Od dívčího deníčku k divadelní premiéře Deníku Leošky K. (3)
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| 3. část Dobrá věc se podařila Neděle, 26. listopadu Stále se mi ozývá spousta přátel, jak a kde zakoupit vstupenky do Divadla 90 U Valšů. Lístky po stovce jsou velmi levné i na zdejší poměry, pokladna je však otevřena v podivném čase, pouze od 8 do 16 hodin. Tohle bylo dobré na odpolední, ale ne na večerní představení! Jak si má lístek obstarat člověk, který pracuje? Naštěstí vstupenky prodává ještě i Via Musica na Staroměstském a na Malostranském náměstí. Naděje na profesionální natočení Deníku padla, produkční Martinovi L. sdělila, že šlo o nedorozumění. Budu se muset spokojit s jednoduchým natočením na videokameru, což je podstatný rozdíl. Tím ovšem odpadá i možnost použít záběry k reklamním účelům. Nemohu se ubránit pocitu, že se šetří na nesprávném místě. |
| Pondělí, 27. listopadu Zemřela mi teta. Prostě tak, jak staří lidé umírají. Upadla, zlomila si krček a našli ji až druhý den, ještě byla při vědomí. Odešla s ní generace trpělivých žen a matek, které ještě nevyžadovaly emancipaci. Zemřela třetí den po operaci. Nemocnice nikoho neuvědomila, až když ji přišel navštívit syn, řekli mu, že je v márnici... Tahle neúcta ke stáří a smrti začíná být běžná, ale vymstí se a vrátí jako bumerang. |
| Úterý, 28. listopadu Roznesli jsme zase nějaké knihy po knihovnách. Někde je berou rádi, jinde odbudou znuděným „Hoďte to tamhle do té krabice!“ Nejhorší je to asi s básněmi. Co je komu po tom, že je Jar.Seifert nositelem Nobelovy ceny? O tyto hodnoty dnes mnoho lidí nestojí, tak kdyby to byl počítač. Podobně je to i s obrazy. Stalo se snad umění zbytečností? Jaký to bude život – bez krásna? Odeslali jsme do Lucernu další dvě bedny knih, které mi příliš přirostly k srdci na to, abych se bez nich chtěla obejít. Vzhledem k tomu, že tu nemáme auto, oba nás to s mužem pořádně zmohlo. |
| Středa, 29. listopadu Divadlo Komedie Generálka hry „Světanápravce“ rakouského dramatika Bernharda nezačala v 11 hod., ale v 11.30. Vstupenky na generálku jsou levnější a tak se ve vestibulu sešli samí staří lidé. Všichni aspoň přes 75 stáli o holích a trpělivě čekali, až budou vpuštěni. Žádala jsem, aby si tihle senioři mohli alespoň sednout, ale uvaděčka se omluvila, publikum je prý součástí inscenace, sedadla nejsou číslovaná a není to prostě možné. Na všechny ty babky čekaly po půlhodině stání tvrdé lavice postavené krkolomně na příkrých schodech v hledišti. Jestli se tohle nezmění, dojde tu jednou jistojistě k úrazu. Hra režírovaná D. Pařízkem je především velice depresivní. Despotický vědec, kterému zbývá pár let života, zaplavuje svou partnerku i publikum nihilistickými výlevy o věčném zmaru a cestě ke smrti. Tohle vše si vyslechnout, vyžaduje duševní odolnost. Herec je na počátku zcela nahý a po mytí nohou, žádá umýt - a teď mi prosím odpusťte - i „ocas“. Je tahle vulgarita nutná? Lidé hromadně odcházejí. |
| Čtvrtek, 30. listopadu Technická zkouška Deníku v Břevnově Hlavními aktéry jsou režisér, osvětlovač a zvukař v jedné osobě a mladičká, ale o to zapálenější Kateřina Kroupová, která dělá výpravu. Znovu obdivuji, jak dobře a přesně Akram zvukaře navádí. Nechci znervózňovat svojí přítomností, ale napnutá jsem. Z dekorací zatím znám jen stůl a pár židlí, které vždy něco zastupují, něco nahrazují, a onu mnohoúčelovou skříň. Teď konečně vidím Karlovo akvárko s rybičkami „rejdícími“ na gumičce, a hlavně půdu, království Niny Divíškové, a chápu režisérskou osnovu. Půdou hra začíná i končí, stačilo střešní okno, jedna šňůra a pár kousků prádla, a dojem je opět perfektní. Já ani Petra Kohutová ještě nemáme žádnou smlouvu. Co se týká mne, kdo ví, zda někdy nějakou mít budu. Vzhledem k tomu, že za pár týdnů má být premiéra, je to přinejmenším zvláštní. Ale copak je to důležité? Něco dobrého se dělá, něco se daří, to stačí! |
| Pátek, 1. prosince Všude už je předvánoční nálada. Na Nám.Míru vyrostl urostlý vánoční strom. Další bude už zítra na Václavském a Staroměstském náměstí a s nimi ovšem i trhy. Nejkrásnější jsou přírodní ozdoby - šišky, smrkové věnce... Nesnáším všelijaká nevkusná pozlátka podobně jako na poutích všechno to kupčení s P.Marií v různých velikostech, barvách i provedeních. Ta, která podle pověsti byla tak ryzí a prostá, tam bývá ke koupi v líbivém provedení bez špetky vkusu a citu za pár haléřů. Kostel sv. Ludmily, kam jsem chodívala v dětství, je ovšem stále zamčený. Hrozná věc, tyhle krádeže obrazů, andílků a křížů v kostelech a na hřbitovech. |
| Sobota, 2. prosince Index animi sermo, obrazem ducha je řeč. Ledabylost a vulgarita, jaká teď ovládla televizní obrazovky nebo s jakou se občas hovoří i v rozhlase, bolí. Moderní člověk musí být prostě hrubý, skoro to vypadá, že to je podmínkou. Neúcta k vlastní řeči dosáhla maxima, teď už se snad dá jít jenom vzhůru? Pavel Landovský se prý chce soudit s ND. Satirická hra na českou povahu, kterou nastudoval, byla krátce před uvedením stažena z programu. Nejostřeji proti ní vystoupil Lad.Mrkvička. Věřím, že Landovského kritika byla příliš ostrá a jistě nevybíravá, ale proč se proti hře neohradili dřív? Mezi současnými aférami je tahle tak drobná, že škoda slov, ostatně věřím, že brzy vyšumí. |
| Neděle, 3. prosince Dnes je to půl roku, co ČR nemá fungující vládu... Náš další fenomén. Je první advent, na Staroměstském náměstí se rozsvítil vánoční strom. Je velmi elegantní, celý v modrostříbrné, s modrostříbrnou vločkou ve špici. Mihotavá světélka v noční tmě, měsíc nad Týnským chrámem. Vížky se v jeho záři zlatě třpytí.  Advent neadvent, zkoušky Deníku pokračují téměř denně. Herectví jsem obdivovala odjakživa, teď dostávám i větší představu a hluboký obdiv i k práci režiséra. Je třeba přímo na place řešit technické otázky od těch zdánlivě zanedbatelných, jako že co by mělo lepit, nelepí a co by mělo držet, nedrží, až po ty závažnější. Navíc je neustále a v každém okamžiku nutné mít přehled o všech rekvizitách, dbát na postavení skříně tak, aby i diváci z postranních sedadel viděli, co se na ní děje, nebo aby se obraz kostlivce v okamžiku, kdy se skříň stává rentgenem, objevil na správném místě a zajistil potřebný efekt. Občas taky neběhá a zadrhává se průhledný závěs oddělující půdu od bytu, nebo padá čelo postele. Těch maličkostí je prostě pořád spousta. Neméně důležité jsou i zvuky, helikoptéra i déšť a stoupající voda venku. Podobně jako u scény s jolkou či v kině, do které Akram vybral výstižné záběry z filmových týdeníků, hraje hudba důležitou roli a její výběr musel dát pořádně práce. Katka Kroupová dnes přinesla další kostýmy. Krepové sukýnky na jolku, pionýrské šátky, kožený kabát pro tajného Vítka Březky, čapku pro pacientku Evu, mašle pro předsedkyni třídy Majku i dlouhý vojenský plášť pro vojáka strážícího hranice v pohraničním pásmu u dědečka, což jsou hned tři další báječné role Štěpánky Drozdové. Není právě lehké je všechny herecky od sebe odlišit, podobně jako není snadné sehnat lékařský plášť na figuru tatínka Radka Bára. Ještě že dědečkova beranice zvláštní velikost nevyžaduje. Kluci jsou klukovští, nikdo by jim nehádal jejich léta, a přitom stále připravení své role prohloubit. Dlouhán Karel Vojtěcha Eflera je upřímně zděšený z příliš krátkých kalhot. Zbytečně. Působí v nich opravdu rošťácky a spolu s Leoškou tvoří dobře sehraný sourozenecký pár. Když si Leoška „smutní“ v úkrytu na skříni, protože má pocit, že stojí mimo, že se „dost neraduje“, tečou mi s ní slzy a uleví se mi, až když ji Karel utěší špekem a dobrotami, které do Prahy poslal z venkova dědeček. Špek je zastoupen kousky sýra, ale pochybuji, že má Lenka alias Leoška čas si pochoutky vychutnat. Přibyly i další, často drobné, ale podstatné rekvizity. Dvě kovové konstrukce spolu s bílým ubrusem vytvářejí perfektní dojem nemocniční postele. Z katedry se v mžiku stává stolek v obrazárně, u kterého znuděně pospává kustod Vítka Březky. Paroduje ho velmi pěkně! Už máme i stromeček, resp.“jolku“. Scéna se mi zdá stále příliš dlouhá, budu napjatě čekat na reakci publika. Znám ovšem celou hru zpaměti a každou nepřesnost cítím, jako by mi řezali do masa. |
| Pondělí, 4. prosince Informace o prosincové premiéře Deníku Leošky K. se v Novinách Prahy 1 bohužel neobjevila. To je ovšem i chyba divadla, že do redakce neposlalo včas oznámení a podklady. Bylo mi řečeno, že se paní redaktorka včas nezajímala... Panebože, kde to žijí? Copak to není především zájmem divadla? Pro všechny případy jsem podklady o premiérách i změnách v Divadle 90 U Valšů raději dodala osobně. Katka Kroupová řeší podobu programu, který by měl mít především jednoduchou informativní podobu. Předala jsem jí osobní údaje, aby se nemusela pídit ve slovnících. Ozvala se mi dramaturgie Vinohradského divadla, že se přijdou na představení podívat! Jestli se premiéra povede, bude i tohle velký úspěch celého týmu! Zda bude mít o práci zájem nakladatelství Vltavěnky, zůstává ve hvězdách. Večer v ČT Příběhy železné opony. Náš díl „Přeplavu i Dunaj“ je velmi pěkně udělaný. Tolik práce a námahy – a je jen málo lidí, kteří tyto dokumentární výpovědi v televizi sledují. Škoda. Napověděly by jim víc než oficiální programové prohlášení tzv. - prý obrozené - KSČM. |
| Čtvrtek, 7. prosince Lence, která pracuje v rádiu Vltava, se podařilo o premiéru Deníku probudit u kolegů zájem. Ozývá se mi redaktorka Poláková s přáním natočit krátký rozhovor, nejlépe přímo v divadle na nějaké zkoušce. Tohle bude asi těžké, času je málo a nervozita vzrůstá. Akram by dokonce nejraději o týden odložil premiéru. |
| Pátek, 8. prosince Technické zkoušky, koordinace zvuku a světla, a bezchybné fungování rekvizit, si vyžadují stále mnoho času. Na počátku jsem neměla ponětí, jak bude těžké tuto „jednoduchou“ hru nainscenovat. Spřátelila jsem se s hrdinkou Leoškou. Lenka je stále plná nápadů. Její roli připadá navíc to nejtěžší – táhnout nohu tak, jako by v ní neměla sílu, a přitom nepřehrávat. Po návštěvě na neurologii tuto chůzi ještě víc vylepšila. |
| Pondělí, 11. prosince Zkouška v Divadle 90 U Valšů. Hra by už měla být téměř secvičená, ale stále to ještě někde občas skřípe nebo se dělají drobné změny. Akram Staněk neustále sleduje najednou tisícero věcí. Světlo a zvuk technika Václava i mluvený a herecký projev na scéně. Světlo, podobně jako hudbu a zvuky, které se stává jakýmsi dalším aktérem, vidím zkoušet skutečně společně s textem a hrou na jevišti vlastně poprvé. I osvětlovač musí znát přesné narážky, na které je třeba světlo přidat či ztlumit, a Akram každou nepřesnost a opomenutí ihned pozná. Nic se nesmí ponechat náhodě: akvárko v okně pokoje zapomenuté v okně vlaku, nebo zapomenutá šňůra s prádlem z půdy, octnuvší se náhle ve třídě je prostě neštěstí, ke kterému nesmí dojít. Podobně i skříň, ze které se herci náhle nemohou dostat ven a která se jim stane pastí,. „Kluci“ tak mají vedle vlastní práce herecké plno práce uhlídat všechny rekvizity a přestavby, neustále lituji, že jich není aspoň o jednoho víc. Podobné problémy má dvojrole Hedvy - Hedvy žákyně a Hedvy „andělíčka“ s Ninou na půdě. Štěpánka Drozdová k ním musí zvládnout ještě roli Majky, Evy i vojandy – na převleky není čas a k rozlišení musí stačit jen velmi jednoduché doplňky, a především herecký projev. Vedle pár herců navíc bychom nutně potřebovali taky inspicienta, kulisáka, zvukaře... Po delší pauze zkouší konečně i Nina Divíšková, zatím čte text pouze z papírů, ale příště ho snad už bude znát zpaměti a navíc dostane do ruky sešit - opravdový deník. Vojta skutečně všechno intenzivně prožívá, moji vzpomínku o přestávce, že mě brácha Karel prodal kdysi za žížalu, hned nadšeně zabudovává do hry. |
| Úterý, 12. prosince S redaktorkou Polákovou z Vltavy jsme natočily krátký rozhovor. Podařilo se dokonce „odchytit“ i Ninu, a tak se to povedlo, třebaže 5minutový rozhovor na nějakou reklamu sotva stačí. Ale každá kapka je dobrá. Pozvala jsem na premiéru Ivanu Hutařovou, redaktorku dětských knížek. Udělala mi radost otázkou, kdy prý znovu vyjde Deník? Udivuje mě, jak je o tuto prvotinu stále zájem, jak zůstává Deník stále živý, dokonce i pro mladou generaci! Jenže snažit se o další vydání? Chodit po nakladatelstvích a leštit kliky? Dostávat přísliby, ze kterých pak nic není? Redakce nakladatelství Vitalis, kterému jsem na doporučení Karla Trinkewitze nabídla Vltavěnku pro německé vydání, mi práci vrátila – a tak jako poprvé opět skrz pootevřené dveře, jako bych byla nakažená ptačí chřipkou. Vltavěnka se prý do edice nehodí. Kdo o tom rozhodl? Lektorka, která mluví pouze lámanou češtinou! Jak mohla porozumět všem zákoutím českého jazyka? Něco je lámaně hovořit a něco jiného číst, dokonce lektorovat! Nezastírám, že jsem zklamaná. Někdy mám chuť odjet a zabouchnout za sebou... |
| Středa, 13. prosince Generálka |
| Čtvrtek, 14. prosince Premiéra Začíná se v 19.30 hod., ale už v půl sedmé jsem v divadle. Je vyprodáno a lidé stále ještě shánějí lístky – dobré znamení. Program Katky Kroupové je pěkný, líbí se mi. Sice nechápu, proč u mého hesla je namísto literárních prací zmínka o tom, do kterých novin píšu (navíc to už vlastně vůbec neplatí, protože některé ty noviny a časopisy přestaly existovat), ale není to koneckonců jedno? Všichni mají mírnou trému, kuřáci ji zahánějí splašenými tahy, každý se odreagovává po svém. Přicházejí známí z dramaturgie Vinohradského divadla, z Obce spisovatelů, z Českého dialogu, z Novin Praha 10, kde mě v září jmenovali osobností čtvrtě... Přijíždějí i známí ze Švýcar, ach, to bude ostudy! Tak zlomte vaz, začínáme! Trpím s každým slovem. Chválabohu, zatím jde všechno dobře. Osvětlovač Václav se neplete, skříň poslouchá. Leoška v botách, které jsou jí příliš velké, ale vyvolávají správný dojem ochromení, nezakopává. Je rozkošná v těch bílých punčochách ke kolenům, které se stále rolují dolů... přesně tak, jak to podkolenky dělávaly. Tatínek Radka Bára a Štěpánka Drozdová coby pacientka v ordinaci: „Strašně mě vzrušuješ.“ ... „A tvoje žena?“ ... „Ta taky.“ ... „Tak proč?“ ... „Krásně voníš.“ ... „A tvoje žena?“ ... „Ta taky.“ ... Smích. Útěk před dcerou do skříně rentgenu. Chválabohu, snímek kostry se promítá přesně tam, kde má... Ale to už Lea Niny Divíškové na půdě vzpomíná: „A tak rentgenoval a rentgenoval...“ Lidé se baví. Cítím, jak ze mne opadává úleva. Učitelka Kašparová Adély Kačerové má to pravé zapálení pro věc, jen kdyby děti měly více zájmu pro ta skutečně čestná dělnická povolání! Nikdo z nich jí nechce být horníkem, to se jí ještě nestalo! ...Ne, nepletu se, lidé se opravdu baví. Scénka v kině. Z okna mezitím zmizelo akvárko s rybičkami a máme tu okénko na záchod, kterým Karel snaživě pašuje Leošku. Upoutává ji vyrytý nápis: „Dělej rychle, posílíš mír. Co je to?“ ... „To jsou pánský hajzlíky. Dělej, uvidíš Gretu Garbo.“ Lidé se smějí... Leoška sama doma. Tajný Vítka Březky v koženém kabátě je přátelský. Před jeho soudružským, „Chceš pomoct dobrý věci?“ se třese i ten, kdo nic takového nezažil. Teď prudkým plácnutím lepí i na berličku: ZKONFISKOVÁNO! ... Chválabohu, nálepka drží. „Jolka.“ Děti nadšeně ukazují „soudruhům rodičům“, čemu se naučily... Je to brutální obraz doby – a přesný. Tady jsem tak obrovský úspěch nečekala. Publikum nadšeně aplauduje. Reakce jsou jasné. Přestávka. Utíkám si odpočinout na WC, stále ještě nemáme vyhráno. Ještě nás čeká scénka s kopečkářem a povodeň u dědečka v západním pohraničí. Karel s Leoškou zachraňují kozu před velkou vodou a přemlouvají ji, aby se dala odvést do JZD... Tohle přetahování provazem vymyslel Akram velmi pěkně. Dojem, že se na jeho druhém konci skutečně každou chvilku objeví tvrdohlavý, jankovitý kozel, je věrný. A zase škola. Děti věší na nástěnku soudruha Vissarionoviče. Ale kde vzít Klementa Gottwalda? Vytahují ho z portrétu na stěně, pod ním se objevuje Beneš. Hlediště je nadšené, jen pro soudruha v kožeňáku to je poslední kapka. Učitelku Kašparovou odvádějí. Neprotestuje. „Když se kácí les, létají třísky, když se kácí les, létají třísky“... Ano, to přece víme všichni? Ale budeme si to i pamatovat? Aplaus. Konečně – konečně opravdový konec! Potlesk a děkovačka. Na potřetí přichází i Akram Staněk a pomáhá mi na pódium. Dostávám kytku, pak i pusu od Petry Kohutové, tápu do zákulisí a znovu nás vytahují na jeviště. Ředitel divadla Lorman drží delší oslavný proslov, bouchá šampaňské. Přichází nám gratulovat můj muž, který všechny nervy prožíval věrně se mnou, dramaturgyně A.Kožíková z Vinohradského divadla i moje paní profesorka, která si umanula představit Akrama i mne jako osobnosti Almanachu gymnázia v Botičské. Není to náhoda, že jsme oba chodili do téhož gymnázia? Ivana Hutařová mi znovu doporučuje vydat Deník. Prý ho s dětmi čte, zná jejich reakce a chtěly by si ho koupit... Ne, že by mě to netěšilo, ale procházet celou tou kalvárií už nemám odvahu. Nějak je toho na mne najednou moc. Ta pozitivní odezva zcela neznámých lidí i mého bráchy ze Států, který nebyl v divadle nějakých 40 let, mě zaskočila. Brácha slibuje, že na hru půjde ještě jednou i s kamarády, netušil prý, že to bude taková legrace! Pak už je na řadě jen dlouhý a pořádný raut s celým týmem. Sedíme do půlnoci. Jedna etapa dlouhého, a co bych zapírala, i úspěšného roku, je za mnou. S jejím odchodem cítím i smutek. |
|
|
| Bílým šátkem mává, |
| Srdečně Vás zveme na odpolední představení komedie |
část 1 / část 2 / část 3
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Alena Heinová, 2.2.2007 |
Divadelní foto © Pavel Vácha
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Krůta |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jitka Molavcová |