Elena Jaroševská - Ondřej Suchý: Moje Rusko (3)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

   Ruská verze

III. část seriálu
 
Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy. 
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. 
Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a  fotografie z archivu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmOndřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
 
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí

5.
Divadlo Semafor, Jonáš a tingl-tangl… Minule jsem vám vyprávěl o svém bratrovi Jiřím a o jeho divadle Semafor, které by už za tři roky mělo oslavit půl století své existence. O Semaforu tu budu také vícekrát hovořit už i proto, že kdykoliv do Prahy přijeli nějací ruští divadelníci, hudebníci či spisovatelé, vždycky vedly jejich kroky také sem. Když ještě Semafor sídlil v Praze na Václavském náměstí, přišel v roce 1965 režisér Miloš Forman s nápadem, že by se tu na stěny a sloupy v hledišti mohli podepisovat všichni slavní návštěvníci. Jako první se zde zvěčnil legendární trumpetista a zpěvák Louis Armstrong. Po něm pak následovali desítky dalších slavných umělců. Z těch, co přijeli z tehdejšího Sovětského svazu to byli Leonid Uťosov, Andrej Vozněsenskij, Anatolij Kuzněcov, Leonid Jengibarov…další jména se mi zrovna nevybavují, ale bylo jich dost. Nu a hned tu také mám jednu roztomilou historku: Když u nás propuklo po roce 1968 období tzv. normalizace, upadl můj bratr za některé své občanské postoje u nejvyšších míst do nemilosti, čímž se dostalo do nepříznivé situace i celé divadlo. Navíc z některých osobností, podepsaných na stěnách divadla, se časem stali emigranti anebo byli označeni za nepřátele socialismu a tak jednoho dne přišla jakási komise, která rozhodovala o tom, čí podpisy musí ze stěn zmizet. Bylo to nedlouho po té, Andrej Vozněsenskij, v tomto případě na návštěvě v pražské Viole, kde jsem – jak vidíte - získal podpis tohoto významného básníka i já.co Anatolij Kuzněcov, autor i u nás známé knihy Legenda o řece, emigroval do Londýna. Soudruzi se procházeli kolem stěn a ukazovali, která jména mají být zabílena. Kuzněcov připojil tenkrát ke svému podpisu i svůj oficiální titul a tak byl jeho autogram velmi výrazný. Komise, když uviděla tolik slov napsaných v azbuce, uznale u jeho podpisu prohlásila: Ano, tak tady je to v naprostém pořádku! A tak jméno emigranta Anatolije Kuzněcova, stálého pracovníka rádia Svoboda, zdobilo jeden ze sloupů v hledišti Semaforu po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Je u nás takové okřídlené rčení: Život tropí hlouposti. Tak tohle byl jeden příklad za všechny.
Členové divadla Semafor nazpívali čas od času nějakou ruskou písničku a tak budu někdy končit své vzpomínání některou z nich. Dnes vám zazpívá Jitka Molavcová jednu z ruských lidovek, kterou českým textem opatřil Jiří Aplt – Dám ti růži…

6.
Arménský herec Mher Frunze Mkrtčjan, kterému se říkalo Frunzik.Tentokrát vám budu vyprávět o svém setkání s významným hercem, jehož popularita přesáhla nejen hranice Arménie, ale celého Sovětského svazu. Byl oblíbený například také v Indii. Mluvím o Mheru Frunze Mkrtčjanovi, kterému se familiérně říkalo Frunzik. I já mu tak mohl říkat. Byl známý i u nás v Československu z filmových komedií Mimino (Мимино), Voják a slon (Soldat i slon) anebo z pohádky Ali Baba a 40 loupežníků (Приключения Али-Бабы и сорока разбойников). Já se s ním osobně poznal v roce 1980. Vím, že byl uznávaným hercem i dramatických rolí, mě ale zajímal jako komik. Když jsem o něm psal, charakterizoval jsem ho jako „komika se smutnýma očima“ anebo „Frigo z Jerevanu“ – výraz jeho tváře mi totiž připomínal hvězdu americké němé grotesky Frigo Bustera Keatona. On sám se mi vyznal z velké lásky k Charliemu Chaplinovi. „Jako všechny děti na světě i já miloval v dětství Chaplina,“ řekl mi tenkrát, když jsme se sešli poprvé v klubu Státního akademického divadla Gabriela Sundukjana. „Chaplin je něco jako Bach v hudbě – je učitelem lidstva. Frunzik mi v roce 1979 nakreslil svůj autoportrét. Podobně jako život sám je bohatý na překvapení, tak i Chaplin svým uměním neustále překvapoval. Před časem o mně natáčela moskevská televize dokumentární film. Začíná záběry malého kluka, který vidí v biografu Chaplinovu grotesku a zatouží hrát jednou tak jako on. To nebyla náhoda, že jsem se stal komikem – to byl můj sen z dětství. Vážím si všech průkopníků filmové grotesky, byli tím, čím byl například Gagarin v kosmonautice, jenomže osobně žádného nemůžu dát vedle Chaplina!“ Názory a postřehy Frunzika Mkrtčjana mně velmi imponovali. Třeba když jsem se ho ptal, jestli by jako Společné fotografování u poštovní schránky v Jerevanu. herec dovedl pracovat v jiné zemi. Odpověděl mi: „Možná dokonce, že i líp! Pro mě je totiž psychologická situace důležitější než jazyk! Proto také když například točím v Indii, mluvím sice arménsky, ale moje postava je tam přesto přirozená a psychologicky správná. Protože – neusmíváš se česky, finsky, portugalsky, nepláčeš turecky. Řeč je jenom prostředek, podstata je jiná.“ Frunzik už není. Zemřel v roce 1993 a já se o tom dozvěděl náhodou až o mnoho let později. Je mi to moc líto. O to víc jsem dnes rád, že jsem si tu na něj mohl zavzpomínat. Když jsem se ho ptal, jestli zná Prahu, odpověděl mi: „Byl jsem v Praze s naším divadlem v roce 1976 ale denně jsme hráli ve Vinohradském divadle, takže jediné co jsem viděl, byla inscenace Hamleta a pak jsem ještě navštívil divadlo Semafor.“
Nu a tak si v podání vokálního kvinteta divadla Semafor na závěr poslechněte známou Ajvazjanovu skladbu Jerevan.

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 12. 2006.