V Rožnově pod Radhoštěm tehdy jeli ctitelé nejkrásnějších zvířat velice populární distanční dostih známý jako Beskydská stezka. Jako nikde jinde, ani zde se nemohla scházet parta z Hucul klubu v Praze.

Nebe vysoko, soudruh první tajemník daleko a Rožnov ještě dál; výprava se proto rozdělila na dvě části. V první byli koně s několika jezdci, ta vyrazila z metropole dříve neb jela starou rozhrkanou Avií. Zbytek výpravy se na cestu vydal později. Obě skupiny měly naplánovaný sraz v předem určeném čase v Rožnově na náměstí před kašnou.
Kupodivu cesta proběhla bez větších problémů, zasloužilá Avie nahlásila zcela výjimečně jen tři poruchy a podhorské město dobyla o něco dříve než ostatní. Ti kráčeli k vodnímu zdroji, aby zřeli přemalebný obrázek.

V městě probíhal trh. Vietnamce jsme - co obchodníky - ještě neznali. Na trhu byly k mání všeliké výrobky od dřeva i textilu, trhovci nabízeli také všemožné zabíjačkové pochoutky.
O kámen kašny se docela pohodlně zády opírali dva dvoumetroví kovbojové. V ruce jaternici a pro zlepšení chuti přikusoval každý z kroupového jelita. Na hlavách plstěné stetsony, kožené kalhoty s třásněmi, kostkované košile, kožené vesty a vysoké jezdecké boty, u pasu perletí vykládané kolty. Pohodlně natažené nohy zasahovaly do poloviny náměstí; konečně Max i Olda byli opravdu velicí chlapi a obětavé opory Hucul klubu.

Podivným a magickým řízením osudu pochodovala právě kolem skupina  ruských vojáků, na které bedlivě dohlížel soudruh komandýr. Vyjevení kluci v uniformách, dost možná pamatujících ještě báťušku cara, se rozhlíželi na všechny strany. Rožnov jim ve srovnání s rodnými sely zřejmě připadal jako obrovité velkoměsto, v jehož ruchu mladý člověk snadno podlehne nástrahám prohnilého západu.
A pohledy mladých vyjukanců se zarazily na té hrůze před kašnou. Praví a nefalšovaní amerikáni, o kterých toho tolik zlého slyšeli od politruka při školení… Soudruh politruk jim mnoho vyprávěl o zlých kovbojích, vraždících ubohé indiány. A ten to musel dobře vědět, protože mu o tom kdysi říkal starší soudruh, jehož otec bělogvardějec v emigraci jednou viděl o kovbojích film. Barevný.

Regiment našich milovaných osvoboditelů znejistěl. Zaváhal i soudruh politruk, ilustrovanou příručku "Što délat" při setkání s kovbojem neznal, ba ani netušil, zda existuje. Jednotka rozevlátě obkroužila náměstí a stále zírala. Kovbojové však nasadili ty nejlíbeznější úsměvy a přátelsky směrem k obráncům světového míru pokynuli - jeden jaternicí, druhý jelitem. Olda pak celkově dobrý dojem zdokonali zvučným basem: „Hello, boys?“, což druhý pistolník operativně přeložil do srozumitelnějšího jazyka: „Kak pažívájetě, tavárišči?“

Osvoboditelská armáda ztuhla, oči vytřeštil i onen důstojníček a duchapřítomně nechal troubit na ústup.

A tak tehdy v roce 1972 začal v Rožnově pod Radhoštěm pozvolný rozpad sovětského impéria. Kdo z historiků dnes jen tuší, jak to všechno vlastně začalo?