Jednou nohou v Santovi

Klouzavé dny nemá nikdo rád. Lidé padají jak nahnilé plody k zemi a nadávají na mizerný život. Já, Jitka Mumísková, se dnes za oknem směji nechtěným pádům na náledí a libuji si, že ven půjdu až večer. Kalendář ukazuje dvacátého čtvrtého prosince, Štědrý den. V tento den před večeří držíme takovou tradici: odnáším smetí do popelnic, protože dřív, než bude vyneseno odpadkové zboží ven, nepřijde žádný Ježíšek, ani jiný nadělovací příbuzný.

A je to. Odnášecí čas nastal, venku je tma a stále náledí. Nechce se mi. Nechce, ale dobře vychovaná dcera neodmlouvá, ani si nestěžuje. Průpovídkami si nepomohu, ani kdybych se na hlavu stavěla.

Dělám velké kroky po chodbě, a schody před domem beru raději sjezdem po zábradlí. Následuje pět bezpečných kroků a jeden pád. Bum! Ležím na zemi a se mnou Mikuláš, nebo co představuje, se kterým jsem se srazila.

„Co tady strašíte? Čerti už chodili na začátku prosince,“ nadávám místo pozdravu a raději se nehýbu, protože mi noha uvízla v jeho červenobílém kožichu.

„Nejsem Mikuláš, ale Santa Claus.“

„Snad Ježíšek, ne?“

Zavrtěl hlavou.

„Jmenuji se Claus, ale nejsem prezident.“

„To vidím, že nejste hlava státu, tu bych snad ještě poznala, nebo vlastně nevím, v televizi jsou všichni namazaní.“

„Je mi líto, slečno, zkazil jsem vám den.“

„Ne, nezkazil, obsah kýble je zkažený, jinak nic. Naštěstí jsem ten pytel trochu zavřela, tak se to nerozsypalo. Opravdu nejste prezident?“

„Ne, bohudík.“

„Spíš bohužel, protože kdybyste byl, mohl jste udělit amnestii a osvobodit mojí nohu z vašeho svátečního obleku. Vůbec nevím, kam vám pod tím obrem šlapu.“

„To si ani nepřejte slyšet.“

„Sakra! Jen, abych nepřekážela.“

„Nebojte se, je mi děsná zima.“

„Kam vlastně jdete nadělovat, že jsem tak smělá?“

„Do Luzácké 48, třetí patro, první dveře vpravo.“

„Ke Karolíně Oděný? K tý krávě? Promiňte, ehm...nejsem normálně sprostá, ale přebrala mi kluka, ještě to ve mně vaří.“

„Kdy?“

„Před čtrnácti dny, mrcha jedna, jakoby neměla dost zájemců. Vy jste jeden z nich?“

„Ne...ehm...ne, nejsem. Jsem Santa Claus, nosím dary.“

„Jste se měl převlíknout za Eskymáka, ty taky můžou nosit dary, když bydlí na stejný straně. Sakra, budu vás muset kopnout, jinak se nevymanim ze sevření.“

„Jen se neostýchejte, víte kolik kopaček mi život nadělil? Padáků taky.“

„Sportovci jsou trend, nesmutněte.“

„No jo, ale co teď s těmi dary?“

„Dáte ho Karolíně, nemyslíte si snad, že tu budu v pasti až do zmrznutí, prostě si rozepněte knoflíky a já se vypletu.“

Začal se rozepínat a přitom mi tvrdil, že právě obdržel zprávu z nebes, že dva dary pro Karolínu má odevzdat někde jinde.

„Vy s ní chodíte?“

„Myslel jsem si to, ale...“

„Hmm, měla jsem mlčet, jsou vánoce.“

„Mohlo mi to cvaknout hned, když se pořád vymlouvala, a dneska jsem jí chtěl překvapit. Nemáte zájem o dva dary a mě k tomu?“

„Ne, to nejde. Připletla jsem se vám do cesty, ale já už mám stejně náhradu za toho zrádnýho frajírka.“

„Hmm, škoda.“

„Jéé, povzdechnul jste si a už jsem osvobozená. Říkají mi Jitka.“

„Já...“

„Santa Claus, už jste se představil.“

„Opravdu mě nechcete? Ne? Ach jo, zapadnu asi někam do hospody, naleju do sebe vysoký procenta pro mizernou roznášku darů.“

„K tomu se tedy uchylovat nemusíte, bude vám akorát špatně, přitom byste mohl někoho potěšit.“

„Koho asi - teď před štědrovečerní večeří?“

„Karolínu.“

„Říkal jsme vám, že...“

„Ne tuhle, jinou. Bydlí támhle v domku. Rodiče jí zemřeli při autonehodě a ona je na invalidním vozíku. Má bezbariérový byt, ale moc lidí za ní i přes volný vstup nechodí. Je zapletená v samotě a já ji nemohu vymotat, protože jsem žena. Vy byste mohl, protože  jste dobře zamaskovaný zázrak, a ten ona potřebuje jako ústřední topení v zimě.“

„Já nejsem zázrak.“

„Mlčte. Vyhoďte ty odpadky do popelnice a chyťte mě za ruku. Já vezmu dary a zkusíme se odtud bez úhony přesunout o ulici níž.“
 

Dvakrát jsme spadli. Smála jsem se a konečně Santa Claus taky. Když přijela Karolína otevřít v kolečkovém křesle, měla tváře olepené zaschlými slzami. Povídala, že jí je fajn, abych si nedělala starosti. Santovi nevadilo, že trochu lže, sám si přisadil drobnou lež.  Povídal, že se ztratil, ale tahle dobrá duše, jako já, ho dovedla na správné místo.

Pozvala nás na večeři, ale já se takticky vytratila a ona se na mě nezlobila. Claus zůstal.  Doma se mnou za devadesáti minutové zdržení nemluvila ani větev stromku. Když jsem uraženým vylíčila, co se stalo, dostala jsem milostivě najíst a i dárek se našel.

Ale co, já si zázrak již prožila. Navíc ten krásný pocit ze štědrovečerního sjezdu pod kabát mne zcela pohltil až za rok - Karolína s Clausem Novákem slavili rok od seznámení a že jim to spolu slušelo....

Vánoce modrých pacek kocouřích

 

Stanley, nefalšovaný britský modrý kocour, slaví svátky elegantně a inteligentně. Inteligentnost se o vánočním čase projevuje hlavně zvýšenou ostražitostí u plotny a v celé kuchyni.

Nejdříve absolvuje oblíbenou očuchávací promenádu, při které neshodí absolutně nic z přeplněného stolu, ale vlastním přičiněním připojí k ozdobám na větvičkách jehličnanů ve váze chlupy, aby bylo jasné, kdo je tady hlavním dodavatelem okrasných doplňků.

Nic lidského a slavnostního nesežere. Mohl by, kupodivu velmi návykově se přiklonil k sušené stravě jisté značky a nevytočí ho ani pořádná dávka kapřích porcí s oblohou kuřecích řízků.

Je dobré, že neleze nikomu do talíře ani do pekáče, kromě salátové mísy, kde v zeleni popíjí ochucenou vodu, ale litujeme ho, že si nedá trochu do frňáčku ani ve výjimečných případech.

Je hodný, nezapomene na ozdobení vánočního stromku. Ví, že horní patra nezvládne, pokud bude strom vztyčený, tak se pokouší zařídit potřebné v poloze ležmo. Důležitě jehličky očuchává, a když přesytí čumák, zavrní a odsouhlasí vzpřímení lesní návštěvy.
Po perné práci rodiny zavrní opět na souhlas, zalehne pod ozdoby dvou ptáčků na skřipci na malý kobereček Marry Christmas a nehne se z místa.
 

Nejmilovanějším kouskem slavnostního večera jsou pro něho dárky. Ví, že obaly s kočkou, obsahující pamlskové tyčinky,  kočkám skutečně patří. I novou pískací a chrastící  myšku vyštrachá a přijme do soukromého vlastnictví. Jenže proč se spokojit s málem, když může mít víc? Proč také nedostal velký dárek? Má rád krabice a hlavně to, co se na těch vesele potištěných papírech tak krásně točí a leskne.

Pestrobarevné mašle! Musí je mít. My se ale letos máme na pozoru – žádné mašle pro kocoura! Nejsme lakomí, opravdu ne, ale kdo by nechal dobrovolně udusit chlupatého miláčka?

Prostě si je s potěšením žere. Nejhorší samozřejmě bylo první zjištění. Chováte se jako každoročně, rozbalíte dárky, mašle a papíry odhodíte kam je libo, protože právě kvůli tomu se čtrnáct dní uklízelo, aby dnes mohlo všechno upadnout dle libosti. Když se pokocháte dary, usednete do křesla a na nic jiného, než na chlebíčky, cukroví a televizi, nekoukáte.

Jenže po chvilce až přemrštěného klidu vás přeruší nenormální zvuk – kocourovi se zvedá žaludek.

Automaticky se ohlédnete a vidíte kus fialové mašle trčící z tlamy.

“Co to žereš? To se nejí,” vykřiknete a zachraňujete, co se dá. S hrůzou zjistíte, že fialové není zrovna málo. Taháte, taháte, vytáhnete i červený kousek a nechápete, jak se mu to vešlo dovnitř a vůbec jak to šlo bez problémů ven.

S hrůzou začnete sbírat zbylé ovazovače, počítáte a ptáte se, kdo balil modrou, fialovou, zelenou a proč tu nikde není zlatá, kterou jste ovazovali vy?

“Veterinář! Musí jít k veterináři,” vykřikne jeden člen rodiny.

“Vrní, asi je šťastný,” hlesne druhý.

“Mňau,” ozve se pan kocour a pomalu zvedne rozvalené sedmikilové tělo ze země. Začne si očuchávat zlatý dlouhý poklad, který odvážně střežil.

Chňap!

Kocouří slavnostní přídavková večeře se nekoná. Zlatá mašle letěla do kotle, dřív než  stačil udělat kočičí hřbet.

A příště prosím balte dary obyčejným provázkem nebo si každý svoje mašle bude bránit!