Na výstavě obrazů

Výstavní síň Valdštejnské jízdárny byla poměrně plná. Nebylo se co divit – vždyť to byla nadlouho poslední příležitost zhlédnout v Praze vzácná díla světoznámého malíře. Lidé si šeptali své dojmy z vystavených obrazů. Jinak bylo slyšet jen tlumené kroky návštěvníků a občasné zakašlání hlídajícího zaměstnance galerie, který tak upozorňoval, že se někdo přiblížil k obrazům nebezpečně blízko. Všude vládla taková ta zvláštní atmosféra výstavních síní, kdy vás obklopí všudypřítomný pocit setkání s múzami Umění. Sluneční paprsky se prodíraly mezi těžkými závěsy na oknech a udiveně se zastavovaly, aby uvolnily místo promyšlenému umělému osvětlení. Z obrazů se linula téměř hmatatelná energie Minulosti.
Mezi prohlížející zástup jsme se zařadili i my – můj manžel s naším, tehdy dvouletým synem v náručí, a já. Syn byl vzorný a tichý, měli jsme z něj radost. Dokonce to vypadalo, že ho obrazy zajímají. Ukazovali jsme mu na zátiších namalované kytičky, na vyobrazených krajinách stromy a zvířátka, tedy to, co znal a co mu bylo blízké. Pak jsme došli k velkému obrazu, kde byl namalován ženský akt. A najednou syn, který do té doby skoro nepromluvil, ukázal na obraz a radostně zavolal, do toho slavnostního ticha, jasným, srozumitelným hláskem:
„Jé, máma!“
V sále to zašumělo, všichni se na nás otočili a jejich pohledy směřovaly nejprve na obraz, na který ještě stále ukazoval náš syn, a pak na mě. Připadala jsem si, jako bych tam sama stála před všemi úplně nahá. Což o to, modelka na obraze byla vskutku dokonalá a přirovnání mi mohlo jen lichotit, ale ten trapas !
Lidé kolem se začali usmívat. Na syna, na nás, na sebe navzájem. I ti hlídači přestali pokašlávat na neukázněné návštěvníky a rázem bylo všude veselo. Dokonce jsem měla dojem, jako když se pochechtávají i obrazy kolem a celá budova Valdštejnské jízdárny. Tohle ještě asi nezažila…