Vše nejlepší přeje Peklo
Rubrika: Publicistika – Postřehy
 Nové Pozitivní noviny! Klikám a zkouším. Jako zasvěcený člen redakční rady, smířený s tím, že ty původní nádherné a originální (protože ručně zpracovávané Pavlem Loužeckým) jsou minulostí (nezbytná to nutnost při stále se rozšiřující rodině píšících pozitivců), se seznamuji s novinkou. Klik a klik… A tu se mé oko zaseklo na příspěvku Petry Haasové „Když se řekne Mikuláš“. Pod tíhou dojmů z povídky jsem musela usednout a písemně zavzpomínat. Ujistit Petru, že její děti budou stejné jako ona. To proto, že vše krásné ze sebe předá svým dětem… A že je co předávat… Čím víc bude lidiček, kteří se věnují svým potomkům, o to bude lépe na světě. Mně předloni připravila tehdy desetiletá dcerka zážitek, na který se nezapomíná. Dcery mají od sebe patnáct let. A tak si ta mladší pamatovala vyprávění z dětství starší ségry. Obě „dívčky“ jsou citlivé a docela dost hodné. Na Mikuláše tedy nebylo nutno strašit, spíš naopak. „Neboj se, vždyť jsi byla hodná. A navíc – čerti chodí na můj svátek! Takže musí být hodní. Když jim řeknu…“ Tyto okřídlené věty se táhnou celým dětstvím mých dcer. Výsledek: „Mám maminku Jitku, čerti jí sebrali svátek. Nemusím se bát.“ Strach byl vždycky. Masky, tma – prostě atmosféra tajemna a nadpřirozena dělá divy. O předloňském Mikuláši jsme se jako vždy vypravili všichni na náměstí Míru. Dcerka přistrojena v masce čertice. Maskou sice trochu uklidněna, ale obezřetně vždy přecházejíc na druhou stranu chodníku, když se objevili „kolegové“. Pro jistotu. Co kdyby to byli ti praví… Pokud se jí do cesty přimotalo děcko, udělala: „Hudry, hudry“, zachrastila řetězem, ale hned hlásila: „Já jsem hodná čertice, neboj se“. Po básničce dala bonbónek, sice pálivou čertí hašlerku, ale odměna musela být. Dorazili jsme na místo, čertiska, andělé a Mikuláši se sbratřili a uháněli neomaskované nešťastníky. Pohled na chápajícího hodného čerta, který viditelně trpěl se zakoktávající se obětí, byl k nezaplacení. S manželem se procházíme a z povzdálí sledujeme pohyb našeho laskavého čertíka. Jenže čertík najednou zmizel a opravdu jak nadpřirozené bytosti se přede mnou objevili čerti tři. A spustili: „Milá Jitko, my ti za peklo přejeme k dnešnímu svátku hodně zdraví, štěstí… A jestlipak jsi byla hodná? A sem s básničkou nebo písničkou!“ Věříte, že jsem byla tak překvapená a dojatá, že jsem si na nic nemohla vzpomenout? V ruce jsem třímala pekelnou ceduličku s přáním. Ani nevím, kdy se mi tam vzala. Po letech jsem i ve svých padesáti cítila čisté zadostiučinění, že si peklo konečně vzpomnělo a v den mého svátku mi popřálo… |
Foto z archívu Jitky Stošické
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Vladimír Just |
 |
Josef Fousek |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ondřej Suchý |