Sloupky Jiřího Menzela (22)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Nejvíc se tloustne nikoliv z jídla, ale ze strachu z tloustnutí

S obecnou představou blahobytu většinou souvisí i představa stolu prohýbajícího se pod bohatě naloženými talíři, vrchovatými mísami a plnými sklenicemi. Žádný svátek, žádná oslava se zkrátka neobejde bez pořádné žranice.
To je patrně atavistický zbytek z dob, kdy člověk čas od času hladověl a tak když měl příležitost nacpal si nácka, jak jen mohl. Dneska už se v tomto malém kousku Evropy hlady neumírá, nicméně cpeme se ostošest pořád. Všechny významné okamžiky v životě, pohřby svatby, promoce, narozeniny a podobně se nikdy neobejdou bez řádné žranice. A protože člověk spotřebuje jen zlomek toho, co do sebe natláská, obaluje se na různých místech těla třaslavým sádlem, usazují se na něm břišní faldy a podbradky a jako těžký ranec neustále s sebou vláčí ta zbytečná kila navíc.
Mou otylost zavinila maminka. Moje dobrá, hodná maminka sama prožila dvě světové války a poznala, co je to hlad. Tu druhou válku navíc se starostmi, jak nakrmit nás děti. Válečná strava se na mé generaci provinila slabými kostmi, špatným chrupem, chudokrevností a vůbec vším možným. Maminka zvyklá ze svého dětství a naučená životem, že se nemá nic vyhazovat, ale že se všechno musí spotřebovat, nás učila, často tvrdými donucovacími prostředky, že se musí dojídat. S argumentem, že se to přece nevyhodí, nás nutila po obědech a večeřích odevzdávat prázdné talíře a vychovala nás k tomu, že místo nádob na odpadky jsme vlastně museli používat své vlastní žaludky.
Teď, až mnoho let po matčině smrti, jsem se konečně vzepřel. Nedojídám! Odstrkávám od sebe talíř napůl ještě plný, i když mi sebevíc chutná. Cítím ten maminčin káravý pohled odněkud shora, ale zůstávám tvrdý a v duchu volám tam nahoru: „Můj žaludek, mami, není žádná popelnice!!!“. Je to jednoduché, jídlo není droga, ale zlozvyk. Není třeba hladovět, není třeba trápit se všelijakými dietami. Stačí jen včas odstrčit od sebe nedojedený talíř. Objevil jsem tu moudrost, že nejvíc se tloustne nikoliv z jídla, ale ze strachu z tloustnutí.

Tak nevím…

Je mi teď lehko a svěže. Mé nohy umí sebou zase mrskat. A nejen nohy. Shodil jsem za necelé dva měsíce dobrých osm kilo. Nevláčím se už s osmikilovým rancem. Jenomže teď je léto. Kdo ví, co nastane, až se s příchozí zimou přihlásí starý zděděný pud pořádně se vyfutrovat.
Vyprávělo se, že když Mac Frič uviděl v Paříži fronty před kinem,
kde se hrály „Lásky jedné Plavovlásky“, byl upřímně dojat úspěchem českého filmu.

Poslední dobou pořád se mi vybavuje v hlavě jméno a postava legendárního filmaře Maca Friče. A s odstupem doby si ho čím dál tím více vážím. Není to jen tím, že se v televizi často objevují jeho nikdy příliš oceňované, ale přesto nesmrtelné filmy, jako je „Pytlákova schovanka“, „Roztomilý člověk“, „Kristián“ a podobně.
Znal jsem ho osobně, ale ne moc zblízka, Sedával na rohu chodby u schodiště, kam se chodilo ze střižen kouřit. Já běhal kolem něj mezi svou střižnou a kanceláří produkce a můj rychlý krok ho rozčiloval. Myslím, že mě moc rád neměl. Nevím to určitě, ale cítil jsem to. Nebylo to odstupem generace, vím, že měl rád Miloše Formana, vyprávělo se, že když Mac Frič uviděl v Paříži fronty před kinem, kde se hrály „Lásky jedné plavovlásky“, byl upřímně dojat úspěchem českého filmu. Ke mně měl možná lehkou averzi, jako k žákovi Otakara Vávry. Taky mně asi považoval za nevychovaného klacka, - to byl jeho trvalý dojem z našeho prvního setkání.
To jsem byl ještě na FAMU. Byl jsem na Barrandově za svým profesorem a na cestu zpátky mi produkce nabídla, že mne vezmou volným autem zpátky do města. Odváželi Friče, posadili mne v autě na volné místo dozadu a čekali jsme na něj. Když přišel, jeho dlouhá postava se vklínila na přední sedadlo, dloubl po mě očima. Zamumlal jsem mu něco jako pozdrav ale pro moji plachost tak tiše, že to asi nezaslechl. Celou cestu mlčel, zřejmě byl v nedobré náladě. Dojeli jsme k jeho vilce a než vystoupil, otočil se ke mně, natáhl svou pravici a řekl: „Já jsem Frič! Kdysi bylo zvykem, mladý muži, že se mladší představovali starším, ale to už zřejmě neplatí. Buďte zdráv!“! Vypadl z auta a já zůstal jako opařený.

Tak nevím…

Občas si na tu svou potupu vzpomenu, když se potkávám s příslušníky mladších generací, kteří už vůbec nic netuší o dobrém chování. Zdravím je raději napřed, připraven na to, že jim většinou nebudu za odpověď stát. Jen si vzpomenu na svoji mladickou indolenci a lekci pana Friče, kterou já nemám odvahu dneska někomu vracet.

      

/Martin Frič na snímcích Ivana Soeldnera z obsáhlé biografie, kterou o legendárním režisérovi připravuje Ondřej Suchý/
I pohlavkovat se musí s láskou

Když si můj tatínek vzal moji maminku a na svět měla přijít má starší sestra, popadl tatínek maminčinu krejčovskou pannu a odnesl ji do sklepa. Maminka byla vyučená švadlena, byla dost šikovná a měla dost zákaznic, ale tatínek rozhodl, že maminka už šít nebude, protože je a musí být především maminkou. Narodili jsme se, přišla válka a tatínek nevydělával tolik, jak si představoval, ale nepovolil a maminku do práce nepustil. Moje sestry a já jsme tedy nechodili ani do mateřské školky, ani do družiny, protože dokud jsme nedospěli, tak maminka byla s námi doma.
Nevyrůstali jsme tedy s klíči na krku na ulici a v družinách. Domov byl pro nás útočiště, kam jsme se mohli kdykoli vrátit, kde na nás vždycky někdo čekal a to bylo dobře. V rodině se formuje vztah dětí k ostatním lidem a taky podle toho vychovávají potom svoje vlastní děti. Když na děti nemají rodiče čas, je každá další generace citově vyprahlejší. Myslím si, že za hodně věcí, které se dětem vyčítají můžou dospělí už jenom tím, že nemají nikdy dost času ani na pohlazení. Snad mi potvrdí i odborníci, že mazlení v dětství je rozhodující pro to, jak si člověk, když je pak dospělý, povede v milování. Mnoho špatnosti na světě má podle mne svůj původ v nedostatku lásky v dětství.
Být rodičem je zodpovědnost a má se to umět. Je to zvláštní, ale pro budoucí maminky a tatínky není žádná škola, ani žádný vyučovací předmět. Na řízení auta máte školení a musíte udělat zkoušky. K vykonávání skoro každé činnosti, na každou pitomost musíte mít náležitý papír. Jenom na výchovu dětí jste odkázáni jen na vlastní zkušenost ze svého dětství. A ta zkušenost nemusí být právě nejlepší. Pokud někdo nepoznal, že v dobré rodině i výprask je výrazem lásky, hůře se mu objevuje to, čemu se dnes módně říká asertivita.

Tak nevím…

Já a moje sestry jsme měli to štěstí, že naše maminka trestat uměla. Dala mi příklad a poučení pro celý život. Poučení, které se hodí nejen pro výchovu dětí. Vychovala mě v tom, v čem byla její zděděná moudrost - i pohlavkovat se musí s láskou.

Pokračování příště

   další sloupky

Unikátní foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 09. 2007.