Libuše Čiháková: Páchám dobro

Rubrika: Literatura – Povídky

RECENZE KNIHY   PÁCHÁM DOBRO   Libuše Čihákové
101 drobných  příběhů  ze života, nejen humorných
ilustrace Jaroslav Dajč,  slovo úvodem Ladislav Vrabec.
Kniha vyšla v r. 2004, k dostání v knihkupectví - podrobnosti na  www.3lipy.wz.cz

                                                          Slovo úvodem

Lubuše ČihákováLibuše Čiháková je bystrou pozorovatelkou života. Zajímá ji úplně všechno. Zkoumá charaktery, povahy, motivy jednání svých bližních - příbuzných, přátel, lidí známých  osobně či z doslechu, politiky domácí i světové nevyjímaje. Lhostejnou ji nenechává dění v jejím okolí, v republice, ve světě, přičemž ve všech neblahých kauzách vždy stojí na straně práva, spravedlnosti, zkrátka za všech okolností se snaží „páchat dobro“. 
Ze všeho, co zaznamená, se snaží vybrat ono pověstné „jadérko“ a položit jej na váhu (v jejímž znamení je zrozena) - buď na misku „dobro“ nebo na misku „zlo“. A po pravdě řečeno, je stále víc znepokojena tím, jak prvně jmenovanou misku převažuje ta druhá... A tak dál hledá odpovědi na otázku, proč lidé (státy) k sobě nenacházejí cestu, a nejsou ochotni společně řešit ani  to, na čem závisí existence lidstva.
Občas mám pocit, že Libuše vidí a slyší to, co jiný ne, ba dokonce že vidí „za roh“. Stává se, že o některé události hovoří dříve, než se stala. Je to, jako kdyby jen k ní doléhaly zvuky nějakých tajemných tamtamů a přinášely jí poselství. Kdybyste ale znali její rodokmen, a věděli, že sahá až k Maurům, pochopili byste to.
Stejně jako lidi, má autorka ráda zvířata a přírodu. Mnohokrát jsem ji přistihl, jak hovoří se svým maltézáčkem Bertíkem, kocoury Matýskem a Černouškem a zakladatelkou rodu Terezkou, a musím uznat, že si docela rozumějí. Když si pokecají, vydávají se společně na procházku, přičemž kočky jí chodí „při noze“ líp, než pejsek. Cestou Libuše prohodí pár slov se stromy, přebere si od nich životní energii a dává pozor, aby nezašlápla nějakého broučka či mravenečka... Kdo by se pak divil, že se ve snaze o nápravu neduhů, které nám znepříjemňují život, uchyluje také k bajce.
Ze všeho, co Libuše Čiháková zažije, co vidí a slyší, dovede vyvodit příklad hodný buď následování, či odsouzení. A tak není divu, že nemá jen samé přátele a obdivovatele, zvlášť když se někdo v nějaké té moralitce pozná. Jenže místo nevraživosti k autorce by bylo prospěšnější, kdyby se každý nad svými chybami, zlozvyky, špatným jednáním  zamyslel. Byl by to přínos k narovnání mezilidských vztahů, k nápravě všeho špatného kolem nás. To by se to pak autorce „páchalo dobro“ a dařilo obracet  poměr misek na váhách!
Ladislav Vrabec

ukázky z knihy PÁCHÁM DOBRO

Boháč nebo filosof?
Filosof Diogenes hlásal, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb. Chodil bos, bydlel v sudu a vlastnil jen jedinou věc: dřevěný kalíšek na pití. Ale i ten odhodil, když uviděl hocha, jak pije z dlaně.
Před chvílí vypnuli elektřinu. Nebude fungovat plynové ani elektrické topení, nepoteče voda, nevykoupu se, neuvařím, nevyperu, neumyji nádobí, nevyžehlím, nevyluxuji, nebude splachovat WC. Nebudu moci volat z mobilního telefonu, protože jsem si ho zapomněla nabít, nepůjde rádio, televize, počítač ani internet...
Nevím, proč mě napadá tato příhoda: Leží tulák na břehu moře a kouká do vody. Kolemjdoucí starší pán mu vyčítá: "Takový mladý člověk, jako ty, by měl pracovat, stavět továrny, podnikat ve velkém a vydělávat, tak jako já, hromady peněz. A potom, až bys to všechno dokázal, tak potom by ses mohl klidně povalovat u moře."
Tulák k němu zvedne nechápavě oči a praví: "Ale vždyť to právě teď dělám!"
Nejsem člověk závistivý, a přesto v tuto chvíli závidím. A to nejen Diogenésovi, ale i tomu tulákovi.
K nepochopení
"Právo přikazuje: čestně žít, neurážet druhého a každému přiznávat, co mu náleží."
Ulpianus
 
Pátek odpoledne, přeplněná samoobsluha, lidé ve frontě nervózně přešlapují.
"Promiňte, prosím," vrací se starší pán ke kase, "ale vrátila jste mi o dvě koruny méně." Špatná čeština prozrazuje zákazníka ze zahraničí.
"To snad ne," ohradí se pokladní. "Ukažte mi účtenku."
"Tu bohužel nemám, ale tady je nákup a tady vrácené peníze."
 "Když nemáte lístek, nemůžete nic reklamovat," říká prodavačka se zadostiučiněním a taky patřičně nahlas. Bere košík dalšího zákazníka.
"Nezlobte se, prosím, ale jsem si jistý, že jste mi o ty dvě koruny vrátila méně." Ve frontě to zahučí, pokladní rudne.
"Už jsem vám, pane, říkala, že když nemáte doklad, nemůžete reklamovat.“
"Lístek mi musel spadnout tady na zem," nedá se zákazník. Prodavačka zlostně odstrčí košík a začne se přehrabovat v papírech na zemi. Účtenku staršího pána však nenajde.
"Tady máte, pane, ty dvě koruny," přižene se rozčílená paní z fronty. "A nezdržujete!"
  "Ale mně přece nejde o ty dvě koruny,“ klidně vysvětluje pán. "Jde mi o zásadu. Chtěl bych mluvit s vedoucím."
   To už pokladní nevydrží. Třískne s košíkem o stůl a zmizí za závěsem. Po chvíli se vrací v doprovodu vedoucího.
"Přejděte si, prosím, ke druhé pokladně," požádá pan vedoucí zákazníky. "Provedeme kontrolu kasy."
   Starý pán si sedne do křesílka a bystrýma očima sleduje děj okolo pokladny. Celá akce trvá už skoro hodinu. Najednou však nikdo nikam nespěchá. Lidé stojí v hloučcích okolo a pobaveně se usmívají. A dočkali se.
„Je mi to velice líto, pane," omlouvá se vedoucí. "Pokladní vám opravdu nechtěně vrátila o dvě koruny méně. Nezlobte se, prosím."
„Nic se nestalo," vstává pán a ukládá si vrácené drobné do peněženky. "Hlavně, že se peníze našly. Teď je vše v pořádku." Úkosem se podívá na slečnu u kasy. "Mohl bych ještě poprosit o zabalení tamté bonboniéry?"
Rychle mu vyhověli. Když pán zaplatil, obrátil se znovu na pokladní. "Ta je pro vás," podává jí bonboniéru. "Měla jste se mnou trpělivost, i když na takovéto věci nejste zvyklá. Ale věřte starému člověku. Čím dříve si v této krásné zemi zvyknete na pořádek, tím lépe pro všechny.“ Naposledy se kolem sebe podívá, usměje se a spokojeně odchází...
Konec umírání
"Přemáhej všechny těžkosti statečností.“
Silius Italicus
 
"Můj muž," svěřuje se známá, "dvacet let umírá na něco, co má pokaždý jinde. Tu v hlavě, jindy v noze, v zádech, a když se staví v hospodě, tak v žaludku. Jednou, když jsem šla kolem pohřebního ústavu, vzala jsem si prospekt nabízeného zboží. Když zase jednou muž po opici umíral, poprosila jsem kamarádku, jejíž muž byl farářem, o službu. Zachechtala se a řekla:
"A víš, že by to za tu legraci stálo?"
A tak ve chvíli, kdy se z ložnice zase ozývalo:
"Umírám, dneska už doopravdy umírám," přistoupil k jeho posteli farář.
"Slyším tě, synu", řekl a otevřel Bibli. "Přišel jsem tě připravit na poslední cestu."
Využila jsem chvíle šoku a podala mužovi prospekt z pohřebního ústavu.
"Řekni, miláčku," dojmula jsem se, "která z těchto rakví by se ti nejvíc líbila?"
Umírající vytřeštil oči, zbledl a omdlel jako špalek. A světe div se, odpoledne už mrtvola luxovala a od té doby u nás o umírání nepadlo ani slovo.

ilustrace © Jaroslav Dajč

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 02. 2006.