Václav Neckář - Jitka Vykopalová: Od srdce k srdci

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Tento článek by se také klidně mohl jmenovat ”Shodou náhod”…
Týden před hudebním večerem Václava Neckáře, v sobotu 11.11. u nás ve Stockholmu, byl pro mě nějaký čarovný, plný všelijakých menších či větších náhod a událostí.
Znáte to: Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku – a náhodou jsem ji odpoledne potkala. Říkala jsem si, že už jsem se dlouho neozvala do jednoho českého stacionáře – a náhodou mi následující den přišel odtud krásný e-mail. Náhodou...
O samých náhodách nechci ale psát.
Ale tak trošku vlastně ano. Protože to vše byla jedna velká shoda jistých náhod, která skončila milým setkáním s pohádkovým princem. Nevěříte?
Náš krajanský spolek pozval do Stockholmu zpěváka Vaška Neckáře. Tuto akci zařizovala moje kolegyně Rosetta. Velmi jsem se na něj a jeho písničky těšila. Vždyť patřil a patří mezi elitní zpěváky v Česku vůbec a jeho písničky po generace rozdávají radost a pohodu.
V úterý 7.11.2006 se za mnou v práci zastavila jedna známá paní, jmenuje se Anaid. Chtěla se přihlásit na tento hudební večer, o kterém sama nevěděla, ale náhodou ji to den předtím sdělil její syn. Začala mi vyprávět, že před více než 30 lety žila v Praze a pracovala v České televizi jako dramaturgyně, a že, mimo jiné, spolupracovala s bratry Neckářovými, a jaké to bylo báječné a skvělé, a že se jejich rodiny přátelily i v soukromí. Poté emigrovala do Švédska a veškerý kontakt byl ztracen. Vyjádřila velký zájem na setkání po tolika letech. O nemoci, kterou Vašek Neckář prodělal, bohužel nevěděla. Ujistila jsem ji, že se téměř zotavil, a že zpívá jako dříve, jen má lehčí potíže s mluveným slovem.

Vtom zazvonil můj pracovní telefon – na displeji jsem zahlédla telefonní číslo z České republiky, proto jsem ohlásila firmu a pozdravení česky. Na druhém konci příjemný, trochu tišší hlas požádal, zda by mohl mluvit s paní Jitkou Vykopalovou.
- Ano, to jsem já, odpověděla jsem zdvořile.
-Tady Neckář, ozvalo se z druhého konce.
Polkla jsem a vysoukala ze sebe zděšeně:
- Václav Neckář? 
- Ano, Václav Neckář.
Na mé straně nastalo krátké ticho, způsobené náhlým překvapením.
- Rád bych se vás zeptal na nějaké bližší podrobnosti ohledně sálu…
- Jak jste mě našel? Zaznělo velmi udiveně z mých úst místo odpovědi.
- Na internetu, zněla klidně jeho krátká odpověď.
- Na internetu? Kde na internetu, ptala jsem se dál a stále nechápala, že mně zavolal on sám, tedy veleznámý zpěvák Václav Neckář! Jak mě proboha našel? Proč volá mně? Na pozvánce na samotnou akci je sice pro zájemce napsáno mé jméno a kontakt, ale…Vždyť já to nemám na starosti? Co potřebuje vědět? Honily se mi hlavou podobné myšlenky…
Byla jsem stále v šoku, a v očích Anaid, která za mnou zrovna náhodou přišla (mohla se nahlásit telefonicky), jsem také zahlédla němý úžas.
- Mohla byste mi prosím říct… zkoušel se mě opět zeptat.
- Samozřejmě, ptejte se...
Odpověděla jsem mu na vše, nač se ptal (naštěstí ten sál znám), ale stále jako by ve snu. Vždyť já mluvím v telefonu se zpěvákem Václavem Neckářem (!), on si mě někde našel na internetu a zavolal mně… opakoval si tuto skutečnost nějaký můj vnitřní hlas.
- Mohl byste mi, prosím vás, říct, kde jste našel na internetu mé jméno a telefon, docela mě to zajímá, jsem zvědavá, řekla jsem s úsměvem.
- Tady na pozvánce, mám ji před sebou.
- Vy umíte švédsky? Stále jsem nechápala, kde by pozvánka na tuto naši krajanskou akci  mohla na internetu být.
- Ne, čtu to česky.
- Aha, odvětila jsem jen napůl chápavě. Zřejmě Lennart, manžel Rosetty, který spravuje webovou stránku našeho spolku, tam vložil pozvánku nejen ve švédštině, ale asi ji nechal přeložit i do češtiny.
- To mě velice těší, že naše webové stránky jsou čtené.
Jak jsme se postupně déle a déle bavili, padala ze mě tréma a dokonce jsem se rozpovídala o tom, jak se na něj moc těšíme, že přijde asi stotřicet lidí a že mu prozradím, že přijde také jedna paní, kterou on dobře znal, protože před mnoha lety pracovali spolu v televizi, ale že i v soukromí byli přátelé...
Anaid se začala ještě více usmívat, asi ji potěšilo, že jsem se o ní zmínila.
Bavili jsme se hodnou chvíli o všem možném, dokonce i o počasí. Václav Neckář k mému podivu věděl o sněhové bouři, která se týden předtím přehnala přes Stockholm a ochromila naprosto veškerou dopravu. Žertovali jsme o tom.
Když jsem vycítila, že se mu ještě nechce rozhovor se mnou ukončit, zmínila jsem se mu o mém prvním setkání s ním v roce 1975 na spartakiádě v Praze, kde jsem cvičila jako starší žákyně. Za doprovodu učitelek jsme chodily na Staroměstské náměstí poslouchat zábavné pořady předních zpěváků. S kamarádkami jsme postávaly v hloučku a zahlédly Vaška Neckáře v opodál stojícím autě. Holky mě vyprovokovaly, abych já, jako nejodvážnější, šla za ním a požádala o podpisy. Usmál se tehdy na mě a řekl:
- Beze všeho, jen se připravím na vystoupení. A vytáhl si z kufru riflovou bundičku, tehdy absolutní nutnost, a hodil si ji přes rameno. A potom to přišlo! Měla jsem takovou malou peněženku v ruce. Vzal mou ruku do své, aby se mi mohl lépe na podkladu peněženky na fotku podepsat... Jak já jsem z toho byla blažená, můj ty světe, ranně pubertální léta, oj!
 Při těchto mých slovech se začal upřímně nahlas smát.
 
Anaid, která stála kousek ode mě, se stále vesele usmívala a dívala někam do dálky, jako by vzpomínala. Najednou ke mně přistoupila a slušným gestem požádala o sluchátko. Řekla jen:
- Vašíku, poznáváš mě po hlase?
- Anaid, vydralo se mu udiveným hlasem z hrdla…
V ten okamžik jsem pocítila v místnosti zvláštní  ”fluidum”. Opravdu, cítila jsem nějakou zvláštní energii, těžko popsatelnou, když tito dva lidé si začali spolu povídat…Už ani nevím o čem, ale skvělé na tom bylo, že ji Vašek po těch létech, a přiznejme, po závažné nemoci, okamžitě poznal a zareagoval.
Měla jsem z toho úžasnou radost a jen kroutila nevěřícně hlavou nad touto neuvěřitelnou náhodou. Jaká ”vyšší moc” chtěla, aby se toto takto událo? Proč jsem do toho byla vtažena zrovna já? A proč ta náhoda nechtěla, aby se setkali třeba až na koncertě?
Když Anaid položila sluchátko, ještě notnou chvíli poté jsme vzrušeně o tom mluvily. Emoce pracovaly na plné obrátky.
Přiznám se, že jsem měla (a stále mám) v úmyslu napsat s touto milou a velmi zajímavou paní rozhovor. Po této události jsem do toho pocítila ještě větší zápal.

<<<
 
Nemohla jsem se dočkat soboty. Stále jsem měla na mysli úterní zážitek. Konečně nastal kýžený večer.
S kolegyní Evou jsme kontrolovaly seznam nahlášených osob, když v tu chvíli prošel kolem nás Jan Neckář. Usmála jsem se na něj, podala ruku a přivítala ve Stockholmu.
- To je ta paní, se kterou Vašek v úterý telefonoval, vysvětlila mu opodál stojící Rosetta.
Usmál se také a řekl:
- Víte, Vašek velmi rád telefonuje…
- Tak to jsme dva, odvětila jsem se smíchem.
 
Připadlo mi slušné a vhodné jít přivítat hlavního aktéra večera, tedy Vaška Neckáře. Měla jsem ”knedlík v krku” od trémy, která se ovšem okamžitě vytratila po podání ruky a pozdravu. Oči se mu přátelsky rozzářily a úsměv trošku více rozšířil, když jsem mu prozradila, že jsem to já, s kým si v úterý tak dlouho povídal v telefonu.

Zeptala jsem se, zda bychom všichni spolu mohli udělat krátký rozhovor pro čtenáře PN a velmi ráda vyřídila přátelský pozdrav se vzpomínkou od mého přítele Václava Židka z Kolína nad Rýnem, jelikož zrovna v těchto listopadových dnech jsou to dva roky od chvíle, kdy proběhl v Praze slavnostní křest knížky ”Kolja…to neznáte mého psa”  autorů V. Židka a B. Kubešové při benefičním koncertu, který byl uspořádán u příležitosti 10.výročí založení Nadace na ochranu zvířat, kde, kromě jiných významných osobností, zpíval i Václav Neckář, a kde měli příležitost se tito dva Václavové setkat a poznat. Tato akce byla velkou událostí a přenášela ji Česká televize.
O Václavu Neckářovi je všeobecně známo, že umí navázat výborný kontakt s publikem. Nejinak tomu bylo i při hudebním večeru pro krajany ve Stockholmu.
Z jeho úvodního slova, se známkou malé nervozity na obou stranách, se rázem po odzpívání první písničky a bouřlivém potlesku “prolomily ledy” a sebejistý profesionál dokázal strhnout celý sál nejen k pobrukování refrénů písniček, ale i jiným způsobem vtáhnout návštěvníky do programu večera (vtipem, nápady, přátelským přístupem, fyzickým projevem, velkou otevřeností).
Já jsem ovšem pocítila přízeň ze všech největší, když mě Vašek při písničce ”Lékořice”, požádal o tanec. Neptejte se, jestli jsem přikývla. Takové pozvání se přece neodmítá, i kdyby vás tréma svazovala sebevíc. Bylo to nečekané a velmi milé, naše taneční kreace byla oceněna velkým potleskem publika…V tu chvíli se mi v srdci na okamžik vynořil stejně blažený pocit, jako tenkrát na Staroměstském náměstí...
 
Všichni návštěvníci v sále pocítili pohodu a potěšení ze zazpívaných písniček, ale i z jeho upřímného, od srdce pramenícího mluveného slova. Připadlo mi, že večer velmi rychle uplynul, i když náš host byl bouřlivým potleskem přinucen přidávat další písničky. Následovala dlouhá autogramiáda s rekordním počtem prodaných CD, rovněž cvakání fotoaparátů nebralo konce, skoro každý toužil mít nejen podepsané CD, ale i osobní fotku s bratry Neckářovými a V. Neckářem - juniorem.
 
<<< 

Za veselého praskání dřeva ve velkém krbu v domku u manželů Bengtssonových jsme se po koncertu sešli s několika přáteli, abychom si ještě v klidu mohli popovídat. Nálada byla velmi srdečná a přátelská. Povídalo se o všem možném. Jan Neckář přinesl kytaru a začali jsme pozvolna všichni zpívat převážně lidové písničky, ale i známé písničky např. Jiřího Suchého, Waldemara Matušky a jiných. Vychutnávali jsme dobré české víno daleko v cizině a bylo nám fajn.
Vašek Neckář u zpívání bohužel už nebyl, omluvil se kvůli únavě. Chápali jsme to. Ovšem než se s námi rozloučil, tak nám svým osobitým způsobem, plným humoru, bleskově předvedl na podlaze svůj pověstný gymnastický ”provaz”, čímž  všechny přítomné ubezpečil o své skvělé fyzické kondici.

Ale ještě zcela předtím jsme se s Vaškem Neckářem uchýlili do obývacího pokoje, kde jsme si nerušeně  povídali o jeho kariéře, o nemoci, i o jeho světských a nesvětských starostech.
Myslím, že jsem ho velmi potěšila, když jsem požádala o napsání věnování na zakoupené CD, jehož titul mu zřejmě obzvláště leží na srdci – ”Šíleně smutná princezna”. S ohníčky v očích se velmi obšírně rozpovídal o okolnostech vzniku tohoto CD.
Proto jsem se dotázala, zda by i čtenáři Pozitivních novin mohli spolu se mnou tento příběh sdílet ...

<<<
 
< Povězte prosím ve zkratce, jak vzniklo toto CD?
Filmová pohádka Šíleně smutná princezna byla natočena už v roce 1967. Od té doby ale na žádném nosiči (LP, MC nebo CD) nikdy nevyšly písničky, které tenkrát napsal mladý skladatel Jan Hammer. Bylo to kvůli jeho odchodu do exilu do USA. Po revoluci v roce 1991 jsme s bráchou založili malé vydavatelství “NE a NE records” a rozhodli jsme se, že bychom toto mohli napravit. V roce 1992 jsme Šíleně smutnou princeznu v licenci Barrandova vydali. K původním písním jsme dotočili s Helenou Vondráčkovou vyprávění, a tak vlastně vznikla audio podoba celé pohádky. Scénáře a režie se ujal Darek Vostřel. CD bylo úspěšné, prodává se dodnes, a několik generací dětí si zpívá "...na na nanana nanana nana..." z písně "Znám jednu starou zahradu".
 

Je báje
čné, když si dva cizí lidé, z toho jedna obrovská mediální hvězda, dokáží popovídat jako dva upřímní přátelé. Já jsem to štěstí měla a nesmírně si toho vážím. Někteří z vás možná namítnou, že po prodělané nemoci má tento člověk větší pokoru k životu a k lidem. Já to posoudit nemohu. Ale od jiných lidí vím, že Václav Neckář byl vždy takový - milý a přátelský, přirozeně skromný a plný bláznivých nápadů a neuvěřitelně pohyblivý …
3Václav Neckář napsal pozdrav čtenářům Pozitivních novin do České republiky

 
< Nedá mi se nezeptat: Máte vy ještě vašeho psa, kokršpaněla Nikušu? Vím, že se ve vaší rodině těšil také velké oblibě.
Nikuša byl členem naší rodiny 13 let. Synovec David (Žlábek) věnoval Nikušu babičce Aničce (maminka mé ženy Jarky a jejího bratra Tondy Žlábka). Měli jsme ho moc rádi, ale bohužel před třemi lety zemřel. Máme na něj mnoho vzpomínek. Nyní máme s Davidem dvě "dobrmanky". Reinu a Clarrisu. 
 
< Ve svém vystoupení jste při zpěvu oblíbené písničky  “Chrám svatého Víta” použil neobvyklý hudební nástroj. Mohl byste ho blíže popsat našim čtenářům? Jak se nazývá, odkud pochází, jak je starý a jak jste ho získal?
Píseň "Chrám sv. Víta" je původně anglický hit "Winchester Cathedral". Vybral ji pro mě  dirigent TOČRu pan Josef Vobruba. Chtěli, aby můj hlas, zněl jako do megafónu, ale ten tenkrát jsme ve studiu neměli k dispozici. Ani kolíček na prádlo na nos nezabral. Druhý den jsem přišel do studia se zvláštním nástrojem. Byl to originál z roku 1946, provedený ve vínové barvě. Je to bandaska na mléko po babičce, vypůjčená z jejího kredence. Originální "nástroj" vozím na koncerty dodnes.Vzal jsem si ho i k vám do Stockholmu. Ani nevíte, jaké pozdvižení způsobil v kufru na letišti při bezpečnostní prohlídce...
 
< Hrál jste hlavní role v několika úspěšných celovečerních filmech, z toho jeden byl oceněný cenou nejprestižnější, americkým Oscarem. Měl jste i menší role v množství dalších filmů. Přestože jste chtěl být hercem, věnoval jste celý dosavadní život muzice a zpívání.
Nepomýšlíte na to, že byste to ve filmu mohl zkusit znovu? Očekávám, že namítnete, že vaše vyjadřovací schopnosti nejsou právě nyní zcela v pořádku, ale určitě by se našel vhodný scénář k nějakému hlubšímu tématu, kde by právě vaše životní zkušenost, ale i váš přátelský postoj k lidem, přinesly v tom daném filmu to pravé obohacení, tu pravou hloubku. Myslím si, že většina lidí touží po plnohodnotných lidských příbězích z domácí produkce, čerpajících ze současnosti, jelikož jsou přesyceni příběhy komerčních zahraničních velkofilmů.
Ano, mohl bych pokračovat, možná tak, jako když jsem před lety hrál roli němého blázna Bekeka ve filmu "Kolonie lanfieri" (režie Jan Schmidt, spolužák a kamarád Miloše Formana, který byl, mimo jiné, i asistentem režie slavného "Amadea"). V té době -  21. srpna 1968 - to byla role pro Čecha tak typická. Točili jsme na Kavkaze v tehdejším SSSR.
 
< Velký mediální fenomén dnešní doby - bulvární tisk - píše většinou nepravdivé, až pomluvné informace. Snažíte se alespoň ve vašem nejbližším okolí zprávy dementovat, pisatele žalovat, nebo necháváte nepravdivé zprávy o vás zcela bez komentáře?
Ve většině případů se snažím napsat: "No comment"
 
< Jaké období ve své kariéře považujete za nejúspěšnější a proč?
Asi jedno z nejhezčích období bylo mé angažmá v pařížské Olympii s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou na jaře 1968. Bezvadný byl šéf a majitel Olympie Bruno Coquatrix. Dokonce nám sám dělával typické francouzské brambory...
 
< Co si myslíte o rčení: Světská sláva – polní tráva?
Trefné přísloví... Nejvíce asi v mém případě... Kdysi jsem natočil i stejnojmennou desku...
 
< Co vás dokáže velmi potěšit, a co naopak velmi naštvat?
Každou chvíli něco jiného...
< Jste veřejná osoba, tím pádem i vzor pro ostatní, ať se vám to líbí nebo ne. Známé rčení ”příklady táhnou” platí všude. Proto je váš úžasný comeback po mozkové příhodě zpět na pódia v téměř plné, nejen fyzické formě úžasným vzorem pro mnoho dalších lidí s podobným problémem.
Nejen, že jste se musel znovu učit mluvit a trénovat paměť a stále v tomto snažení pokračujete, ale vyvinul jste také obrovskou silnou vůli zhubnout skoro 30 kg!
Kdo v životě někdy držel dietu a snažil se pohybem shodit pár kilo, ten ví, jak je to těžké. Největší motivací tohoto snažení je pochopitelně samotné vaše zdraví. Ale na místě druhém stojí obrovská vášeň - zpívání. V loňském roce vám vyšlo novinkové CD s názvem ”Oči koní”, plné krásných balad s nádhernými, procítěnými texty.
Jsem rád, že s pomocí Zdeňka Rytíře (producent a autor většiny textů, s vyjímkou třech, které napsal Jan Schneider), bráchy Honzy a syna Vaška se mi po 17ti letech toto podařilo. Byla to také jedna z motivací, proč se opět vrátit do studia a na jeviště... Splácím touto deskou také dluh, který jsem měl k lidem od koní a ke koním, které mám tak rád. A takto tématickou desku jsem jim sliboval už dávno. Splácím tím dluh také sobě, protože jako malý kluk jsem chodíval do kina na film "Smrt v sedle", kde shodou okolností jednu z rolí hrál náš strýc, starší bratr našeho táty Václava, Eduard Dubský, ve kterém je úvodní píseň "Seno a stáj", kterou mám moc rád a vždycky jsem ji chtěl zpívat. Na této desce se mi tento sen splnil. 
 
< V těchto dnech vám vychází další novinka – titul CD zní: ”Bláznivá láska”, na němž jsou téměř všechny vaše písničky pořízené během vašeho působení v plzeňském divadle Alfa. Přeji vám a těmto novým titulům velkou přízeň posluchačů.
Toto CD vyjde asi hlavně díky Českému rozhlasu v Plzni, kde jsem před 42 lety tyto písničky natočil, a které také ještě nikde nevyšly. Jsou to takové moje "hříchy mládí"...
 
Otázky pro bratra, Jana Neckáře
  
< Máte tu s sebou obrovskou, nostalgickou fotografii, zobrazující vás oba, když jste byli malí. Povězte, jak jste vlastně začínali? Jak jste dokázali spolu takhle dlouho vydržet a nedostat  “ponorkovou nemoc”? Nebo nějaké rozmíšky byly, ale ne takového charakteru, aby vás vedly k rozpadu?
S bratrem spolupracujeme tuším od roku 1953. On zpívá a já ho doprovázím na různé nástroje. Tenkrát to byla malá dětská heligonka Ligna. „Ponorka” nemůže nastat, protože si všechno hned vyříkáme. Kolegové, kteří jsou náhodou u toho, se mohou domnívat, že se žádný koncert už nebude konat. Opak je pravdou. Tyto rozmíšky vedou k vyprovokování ještě větších výkonů na jevišti.
 
< Co vám bratrova popularita dala, eventuelně vzala ve vašem životě?
Popularita je vrtkavá a sebere každému soukromí. „Světská sláva, polní tráva“...
 
< V letošním roce jste oslavili 35 let trvání vaší legendární skupiny Bacily. Proběhla nějaká významná akce?
Neproběhla, šetříme se na kulatiny. Snad se toho dožijeme…
 
< Fanklub Václava Neckáře a doprovodné skupiny Bacily vznikl v roce 1971. Na internetu se lze dočíst, že členové tohoto klubu se pravidelně schází 2x do roka na jednodenním setkání, a také jeden týden v létě tráví společně na Máchově jezeře v Doksech. Klub vydává několikrát ročně vlastní časopis aj. Čím vás obohacuje setkání s fanoušky?
Vším možným... Ale asi hlavně pocitem, že to, co děláme, neděláme zbytečně... Po každém setkání mám pocit, že naše práce má smysl. Mnohdy, když se s problémy dostaví i skepse, to hodně pomůže. Fanklub nás dobije jako baterky. Nejlepší by asi bylo, kdybyste na nějaké toto setkání mohli přijet také.
 
Otázky pro V. Neckáře-juniora
 
< Vy sám jste členem jedné hudební skupiny, tudíž se dá říci, že jablko nepadlo daleko od stromu? Jaké jsou ještě vaše další pracovní aktivity?
Mou asi hlavní "aktivitou" je práce v nahrávácím studiu Nautilus, kde pracujeme společně se Zdeňkem Rytířem. Zároveň pomáhám tátovi s koncertama. Také se někdy věnuji tvorbě internetových stránek, ale to už jen okrajově.   
 
< Jste ve věku, kdy dnešní mladí lidé ”jedou ve své kariéře” na plné obrátky, bez ohledu na zdraví, volný čas a často i na své nejbližší. Jaké moudro do dalšího života jste si odnesl po zkušenosti s vážnou zdravotní událostí vašeho táty?
Jelikož se mnohdy mé pracovní vytížení rovná plným obrátkám bez ohledu na zdraví, tak musím konstatovat, že jsem se v tomto případě moc neponaučil. Ale asi je to dědičné, táta taky neumí moc odpočívat, i když teď už se více šetří, a to jsem rád. Budu se ještě muset hodně učit...
 
<<<

Na závěr si dovolím položit jednu otázku pro všechny tři pány Neckáře společnou: Naše pocity z vašeho vystoupení ve Stockholmu znáte. Proto bych i já ráda znala váš názor na setkání s krajany ve Stockholmu, popř. jestli byste jim chtěli něco vzkázat?
 
Odpovídá Vašek Neckář:
“Chtěl bych za nás, za “všechny Neckáře”, moc poděkovat, že jste nás pozvali k vám do Stockholmu, připravili nám rodinné zázemí a vlastně jsme se mohli cítit jako doma. S tímto jsme se vlastně setkali všude, kde jsme s bráchou po roce 1989 besedovali a hráli pro naše krajany, kteří se ve světě neztratili a uplatnili... Děkujeme ještě jednou za krátký víkend na "severu".

<<<
 
Tak jako tento rozhovor, tak i celé vystoupení bratrů Neckářových za výrazné asistence V. Neckáře-juniora, se neslo v humorné, díky písničkám nostalgické a pohodové atmosféře. Ujistila jsem je, že tento večer se stane pro mnohé zážitkem nezapomenutelným. A já za sebe mohu bez nadsázky říct - ”Pro mě to byl zážitek od srdce k srdci”...
 
Dovolím si vyslovit jednu domněnku: Totiž že mohla od Vaška Neckáře zaznít ještě jedna důležitá písnička, nejen ta s titulem ”Doktor Dam Di Dam”, věnovaná všem lékařům a sestřičkám, kteří o Vaška v jeho těžké chvilce pečovali, ale i písnička s názvem a obsahem týkající se osoby mu nejbližší a nejupřímnější, a sice - ”Můj brácha má príma bráchu”...
 
<<<
 
Hudební večer bratrů Neckářových poctili svou návštěvou velvyslankyně České republiky ve Švédsku paní Marie Chatardová s manželem, velvyslanec Slovenské republiky pan Alojz Meszáros s chotí a ředitelka Českého centra paní Lucie Svobodová.
Všichni výše jmenovaní přišli osobně poděkovat V. Neckářovi za jeho skvělé vystoupení.
 
Velké poděkování patří manželům Rosettě a Lennartovi Bengtssonovým, kteří konání této akce umožnili.

 <<<

O svých radostech, starostech, o lásce, bolesti i smrti vyprávějí naše známé osobnosti a jejich psí mazlíčci. A co více! Celou knihou Vás provází a mezi jednotlivými příběhy k Vám hovoří velký vypravěč – pejsek Kolja.Více informací o výše zmíněné publikaci najdete na: www.pozitivni-noviny.cz/171.html a knihu si lze také objednat na dobírku na adrese peskolja@atlas.cz .
Část výtěžku z každého prodaného výtisku jmenovaného titulu “Kolja..., to neznáte mého psa” autorů Václava Židka a Blanky Kubešové, jde na konto “Nadace na ochranu zvířat”. Je věnovaná na útulky pro čtyřnohé psí přátele bez domova. V této líbezné knížce najdete příběhy, které vypovídají o vzájemném vztahu mezi člověkem a jeho věrným přítelem psem. Zjistíte, jaký názor ma na společný život pes, a jak to vidí jeho páníček. 


 

OHLAS NA ČLÁNEK

Plně souhlasím s Jitkou. Byl to neuvěřitelný víkend s bratry Neckářovými a synem Vaškem. Celou akci jsme začali plánovat už na jaře, a já jsem dopředu nevěděla, jaký jejich návštěva bude mít ohlas a úspěch. Pořádala jsem už několik vystoupení českých umělců v rámci Švédsko-česko-slovenského spolku ve Stockholmu, ale toto vystoupení bylo opravdu nezapomenutelné. Když jsme se loučili při jejich odjezdu na letišti, měli jsme slzy v očích, a já věřím, že jsme se neviděli naposled...
Po celou dobu, kdy jsme byli všichni spolu, panovala skvělá nálada. Před vystoupením pochopitelně bylo trochu napětí - hlavně obavy, zda technické zařízení bude fungovat - ale díky Vaškovi ml. nervozita a napětí spadlo, a když v plném sále zazněla první Vaškova písnička, tak jsem  se cítila opravdu jak v ”jiném světě”. Nejen celé představení, ale celý večer byl fantastický a nezapomenutelný.
A já po přečtení článku jako bych prožívala tyto dny znovu. A jsem ráda, že jsme měli možnost všechny tři Neckáře u nás mít a strávit s nimi fantastické dny. A musím dodat, že i můj manžel, který nerozumí česky, se v jejich přítomnosti cítil velice dobře a s Vaškem si popovídal německy. A trénovali spolu vyslovit slovo NECKÁŘ. Díky ještě jednou Vaškovi, Honzovi a Vaškovi - juniorovi.
Rosetta Bengtsson, Stockholm, Švédsko, 10. ledna 2007
Vážená pani Vykopalová,
dovoľte mi poďakovať za krásny článok, ktorý som našla na internete o koncerte V. Neckářa v Stockholme. Musím sa priznať, že pri jeho čítaní som vyronila aj nejakú tu slzičku.
Václav Neckář je mojím najobľúbenejším spevákom cca od roku 1969, kedy som si ešte ako dieťa kúpila vo Vysokých Tatrách prívesok na kľúče s jeho fotkou.
Plne súhlasím s tým, čo píšete o atmosfére na koncerte, jeho charaktere. Rovnako sa mi javil aj na vystúpeniach v Košicach, ktorých som sa dávnejšie zúčastnila. Vzhľadom na jeho zdravotný stav je diskutabilné, či usporiada ešte koncert v Košiciach.
Prajem Vám všetko dobré. S pozdravom
Iveta Semenovová, Košice, 7.1.2007
Dobrý den, paní Vykopalová,
jsem moc ráda, že jsem našla v Pozitivních novinách Váš ohlas na Vaškovu návštěvu ve Stockholmu. Hledala jsem ji původně v Severských listech, odkud byla také ta česká pozvánka s kontaktem na Vás. Patřím k zakládajícím členům  fanklubu , s Vaškem se znám přes 37 let a strašně si vážím jeho přátelství. Souhlasím se vším, co jste uváděla ve Vašem hezkém a obsáhlém článku, stejně jako s reakcí  Jindry. Vybavila jsem si i ono zmiňované „spartakiádní“ vystoupení na Staroměstském náměstí v červnu 75 - tak jako po nedávné  vážné nemoci v něm tehdy ukázal velkou vnitřní sílu a profesionalitu, v té době totiž umírala Vaškovi a Honzovi maminka… Jsem moc ráda, že kluci měli při vystoupení ve Stockholmu takový úspěch a připojuji se k Honzovi s pozváním na klubové setkání. To letní se koná tradičně v Doksech u Máchova jezera od 5. 8. 07, pokud byste Vy nebo Vaši přátelé byli v té době v Čechách, rádi bychom se s Vámi setkali.
Přeju hodně zdraví do nového roku, s pozdravem
Zoja Šedivá, 3.1.2007
Vážená paní Vykopalová,
náhodně jsem včera na internetových stránkách objevila Váš velice poutavý a milý  článek, o návštěvě Vaška Neckáře, jeho bratra a syna, u krajanů ve Stockholmu.  Je to opravdu moc hezké "počteníčko" i fotografie, a já, jako dlouholetá "fanynka" a členka Vaškova Fanclubu Vám za něj moc děkuji.  Mám ale jednu velkou prosbu. Protože se o tohohle "človíčka" zajímám již 40 let,  ráda bych, kdyby to bylo možné, vlastnila článek v originále v novinách. Prosím  Vás proto, zda to můžete zařídit Vy, a nebo, kdybyste mi poradila, na koho se  obrátit. Pochopitelně, že bych si výtisk i případné příslušné poštovné uhradila.
Ještě jednou Vám moc a moc děkuji, Vašek je opravdu člověk, který si na nic nikdy nehrál a nehraje, je opravdu takový, jako jste ho vylíčila. Lidský a  přátelský, velice citlivý, a za každé situace zůstal slušným člověkem, což se  dnes už moc "nenosí". Ale to už by bylo asi na jiné téma. Moc se omlouvám, že  Vás takhle obtěžuji a přeji Vám zdraví, štěstí, spokojenost a úspěchy v soukromém i pracovním životě.
Jindra Sedláková, Plzeň, 19.12.2006
 Foto z archívu Jitky Vykopalové, Václava Neckáře,  Igora Skočka a Lennarta Bengtssona.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2006.