Sloupky Jiřího Menzela (1)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

V době, kdy je režisér Jiří MENZEL v plné práci - režíruje divadlo v Bělehradě - a v minulých dnech se zastavil v Praze jen na pár dní před odletem na filmový festival do Berlína, stačil poslat v elektronické podobě POZITIVNÍM NOVINÁM dvě své knížky sloupků TAK JÁ NEVÍM, které vyšly v letech 1996 a 1998. Mám obě ty knížky z dob, kdy vyšly, a rád si v nich čtu myšlenky, s nimiž se ztotožňuji. Právě proto jsem se na Jiřího Menzela obrátil s prosbou, aby nám - dokud nenapíše něco nového – dovolil přetiskovat tyto své starší nadčasové úvahy. Odpověděl mi: „…vaše prosba jen hladí mojí autorskou ješitnost!“
A tak jsem se zaradoval, když mě poctil důvěrou, abych z toho všeho, co sepsal, postupně vybíral sám, co se bude pro nás nejlépe hodit.
Hlásím vám (i panu Menzelovi), že se nám asi bude hodit skoro všecko.
Dneska tedy začínáme. A já na tomto místě Jiřímu Menzelovi děkuji za důvěru a vstřícnost k POZITIVNÍM NOVINÁM! Vždyť on přece dávno patří do řad jejich autorů! Nebýt jeho filmů, pozitivity by u nás citelně ubylo. 
Ondřej Suchý 

 

Nikdy nezapomeňte, že můžete potkat ještě většího pitomce, než jste vy sám.

Naše klikaté životní cesty ustavičně protínají nezrušitelné pravdy, které jsou tak zřejmé a průzračné, že si je ani neuvědomujeme, ale které jsou nicméně stejně nezpochybnitelné jako je třeba gravitační zákon, nebo Pythagorova věta. Jsme k těm pravdám slepí, nicméně ony existují. Jednu z nich mi kdysi zjevil pan Musil, můj instruktor jízdy autem.
Byl to (a doufám ještě je) velice bystrý člověk, naučil řídit auto pana Hrabala i paní Hrabalovou a taky ze mne udělal obstojného motoristu. Je to už dávno, točil jsem svůj první film, pan Musil jezdil za mnou a po natáčení mne vozil, vysvětloval a občas mi i svěřil k řízení svůj vůz. Měl fantasii, a nešetřil užitečnými radami. Dodnes jsem třeba za volantem pamětliv jeho poučení, že s rychlostní pákou se má zacházet jako s dívčím kolínkem. Byl i mým andělem strážným při mé zkušební jízdě, která málem dopadla tragicky. Moje poněkud originální řešení dopravní situace před vyděšeným zkušebním komisařem tehdy pohotově vysvětlil. Řekl, že mám taneční talent a že jako umělec mám právo předcházet karambolům jinak než normální smrtelníci. Dodnes jsem nepochopil, jak to tenkrát myslel, ale řidičský průkaz mi vystavili a mám ho dodnes.
Ale abych se vrátil k té nezpochybnitelné Pravdě, kterou mi při svých lekcích pan Musil zjevil. Zněla takto:
„Pane Menzel, nikdy nezapomeňte, že na silnici můžete potkat ještě většího pitomce, než jste vy sám“.
Je to velká a užitečná moudrost a sedaje za volant, myslím na ni často. Teprve s lety jsem přišel na to, že ta pravda má ještě mnohem hlubší smysl, že platí i obráceně: Ten větší pitomec můžu být totiž já sám. A nemusí to být jen na silnici.

Tak nevím...

Přeberte si to jak chcete. Mně pan Musil, aniž to tuší, předal doživotní lekci tolerance.

Filmy, co se tváří příliš vážně, podezřívám z neupřímnosti.
(A lidi ostatně taky).


Jsou filmy, které nás neobtěžují něčím novým, jsou plné banalit a hodné zapomnění. Jako jsou nudní někteří lidé. Stejně nudné jsou i filmy, které nás chtějí za každou cenu rozesmát jalovým humorem. Takové filmy jsou trapné jako jsou trapní vtíraví šašci.
Jsou taky filmy, oslňující, šokující. Jako jsou lidé, kteří mají potřebu z nějakého důvodu se na nás vytahovat. Potom jsou filmy, které mají ctižádost nám opravdu něco sdělit, obohatit naše myšlení, vtlouci nám do hlavy nějaký názor. Takové filmy mi připadají jako lidé, kterých si snad i vážíme, ale ve skutečnosti jsou nám protivní. Zvláště, když jim chybí humor. Filmy, co se tváří příliš vážně, podezřívám z neupřímnosti. Stejně jako lidi, kteří se domnívají, že důstojnost je s úsměvem, či dokonce se smíchem neslučitelná.
Kupodivu je málo filmů, které nechtějí nic. Prostě jsou, a jestli mají nějakou ctižádost, tak jen tu, že nás chtějí pouze potěšit. Potěšit bez toho, že by lhaly. Tak jako existují kolem nás dobří kamarádi. A takové filmy mi paradoxně říkají nejvíc, protože nikoli přímo, ale buzarem přes to potěšení, aniž bych to tušil, se o sobě i o světě dozvím něco navíc.
Je známo o rozdílu mezi východním a západním způsobem myšlení: Západ ve své touze po poznání analyzuje a chce-li poznat květinu, rozřeže ji na kousky, aby ji mohl popsat. Východní filosof nepotřebuje popisovat, ten si ke kytce přičichne. Felliniho Amarcord je pro mne taková velká voňavá kytka.

Tak nevím...

Io voglio una donna!!! - Vzpomeňte si co řekl psychiatr o strýčkovi, půjčeného z blázince, když strýčka sundávali se stromu: Někdy je normální, někdy ne. Jako my všichni.
Ta věta je pro mne výstižnější a moudřejší, než všechny godardovštiny a bergmanovské vivisekce a hokuspokusy jejich epigonů.
Jak nás poučil pan Werich, že největší moudrosti se dočkáme především od klaunů. Maestro Fellini byl jeden z těch nejmoudřejších.

Heslo na naší prezidentské standartě „Pravda vítězí“
neříká kdy ta pravda zvítězí, a to se taky může tlumočit v tom smyslu,
že se vždycky raději počká, až té naší pravdě pomůže zvítězit ještě někdo další.


Přijeli za mnou z jednoho velkého divadla v Německu. Že by chtěli, abych u nich udělal nějaké hezké představení. Chtěli, aby to byl český autor a to pokud možno současný. Máte na dramatiky štěstí, řekli mi. Váš pan prezident je světově uznávaný dramatik, dramatik je taky předseda vašeho parlamentu a dokonce i český vrchní rabín píše divadelní hry. Psát dramatické texty bude patrně ve vaší zemi takový zajímavý koníček. Možná, že nějakou hru, o které zatím nevíme, napsal i váš pan premiér.
I začali jsme vybírat hru. Při vší úctě ke zmíněným autorům i ke všem dalším se nám to nepodařilo. Nemohli jsme najít hru, která by byla současná, s živými postavami a hlavně dramatická. To máte těžké, řekl jsem, v této zemi se dramata neodehrávají, vše co je jinde dramatické, se u nás v Čechách promění ve frašku.
Zasmáli se mému bonmotu a replikovali: Ono je to hlubší, řekli mi. Velikost divadla, už od pradávna, odvisí od toho co se na jevišti děje, a ne od toho, co se na jevišti říká. Už od Aristotela víme, že silné drama je sestaveno ze silných činů. U vás, ve vaší české povaze, je většinou čin zastoupen pouhým úmyslem. Dobrý úmysl se proklamuje, námaha spojená s jeho provedením se už nepodstupuje. Proto jsou ty vaše hry sice většinou ušlechtilé, ale jinak bohužel nezáživné.
Na mojí námitku o tom, že malý národ nemůže podstupovat velká rizika, odpověděli, že Irové jsou taky malí a kolik dali světu velkých dramat, a že my Češi jsme mistři ve výmluvách. Že to naše heslo na naší prezidentské standartě „Pravda vítězí“, neříká kdy ta pravda zvítězí, a to se taky může tlumočit v tom smyslu, že se vždycky raději počká, až té naší pravdě pomůže zvítězit ještě někdo další.
Nejsem zrovna v dějepise expert, ale mé povrchní znalosti o českých dějinách od Bílé hory až po Dubčeka mne vedly k tomu, že jsem s nimi, ač nerad, musel souhlasit.
Tak nevím...
Dlouho jsme se radili, hledali hru, která by byla současná a česká a která by o nás něco ostatnímu světu řekla. Skončili jsme na tom, že nejlepší bude najít nějakou dramatizaci Dobrého vojáka Švejka. To se mi dělat nechtělo, a tak zase ti mí nepříjemně upřímní přátelé s nepořízenou odjeli.

Pokračování příště

   další sloupky

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2007.