Jak se to stalo, že se Sovětský svaz rozpadl

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Běžná tvrzení říkají, že vše je dílem Michaila Gorbačeva, případně s tajemným tónem v hlase zmiňují temné síly pracující v žoldu CIA. Leč skutečná pravda je někde zcela jinde a dnes málokdo tuší, že se spřátelená velmoc invazí a okupací někdejší Československé socialistické republiky pohřbila sama. Ne hned v roce 1968. Pozvolné tlení té největší, nejmírumilovnější velmoci hraničící s těmi, s kým právě chtěla, začalo  na podzim roku 1972.

V Rožnově pod Radhoštěm tehdy jeli ctitelé nejkrásnějších zvířat velice populární distanční dostih známý jako Beskydská stezka. Jako nikde jinde, ani zde se nemohla scházet parta z Hucul klubu v Praze.

Nebe vysoko, soudruh první tajemník daleko a Rožnov ještě dál; výprava se proto rozdělila na dvě části. V první byli koně s několika jezdci, ta vyrazila z metropole dříve neb jela starou rozhrkanou Avií. Zbytek výpravy se na cestu vydal později. Obě skupiny měly naplánovaný sraz v předem určeném čase v Rožnově na náměstí před kašnou.
Kupodivu cesta proběhla bez větších problémů, zasloužilá Avie nahlásila zcela výjimečně jen tři poruchy a podhorské město dobyla o něco dříve než ostatní. Ti kráčeli k vodnímu zdroji, aby zřeli přemalebný obrázek.


V městě probíhal trh. Vietnamce jsme - co obchodníky - ještě neznali. Na trhu byly k mání všeliké výrobky od dřeva i textilu, trhovci nabízeli také všemožné zabíjačkové pochoutky.
O kámen kašny se docela pohodlně zády opírali dva dvoumetroví kovbojové. V ruce jaternici a pro zlepšení chuti přikusoval každý z kroupového jelita. Na hlavách plstěné stetsony, kožené kalhoty s třásněmi, kostkované košile, kožené vesty a vysoké jezdecké boty, u pasu perletí vykládané kolty. Pohodlně natažené nohy zasahovaly do poloviny náměstí; konečně Max i Olda byli opravdu velicí chlapi a obětavé opory Hucul klubu.


Podivným a magickým řízením osudu pochodovala právě kolem skupina  ruských vojáků, na které bedlivě dohlížel soudruh komandýr. Vyjevení kluci v uniformách, dost možná pamatujících ještě báťušku cara, se rozhlíželi na všechny strany. Rožnov jim ve srovnání s rodnými sely zřejmě připadal jako obrovité velkoměsto, v jehož ruchu mladý člověk snadno podlehne nástrahám prohnilého západu.
A pohledy mladých vyjukanců se zarazily na té hrůze před kašnou. Praví a nefalšovaní amerikáni, o kterých toho tolik zlého slyšeli od politruka při školení… Soudruh politruk jim mnoho vyprávěl o zlých kovbojích, vraždících ubohé indiány. A ten to musel dobře vědět, protože mu o tom kdysi říkal starší soudruh, jehož otec bělogvardějec v emigraci jednou viděl o kovbojích film. Barevný.

Regiment našich milovaných osvoboditelů znejistěl. Zaváhal i soudruh politruk, ilustrovanou příručku "Što délat" při setkání s kovbojem neznal, ba ani netušil, zda existuje. Jednotka rozevlátě obkroužila náměstí a stále zírala. Kovbojové však nasadili ty nejlíbeznější úsměvy a přátelsky směrem k obráncům světového míru pokynuli - jeden jaternicí, druhý jelitem. Olda pak celkově dobrý dojem zdokonali zvučným basem: „Hello, boys?“, což druhý pistolník operativně přeložil do srozumitelnějšího jazyka: „Kak pažívájetě, tavárišči?“

Osvoboditelská armáda ztuhla, oči vytřeštil i onen důstojníček a duchapřítomně nechal troubit na ústup.


A tak tehdy v roce 1972 začal v Rožnově pod Radhoštěm pozvolný rozpad sovětského impéria. Kdo z historiků dnes jen tuší, jak to všechno vlastně začalo?

 OHLASY NA ČLÁNEK

Milý pane Pávku,
s libým úsměvem na tváři jsem si přečetl výše uvedený fejeton. Už proto, že jsem zahlédl jméno svého rodného města: Rožnov pod Radhoštěm. Źiju tady už od narození a vloni tomu bylo už 50 let...:-(((( Mám své město rád, dokonce bych řekl, že jsem se stal jakýmsi lokálním patriotem. Lecos jsem tu zažil a dost pamatuju. Docela dobře si pamatuju i rožnovské náměstí a asi bych dokázal i dnes vyjmenovat obchody a instituce, které se na našem náměstí vyskytovaly v době mého ranného dětství. Co však vím s jistotou je skutečnost, že Rožnov na žádnem ze svých dvou náměstí NIKDY neměl kašnu !!! Měl i své místní kovboje, ale ti se mohli opírat tak jedině o sochy dvou svatých, nebo o pomník sovětských osvoboditelů města, který vévodil rožnovskému náměstí v té době.
Ta první a zatím jediná "kašna" se tu zbudovala asi před šesti lety a díky své děsivé podobě (jen né podobě kašny) a starostovi, jenž její vznik prosadil, se ji říká Kubínův pisoár. Takže nevím, co je na vaší historce pravdy, ale kašna v Rožnově...to tedy určitě ne. Nicméně fejetonek je to pěkný...docela realistický. Ta doba byla opravdu absurdní, ať už "pod tým pojmom predstavujeme čokoľvek". I na rožnovském náměstí.
Petr LIŠKA, Rožnov pod Radhoštěm, 12.1.2007



Milý pane Liško!

Berme to vše jen jako jakousi povídku… Reálný základ tam je, a na co kovbojové v Rožnově usedli, není ani tak podstatné. Každopádně jsem rád, že jste reagoval. Jsem totiž obdobný patriot, i když z jiného města, a také mám rád vše co nejpřesnějí. I když, kdo ví, jak a kdy všechno bylo… Kudy třeba pasáček vstupoval do podzemí radhošťského… 

Mějte se dobře a moc ode mě pozdravujte Rožnov i celé Beskydy. Vždy se mi tam moc líbilo, vždyť má matka pocházela z Kopřivnice.

Pavel Pávek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 01. 2007.