| Za pár dnů Mařenka oslaví úctyhodných 96 let! Jupíí!
Ráda bych Vám, milá Mařenko, věnovala nejen dnešní povídku, ale i netradiční přání, kter é má přesně podle počítačového počítadla 96 slov. Mějte se moc krásně a nekoukejte na věk... člověk je tak mladý, jak se cítí...
Mnoho radosti, lásky, kouzelných slov, zdravíčka. Tisíc políbení od vnoučat i synečka. Chvilky pohody, úžasů, bezvadných nálad, rovněž balíček květinových návnad. Mnoho knih ke čtení, noviny Pozitivní k pohlazení, vrnění kočičí, štěňata mazlicí, pavoučky pro štěstí, nohy fajn běhací. Přátelské návštěvy a žádné pohromy! Každý den pilulku z úsměvů. Na stěně obraz z krásných snů. V okolí barevné proměny, na zemi koberec hřejivý. Světélka světlušek, křidélka berušek, věneček lesní víly, srdce plné síly, tanec v letním mámení, podzim žádné trápení, zimu plnou sněžných darů, jaro bez chladných rozmarů. Vůni lesní u nosu, žití snadné, bez stresu!
Petra Nachtmanová
Curacao |
| Mařenka a nožka Troška
Dávno Mařenka nikam nespěchala, a přesto ji potkala nehoda. Zlomená noha! Kdyby se to stalo poprvé, ani by nemukla, ale opět během tak krátkého času? Nejprve levá, nyní pravá. Božínek na nebesích s ní pěkně laškoval a ona střídala úsměvy s povzdechy, protože tušila, co ji nemine.
„Paní Mařenko, ve vašem věku nelze jinak. Musíte do nemocnice, kde si pár týdnů poležíte. Však vám tam nebude zle,“ usmála se na ni lékařka a zavolala sanitku, která ji převezla do bílého pokoje k několika dalším pacientkám.
Snažila se prožívat dny spokojeně, jak se jen s usměvavými a zároveň přísnými zdravotními sestrami za zády mohlo. Nejvíc ji trápilo, že „pár“ týdnů se přehouplo na pár měsíců a ona si dosud nenašla pořádnou přítelkyni na povídání. Samozřejmě tu neležela a neseděla beze slov. Pár vět denně prohodila. Bohužel, nic zvláštního, co by zakořenilo přátelské babičce hluboko v srdci a na co by mohla potom v teple domova vzpomínat s úsměvem.
Například tu dva týdny ležela jedna mladá slečna. Pěkně otravná, co si bude nalhávat a omlouvat ji. Celý den listovala v módních magazínech, a když se jí na něco ptala, ani neotevřela pusu. Maximálně se zmohla na pokynutí rukou místo odpovědi – tam visí hodiny, tam si zazvoňte na sestru, tam máte vodu....
Potom tu ležela Milena, pětapadesátiletá žena, která se sice stále chichotala, ale Mařenka nechápala smysl, proč právě nyní jí vystřelil úsměv z úst. Spolu se bavily mnohokrát, jenže nešlo o žádní skutečné „bavení“ a musela se hodně přemlouvat, aby ze slušnosti vydržela a nezavřela oči. Navíc měla Milena denně spousty návštěv, což jí přišlo líto. Syn by jistě i s vnoučaty a pravnoučaty přiletěl častěji, kdyby nebydleli daleko za hranicemi a nemuseli se otáčet v kruhu svých denních povinností stejně jako každá rodinka na zemské planetě.
„Ach jo, čert mi byl dlužnej tuhle nohu přivázanou ve vzduchu,“ povzdychla si jednou nahlas.
„Malej ale šikovnej čertík. Blllll bllll,“ ozvala se vedle ní starší štíhlá paní, usmála se a vyslechla poslední pokyny sestry pro novou pacientku. Vypadala věru moc dobře. Upravená a stylově oblečená, s rukou v sádře a slibnou přátelskou vůní ve vzduchu.
„Jmenuji se Magda Trošková, chichi, pardon... Mošnová.“
„Já jsem Mařenka. Příjmení není důležité, protože nejspíš mne brzy odvezou rovnou do márnice.“
„Co byste umírala, paní? Určitě vám nevyskočila ročenka ani na stovku! Času dost!“
„To máte pravdu, dosud pár let do kulatin s třemi čísly zbývá. Jenže, tady v téhle místnosti se nedá dýchat. Kolem mne všichni vypadají jak v posledním tažení. Mračí se, koukají do nikam, zlobí je to a zase ono. Ach jo! Já bych se tak ráda zabavila, abych tu dlouhou, ne předlouhouůůů, chvíli zkrátila.“
„A konečně jste našla mne. Já vás nenechám unuděnou. Víte, kdo já jsem?“
„Magdička, představila jste se mi.“
„Ale budu brzy Trošková. Znáte toho slavnýho rejžu? Víte, Mařenko. Já bych si ho ráda vzala. Doposud je starý mládenec! Jen si to představte! Měla bych doma samou srandu a mohla si zahrát ve filmu. Přece víte, že dává příležitost i starším. Jako manželka bych možná získala hlavní babkovskou roli! A přimluvila bych se i za vás, co říkáte?“
„Já a ve filmu? Božínku, na stará kolena a zlámané nohy! To by se svět obrátil hlavou dolů.“
„No vidíte, a to právě oni chtějí. Skandály!“
„A ví o tom?“
„Zdeněček? Nééé, ani náhodou, to bude překvapení. Víte, za dva měsíce oslavím sedmdesátiny a on bude můj narozeninový dárek. Mezi námi ženami, neprozradím mu pravý věk. Uberu si desítku, aby ten rozdíl mezi náma nevypadal jak stvořenej pro bulvár. Nikdo nic nepozná, jsem ještě čupr ženská!“
„Tak to vám gratuluju předem. A kdy jste se s ním viděla naposledy?“
„Dosud nikdy. Naživo myslím. V televizi a novinách nesčetněkrát. Celý záchod jsem si vytapetovala jeho portréty a jak tam tak sedím a čekám, vrývá se mi stále více do paměti a srdce. Někdo musí za milým létat tisíce kilometrů a já ho mám přímo u... ehm, nosu. Povídám, moje láska není žádná trošková, ale pořádně Trošková!“
„Hmm, tak to vám nezávidím. Vlastně nemáte jistotu, že se splní, po čem toužíte.“
„Za léta snění jsem nasbírala jistoty na rozdávání. Víte, čím ho dostanu?“
„Netuším.“
„Chytnu ho do sítě jeho vlastního umění.“
„Nechápu, asi mi příliš zestárl cit pro namlouvání pánů.“
„Vše vám ukážu, nebojte!“ 
A Magdička vytáhla ze svého kufříku, kde jiné ženy nosí šminky, skutečné barvy a začala Mařence nezraněnou rukou malovat na její sádru. Jí se to moc líbilo. Každý den přibyl jeden obrázek. A v den odchodu Magdy získala pořádný podpis malířky.
„Proč jste se podepsala Troška? Copak nejste žena? Nepřevlékla jste se snad?“
„Kdepak, nejsem žádná trans, nevim jak dál. Podívejte se na ten podpis pořádně!“
Mařenka se mohla vykoukat, ale nenapadlo ji nic rozumného.
„Je pravý a nefalšovaný! Chi chi. Sousedčina vnučka mi jednou přinesla podepsaný památník od Zdeněčka. Zavítala do Hoštic a on tam zrovna návštěvoval. Já si jeho podpis tak dlouho trénovala, že je naprosto originální a můžete se všem chlubit, že s vámi ležel v nemocnici.“
„Děkuju, jste moc hodná,“ zazářila Mařenka. Ani ne tak kvůli podpisu, ale pro malůvky. Sádra nevypadala vůbec nezáživně, hrála barvami a našla v něm celý Troškův svět. Na tohle mohla každá žena snadno vyhrát srdce muže, vzít si ho a pak mu soukromě malovat od rána do večera.
„Pozor mi na ni dejte, moc ji neponičte!“ přikazovala v den, kdy jí sundávali sádru. „Vezmu si ji domů a budu vzpomínat, víte?“
Vezli ji na vozíku do pražského bytu. Mávala sádrou na sestry a donekonečna si prohlížela ta sluníčka, kupky sena, misky plné jahod, botu Melichara, andělskou tvář, princezny, mlýn, rohaté štěstí z peklíčka a létajícího ševce.
Doma se usadila v křesle. Ke každému obrázku jí nová přítelkyně vyprávěla několik veselých příhod, které si ráda připomínala. Možná vymyšlených, ale na tom pramálo záleželo.
A navíc se nesmírně těšila na neděli. Měla ji navštívit Magdička. Slíbila, že přinese plno filmů a spolu si uspořádají malé domácí kino.
A aby nezapomněly na staré dobré časy, upečou si k veselému filmovému dýchánku sladký troškovník... |
