Něco v nás se změnilo. Zatím nevím přesně co a proč, nedokáži to definovat, zato vidím důsledky. Martin, který před chvílí přišel domů, sedí proti mně, cpe se karbanátky a mlčí. Od příchodu domů řekl jen. „Ahoj! Mám strašnej hlad!“
„Jak bylo na volejbale?“ ptám se, ve snaze navázat konverzaci.
„Tak normálka,“ řekne, aniž by ke mně vzhlédl. Nic víc. Normálka. Jenže mně to normálka nepřipadá. Jako bych byla jeho matka, ne žena. To mi opravdu nemá co říct? Na talíř si přidává novou dávku kečupu.
Zaútočím znovu. „Vyhráli jste?“
„Ne. Ale těsně! Ta nová, Dáša, není ještě sehraná. Chce to pár tréninků a pak vyhrajem.“
Jsem lačná po každé informaci. „Jaká je?“
Martin nespokojeně mlaskne. „Já nevim, prostě ženská. Co chceš slyšet?“ Jeho tón mi dává najevo, že nemám důvod k žárlivosti. V době, kdy jsem přestala chodit do práce, jsme prožili pár nepříjemných situací. To už mě ale přešlo. Přestala jsem na ženy v Martinově okruhu pohlížet se záští. Tuhle jsem ještě neznala.
„Prostě, co tě na ní zaujalo?“ vyzvídala jsem dál.
„Vážně to chceš slyšet?“
Kývám. Teď ještě víc, než před chvilkou!
„Postava.“
„Je prsatá, co?“ Vysmívám se tomu mužskému zalíbení se zlým tónem a sama cítím, jak to zní falešně.
„Vůbec ne. Je právě tak akorát.“
Dovedu si to představit. Dlouhé štíhlé nohy. Vrtící se zadeček. A houpající se ňadra v těsném tričku. Úsměv. Dotek rukou. Flirt. A má uražená ješitnost.Jednou jsem si to už prožila a opakovat to nebudu. Na volejbale pro mne existují jen dvě možnosti – hrát s ostatními nebo zůstat doma. Šaška jako posledně jim už dělat nebudu.
Martin dojedl a teď se na mě upřeně dívá. „Tak co? Bylo by ti lépe, kdybys to nevěděla?“
„Jsem ráda, když vím, na čem jsem.“
„Fajn. Jen doufám, že si to nepřeložíš do nějaké své tatarštiny.“
Teď se zase posmívá on mne. A to je příznak té změny, o které celou dobu mluvím. Už to není „miláčku, nevzdaluj se mi, nech mě, abych tě miloval,“ je to jen „mám hlad, normálka, ta tvoje tatarština“. Jako by se domů vracela jen půlka mého Martina. Ta půlka, která pracuje, hádá se, je unavená a hladová. Zatímco ta druhá půlka sportuje, směje se a flirtuje s někým jiným.

Tušila jsem to už před rokem, že nemá smysl pokračovat, dokonce jsem ho na čas vyhodila z domu, ale on ne, zase se vrátil. Tehdy to udělat nechtěl – a dnes se ho raději nezeptám. Ze strachu. Z bolesti. Nedokážu to. Musím se prostě přizpůsobit. Martin je jiný než já, je otevřený všem možnostem, svobodomyslný, je to orel s křídly stále roztaženými a já jsem jeho pevně zakotvené hnízdo. Tak to musím brát a tak to také brát budu.

Ráno je mnohem veselejší. Martin mě políbí na tvář. „Co budeš dnes dělat?“
„Ještě nevím. Chvíli si budu číst a pak se podívám na internet.“
„To nezní špatně. Někdy ti to docela závidím.“
Vyměnila bych si to s prvním člověkem, který by k tomu byl svolný.
„Doufám, žes nesekla s tou anglinou? Učíš se, viď?“
„Ale ano, učím.“
„Hmm. Vlastně, chtěl jsem tě o něco poprosit. Dneska se vrátím asi pozdě, mám nějaké jednání až v pět odpoledne. A zítra jedeme na ten turnaj do Kralup. Mohla bys mi, prosím tě, sbalit pár věcí?“

Celé dopoledne úvah. Samozřejmě že do Kralup jede i ta nová, Dáša. Ale není to nakonec jedno? Proč se tím trápím? Neměla bych být ráda za to, co mám? Za všechny ty večery a noci, které Martin tráví se mnou? Nemusel by. Jenomže, na druhou stranu, je se mnou skutečně proto, že mě miluje, nebo zůstává jen ze soucitu? Během posledního roku se tolik změnilo. Tolik!

Zvoní telefon. Má přítelkyně Sára.
„Ahoj, co děláš? – Ty se máš, já zase makám! – Ále, je to blbý. Bojuje proti tomu, ale šance jsou malé. Má to už potřetí, však víš. Já tuhle nemoc nesnáším. – Já vím. A promiň, že to říkám takhle, ale při vší smůle jsi měla ještě štěstí. Protože život je přece štěstí. – Jo, není to jednoduchý. Já vím, že sis užila svý. Ale nejhorší máš za sebou, ne? – Hmm. Každý máme svá trápení.“

Trápení. Jsou jako naše stíny. S jedním se vyrovnáme a už nám jde v patách další. Nejdou setřást, jen občas na chvíli zmizí, než se objeví znovu. Jediná možnost je, naučit se s nimi žít, ignorovat je.

Stmívá se. Mám ráda tenhle čas plný nostalgie a romantiky. Zvlášť, povede-li se to jako dnes a slunce se zahalí červeným závojem jako stydlivá nymfa. Pozoruji oblohu přes střechy domů a bojuji s nutkáním vyjít ven. Nemohu. Nebo možná nechci. Sára se mýlí. Ještě nemám nejhorší za sebou, nesmířila jsem se.

K domu přijíždí dvě auta. V jednom z nich poznávám to naše – Martin. Konečně! Vystupuje z vozu a doslova běží, aby mohl otevřít dveře od druhého auta – z něho vystupuje žena. Už tuším a srdce mi začne bušit rychleji. Proč to Martin udělal? Chce mě přesvědčit, že nemám důvod žárlit? Připadám si hloupě a zranitelně. Co když se mýlím a všechno to jiné, co teď vládne mezi námi, vyplývá ze mne?

Sleduji ty dva, jak míří ke vchodu. Neskrytě pozoruji Dášu. Její postava je skutečně tak akorát, jak vyjádřil Martin, nohy svůdně odhaluje krátká sukně. Mé nohy už nikdy nebudou vypadat svůdně ani v té nejkrásnější sukni!

Rachocení klíčů v zámku mě přistihlo stále u okna. Nasadila jsem neutrální výraz.

„Ahoj!“ zvolal do předsíně Martin.
„Dobrý den!“ ozvalo se za ním.
Pozdravila jsem a pozvala ji dál. Pak jsem se rozhlédla kolem. Žádný očividný nepořádek, ovšem kritickému pohledu jiné ženy nemohlo ujít, že prach není utřený a okna neumytá. No co, nejsem dokonalá já a není dokonalá ani má domácnost. Patříme k sobě.

Martin mi představil Dášu a vysvětlil, že Dáša bude do Kralup řídit a že si přišla pro plán cesty.
„Dáte si kávu?“ vypadla ze mě otázka, která vůbec nezněla pohostinně, jen jako prázdná společenská fráze.
Dáša přikývla. „To bych ráda. Dnes jsem ještě neměla na kafe čas.“
Následovala mě do kuchyně. „Máte to tu dobře přizpůsobené,“ chválila a mě trochu naštvalo, že hned mezi dveřmi musí připomínat mou nemohoucnost.
„Museli jsme všechno předělat,“ podotkla jsem neochotně.
„Je dobře, že jste to udělali. Víte, má sestřenice v dětství ochrnula a její rodiče bydlí v paneláku. Sestřenice tráví celý svůj život doma.“
To mne zaujalo. „Opravdu?“ Alespoň je na tom někdo stejně jako já... Ba ne, asi je na tom hůř než já, protože já mohu ven, jen nechci. Tam na ulici, mezi normální lidi. Bojím se jejich pohledů, jejich drzosti. Bojím se jejich soustrastné ochoty. Nechci s nimi mít nic společného, protože už k nim nepatřím.
Dáša se omluvně usměje. „Samozřejmě, že jednou za čas ji ven vezmou, ale je to pro ně tak komplikované, že to raději nedělají. Nemají ve vchodě ani výtah a i když bydlí v druhém patře, což není tak vysoko, je to pro ně problém. – Nepotřebujete s něčím pomoci?“
„Ne, díky.“

Káva je na stole. Víc šálků bych najednou nezvládla, ale jeden, ten klidně dovezu. Prohlížím si Dášu zblízka. Je hezká, ale žádné výstřednosti, jen zemitá a přitom něžná krása ženy, která prosakuje zevnitř. Přirozenost, která upoutá pozornost. Co na ní je? ptáte se. Co jen to na ní je? Už mi není nesympatická. Vlastně mi připomíná Sáru.

Martin přichází s plánem cesty, všechno včetně cen za ubytování si vytiskl na počítači. „Na, tady to máš.“

Za chvíli už hovořím s Dášou, jako bych na ni ještě před chvílí nemířila pistolí. Dáša je strašně milá. Je vstřícná, přátelská a hodně se směje. Ne každému blábolu, který Martin hodí do placu, ale skutečně jen tehdy, připadá-li jí to vtipné, je svá a to se mi líbí. Jsem ráda, že jsem ji poznala.
Už se chystá domů. Přemlouváme ji na skleničku.
„Já už vážně musím. Díky, ale to by nešlo. Ne, ne, už mě nepřemlouvejte, nebo si budu myslet, že jste hrozní. Vždyť řídím a jsem zásadová.“

Martin ji vyprovází, já mávám z prahu domu. „Ahoj!“ Jsem ráda, že mě ten záchvat žárlivosti už přešel. Hledím za dvěma vzdalujícími se postavami. Muž a žena. Jsou tak krásní, když jdou spolu, dva symboly, dvě duše. V očích mě to tlačí. Už nikdy to nebude takovéhle. Vzpřímený muž a sedící žena, jednoho symbolu je jen půl.

Martin se vrací do domu. „Tak copak budeme mít k večeři?“ ptá se tím rozjařeným tónem, s jakým jsme se bavili ještě před chvílí. Je mi to protivné.
„Co je? Doteď jsi byla veselá. Stalo se něco?“
Chce se mi plakat. „Ne!“ vykřiknu zoufale.
Martin zuří. Popadne vozík, který se snažím otočit tak, aby mi neviděl do obličeje, lomcuje s ním. „Sakra, už s tím přestaň! Je to úplně normální holka, sama jsi to viděla! Nebudu ti s ní zahýbat, protože k tomu nemám důvod, jasný?“
Tiše vzlykám. „To není kvůli Dáše.“
Martin zjihne. „Tak proč? Řekni mi to, protože já to nechápu. Je to kvůli tomuhle?“ Kopne do vozíku. „Tak řekni, je to kvůli tomuhle?“ Třese teď vozíkem tak, až se bojím, že z něho vypadnu. Křečovitě se držím rukojetí.
„Já už se nikdy nemůžu srovnávat s takovou holkou jako je Dáša! Už nikdy se s tebou neprojdu po městě, už nikdy si s tebou nezatancuju, nikdy nezahraju ten pitomej volejbal! Já jsem úplně k ničemu, chápeš to? K ničemu!“
„Tak dost! Už přestaň! Tohle už tu bylo! To už je dávno za námi! Nedělej to znovu! Neříkej mi, že tě nemůžu milovat, že jsi horší než ostatní! Jsi to přeci pořád ty!“

Martin láteřil jako ještě nikdy. Šel z něho strach. Snad by byl schopen mi i vrazit facku. Čekala jsem, že to udělá. Ale neudělal. Ztišil hlas. „Pověz, milovala bys mne, kdybych měl jen jednu ruku?“
Samozřejmě že ano, ale to je přeci něco jiného. Zdravý člověk tohle nemohl pochopit.
„Odpověz mi!“ křičel Martin. „A podívej se na mě! Tak milovala?“
„Ano.“
„Tak vidíš! Tak už nad tím nepřemýšlej, prosím tě. Já jsem na tom stejně jako ty, protože se trápím s tebou, chápeš to? Co tě bolí, bolí i mě. Tak se přestaň užírat a začni žít! Za sebe i za nás oba. Sesbírej odvahu!“

Hvězdy. Kéž by mi dokázaly dát odpovědi na mé otázky, kéž by mi dokázaly poradit. Vyjela jsem ven, na zahradu. Byla teplá letní noc. A já si v sobě rovnala myšlenky. Ano, jsem srab, měla bych víc bojovat. Nestačí, že si uvařím a uklidím, že sama vykonám potřebu a osprchuju se. To všechno je jen výsledek fyzické síly. Je to paradox. Jsem postižená fyzicky, ale tělo se s tím vypořádalo. Nemocná je vlastně má duše. Ach, hvězdy, vy krásné hvězdy, kdybyste mi dokázaly poradit!

Zatímco svítalo a hvězdy umíraly, aby se z růžových peřin zrodila hvězda nejmilejší, upekla jsem bábovku.
„Hmm, tady to voní!“ ocenil Martin to příjemné ranní překvapení.
Měla jsem připravené další. Vzala jsem jeho dlaně do svých a řekla. „Miluju tě. A věřím ti, že mě také miluješ. Někde uvnitř sebe vím, že nejsem horší jen proto, že už nemůžu chodit. Jen na to někdy zapomínám, promiň.“
Usmál se. „To jsem rád. Znamená to, žes našla odvahu? Budeš zase veselá?“
„Myslíš, že veselost je druhem odvahy?“ napadlo mne. „I když, možná že ano. Pokud se smíchem nezakrývá něco, co má být utajeno.“
„Nemůžeš své obavy skrývat, musíš se jich zbavit.“
„Pokusím se o to, Martine. Myslím to vážně. Nechci, aby moje odvaha byla jen zakrýváním strachu. Já chci být veselá. Dnes ráno tě vyprovodím až na ulici.“

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Milan Lasica
	Ivan Rössler
	Vladimír Just
	Milan Markovič
	Stanislav Motl
	Ivan Kraus
	Miloslav Švandrlík
	Helena Štáchová

Další autoři »