Rozednívá se. Co dělají v mojí posteli ty hole? Dejte je pryč! Zadýchala jsem se, ale hlásek ze mne nevyšel. Zkusila jsem to znovu, zase nic. Nadzvedla jsem se v loktech, stálo to spoustu sil a nepodařilo se mi to tak, jak jsem si představovala,  jen jsem trochu odstrčila ty dvě hole. Odpověděly mi chladem a nepřátelsvím. Jak mohou být dřevěné hole tak těžké?

Když jsem se probudila podruhé, zkusila jsem to znovu a hole se mnou, to mě popudilo. Dejte je pryč! Hlas se mi příliš nepoved, ale něco vedle mne se pohnulo. Hrouda u postele, kterou jsem až dosud pokládala za šedivého odřeného ušáka, jakého jsme mívali před televizorem... kdo, kdy a kde? ...sebou trhla a zachrchlala. Hlava, trochu moc velká v poměru k hroudě, se zdvihla z hrudi, vyrážející těžké vzdechy. Znám ji? Něco mi připomíná, něco z hodně dávna. Připomíná-nepřipomíná, teď mi jde na nervy.

-Potřebuješ něco, Hedvičko? Brzy bude Štědrý den. Den, kdy se dějí zázraky, víš to? ...Ten hlas bych měla znát. Jen jestli se mi zas jen něco nezdá. To bylo potřeba prozkoumat, zadívala jsem se na hlavu pozorněji. Měla zarudlé, oteklé oči. Leskly se jako rybí, kdybych nebyla tak slabá, vzala bych nůž a vydloubla je, dřív než hlavu hodím povařit na polévku. Takhle jsem to přece dělávala. Kdy? Někdy dávno. Ty oči bylo třeba dostat z hlavy dřív, než mi začne být kapra líto. K čertu s nimi! Šly mi na nervy. Jako všechno v tomhle pokoji.

Oknem mezitím dorazil den. Den, kdy se dějí zázraky, to si snad ze mne tropí legrací. Den kalný a černý jako lógr, i když se zataženými záclonami snaží prorazit pár zbloudilých zimních paprsků. Kalný a šedivý jako všechno tady. Ne, všechno ne. Na konci tunelu bleskla jiskřička. Chci se na ni usmát, říct, že jsem tady, a prasknou mi rty. A už taky cítím gázu chránící mi odřený obličej. To mě vzpamatuje. Jiskřička! Taková hloupost, kde by se tady vzala? Zavřu oči, ale i potom vidím, jak se tam kdesi mihotá. Jak bliká jako hornická lampička. Jako dohasínající prskavka na vánočním stromku. K té kdyby se mi podařilo se dostat. Ale mezi mnou a tím světélkem se stále povalují ty bezcitné, odporné hole!

-Můžu ti nějak pomoct, Hedvičko?

Tak teď už mi šla hlava opravdu na nervy. U oteklého červeného nosu jí navíc visela nudle a další si to hasily zpod víček opuchlých tak, že jim pro samé slzy nevidím do očí. Proč se dívají na mne, proč se nezeptají rovnou té Hedvy? Hedvičky... Takové pitomé jméno, kdo je to? Teď se od trupu konečně oddělily i paže. Zvedají mi hlavu a natřepávají polštář. To je příjemné. Ty ruce bych měla znát. Něco mi připomínají. Něco z dávna. Že bych se podruhé narodila? Podruhé přišla na svět a teď se matně rozpomínala na předchozí život?

-Vyletěla jsi z auta, ale doktor říkal, že se ti nic nic nestalo... Nic vážného. Jen šok nebo co. Že kdybys chtěla... Hrouda u postele už docela bez zábran hlasitě pláče. Otřásá se kvílivými vzlyky, které ne a ne ustat. Brečet slyším hroudu docela určitě poprvé. Přesto je někomu strašně podobná. A ten nakřáplý hlas taky. Někomu...

Zatoužím se narovnat a podívat se podrobněji a znovu narazím na ty tyče. Jsou tvrdé, ostré a hranaté, dělají mi bolest. Dejte je pryč! Hrouda vstává. Konečně! Teď je vezme a zahodí. Cítím nad sebou teplý, všeobjímající ochranný stín. Jako štít. Nakloní se nade mnou a zvedá hole. V duchu s úlevou slyším, jak padnou do kouta, jak zarachotí jako hromádka chrastí. Čekám... Ne, déle to nevydržím. Hrouda bere do dlaní ty odporné, neživé předměty, jeden a druhý. Masíruje je a hladí... tolik cavyků s takovými tyčkami... a pokládá je znovu na bývalé místo. Tohle už je opravdu moc. Zvednu se a láteřím, gáza negáza, co mi síly stačí. Vycházejí ze mne těžko srozumitelné zvuky, lépe mi to nejde, ale hrouda se usmívá. Slzy jí kapou z obličeje na ten můj a rozžíhají tu prskavku na konci tunelu. Pozor, ať se neuhasí. Tak přece pozor, povídám.

-Konečně! Poznáváš mě, Hedvičko? Za chvíli přijde malá ze školky...

Cože? Zase někdo? Sotvaže jsme si trochu porozuměli, už se do toho plete nejdřív ta Hedva a teď ještě nějaká ...malá. Kdo to jen může být? Ruce mě hladí, kartáčují a upravují mi vlasy, je to neskonale příjemné. Omývají mi žínkou  obličej a nutí mě pít brčkem... jako když jsme byla malá, není to k smíchu? Malá! Něco se ve mně pohnulo. Na víc není čas. Rozrážejí se dveře a strašně malé, titěrné stvoření se žene bázlivě, ale nezadržitelně k mojí posteli. Rozvírá titěrné paže. Paže končí drobnými okvětními lístky, mám strach, že je poraním. Nebo zlomím. Ne, nejsou to lístky, i když tak nějak voní, jsou to ruce s malinovými prstíky. Zase mlsala, potvůrka! Zkazí si zuby, copak jí to neříkám dost často?

Objímáme se. Z jiskry na konci tunelu je už docela hezký plamínek. Jen ho teď neuhasit... nezfouknout nějakou neopatrností. Cítím, že se usmívám. Že se rozednilo. Je Štědrý den, kdy se dějí zázraky.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Ladislav Gerendáš
	Stanislav Motl
	Vladimír Just
	Rudolf Křesťan
	Jiří Menzel
	Milan Markovič
	Milan Lasica
	Ivo Šmoldas

Další autoři »