nebylo místo. Ulice tehdy patrně žádný název neměla, spíše ani nešlo o ulici jako o obyčejnou cestu. Později ale začala jména střídat jako žena mající co koníčka rychlé a pravidelně měnění manželů. Vinohradská, Foschova, Stalinova, opět Vinohradská… Kuchtík uvažuje, kolik jmen má ulice ještě před sebou a kolik dějinných zvratů ještě bude, s klidem vlastním jen ulicím, sledovat a prožívat.

Míjí poněkud nepietně na rohu hřbitova postavené nákupní centrum a přichází k hotelu Flora. V přízemí býval bufet, vchod do kina, v patře kavárna. A z postranní ulice vedlo pár schůdků, možná tři, do Plzeňské restaurace proslavené nejen pivem s pěnou bohatou jako nejhustější smetana, chladivě klouzající do žíznivého hrdla a navozující slibné představy mnohých kulinářských požitků. Jedním z takových býval právě tatarák. Hygienici ještě
nechovali tak veliké obavy o zdraví zákazníků jako dnes, kuchtík marně přemítá, kdy slyšel o posledním případu náhlého úmrtí zaviněného právě zmíněnou pochoutkou. Cosi vlastně zaslechl, ale infarkt se prý dostavil hned po předložení účtu.
V plzeňské pivnici nešetřili na množství a kuchtík, jako fatu morgánu nad pouští, sleduje v oblačných výšinách přelud kusu naškrábaného masa se syrovým vejcem na talíři ozdobeném všemi potřebnými ingrediencemi. Další talířek se čtyřmi křupavě mastnými a jemně očesnekovanými topinkami býval součástí závratné ceny blížící se desetikoruně.

Procházka je u konce a nejkratší cesta ke kuchyňskému království zvládnuta i bez satelitní navigace. Jen s malou zastávkou u řezníka a nákupem, kuchtík se ustanovil nešetřit, vhodného kusu co nejčerstvější svíčkové. V poklidném tichu kuchyňské laboratoře sval zručně zbaví všech zbytečných žilek či zbytků kůžiček a škrábe. Ostrým nožem, kolmo postaveným proti masu. Časem proklíná svůj nápad, nepolevuje však a neustává, dokud z vláčného kusu hověziny nevytvoří jemně kašovitou hmotu. Nesmí být ani řídká, ani hustá, prostě musí ji zhotovit a uhníst tak akorát…Osolí, opepří, dodá pár kapek worchestru, podle vkusu a chuti doplní utřeným česnekem, pokusí-li se mu někdo podstrčit granulovaný, bez předchozího varování ho potupně srazí k zemi. Vytvoří cosi jako silnější karbanátek, jamku uprostřed okulahodně vylepší syrovým vejcem a talíř s biftečkem doplní jemně nasekanou cibulkou, kyselou okurkou, kečupem a hořčicí. Na další talířek urovná na sádle osmažené a opět česnekem dochucené topinky. Strávník u stolu vše promíchá, nanáší na topinky a konzumuje.
Při soustředěném žvýkání přimhouřenými zraky sleduje v dáli pomyslnou siluetu Hostýna a pod ním se hemžící hordy tatarských nájezdníků sveřepého chána Kublaje, pozoruje, jak jeden z jezdců zpod sedla vytahuje kus, celodenní jízdou k večeři připraveného, masa. Tatar se do lahůdky chutě zakusuje, patrně proto, že ve třináctém století ještě zaostalá věda lékařská neměla tak přesné informace o bacilu salmonely, nebo dokonce tasemnici, jako ta dnešní, moderní.
Panickou hrůzu z uvedených chorob může kuchtík snadno odstranit. Jako výchozí surovinu vezme maso z lososa, ale musí opatrně vybrat pouze to světlé. Tmavé by mohlo výsledek narušit lehkým nádechem k hořké chuti.
Kuchtíkova tvůrčí invence však zdaleka není u konce. Nemá sice v okolí mnoho vegetariánů, takové ani nechápe, ale těch pár výjimek nezavrhuje a občas je ochoten něčím mimořádným uctít i jejich, k masu chovající odpor, jazýčky. Po krátkém zamyšlení opět přichází k pracovní ploše a vrhá se na výrobu houbového tatarského bifteku.
Na docela obyčejném oleji orestuje na kousky rozsekané čerstvé houby. Čerstvé v nejhorším případě nahradí mraženými, nikdy však neztrácí čas použitím sušených, byť i v mléce namočených. Do vychladlé masy přidá vajíčko a stejné ingredience jako do poctivého bifteku a stejně tak nanáší na česnekem potřené topinky. Najde li se mezi konzumenty takový, co má výhrady i k houbám, uvaří mistr kuchyně něco brambor, jemně je propasíruje a chuťově doladí stejně jako originál z masa, jen přidá poněkud více worchestru a pár kapek lahůdkového polévkového koření z Byšic u Mělníka.

Před dávnými roky byl kuchtík na návštěvě u staré tety, žijící s ještě starším manželem v osamělé chaloupce kousek od zasněné hladiny rybníka na jihu Čech. Oba se o synovce přepečlivě starali a strejda dokonce, jak přesvědčivě tvrdil, chodil výjimečně pytlačit. Chaloupka voněla od rána do noci všemožně upravenými rybami, v kameninovém hrnci zvolna dozrávala naložená rybí žoužel a kuchtík přemýšlel, jak se stařečkům za péči odvděčit. Nápad přišel rychle a zdárný mládeneček stejně rychle spěchal do Třeboně pro pořádný kus svíčkové. Soudil, že právě tatarský biftek bude to pravé a s mírným předstihem ho nachystal k večeři. Staří příbuzní s jistou dávkou nedůvěry sledovali jeho kouzlení s nožem a masem, možná se tvářili i trochu pobaveně. Konečně, co to mají za hloupého synovce, který ani nezná mlýnek na maso… Hloupý synovec dokončil přípravu a usoudil, že půlhodinová procházka po hrázi pod starými větvemi rozložitých dubů, pamatujících Jakuba Krčína z Jelčan, nebude v žádném případě na škodu.
Po návratu vytřeštil zraky. Na stole se kouřilo z mísy, ve které se krčily tři miniaturní a podivné karbanátky. Strejda rozšafně potáhl z fajfky naplněné exkluzivním tabákem Taras Bulba: „Ále, teta ti trochu pomohla, a tak ten tvůj zázrak zatím hodila na pánev s troškou sádla… Nechtěl jsi snad, doufám, to svinstvo žrát syrový????“