Sloupky Jiřího Menzela (28)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pan Hrabal stál ve dveřích domku a vyhlížel nás a já mu právě uděloval lekci rytířskosti a galantnosti - nesl jsem paní Hrabalovou, abych ji panu Hrabalovi složil k nohám.

Vždycky jsem byl pyšný na svoji fyzickou zdatnost, (na kterou nevypadám), kterou rád čas od času předvedu a překvapím výkonem, který by nikdo ode mne nečekal.
Nicméně občas (a teď čím dál tím častěji), jsem víc překvapen já sám tím, jak se mi silácký kousek nepovede a tak kamarádům, před kterými jsem se vytahoval, tou trapnou blamáží udělám radost. Nepochlubím se trapasem z poslední doby, potěším vás vzpomínkou na něco co se stalo velmi dávno, na mou ostudu, která je spojena s andělskou bytostí, jemnou a křehkou ženou, - manželkou pana Hrabala.
Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost. Nabídl jsem se, že panu Hrabalovi mu jeho paní přinesu. Ne že pro ní doběhnu. Že jí přinesu.
Vyzdvihl jsem ji v sousedním domku od karet, vzal do náručí a nesl lesní cestičkou k brance Hrabalovy zahrádky. Sluníčko prosvítalo řídkými ještě větvemi, pan Hrabal stál ve dveřích domku, vyhlížel nás a já mu právě uděloval lekci rytířskosti a galantnosti - nesl jsem paní Hrabalovou, abych ji panu Hrabalovi složil k nohám.
Složil jsem jí o hodný kus dřív. Nějaký hloupý kořen číhal ze země a vynořil se pod mýma nohama tam, kde jsem ho neviděl. Klopýtl jsem a paní Hrabalovou upustil na záda s výšky jednoho metru.
Toho dne vařil a oběd podával pan Hrabal sám. Paní musela ulehnout s pochroumaným hřbetem. Byl jsem rytířem jen několik minut. Pan Hrabal musel být samaritánem víc jak týden, zůstat doma a ženu kurýrovat.

Tak nevím…

Zase bych rád někoho popones, ale raději si to už odpustím… Nevím, čím to je ale zdají se mi ty slečny a paní čím dál tím těžší. 
Je to moc pěkné posnídat doma a obědvat na druhém konci světa

Lítáte rádi? Já ano. Je to moc pěkné posnídat doma a obědvat na druhém konci světa. Ale mimo jiné radosti jsem taky vždycky zvědavý, koho mi osud a letištní personál přihraje do letadla jako souseda. Poznal jsem tak řadu zajímavých lidí. Ne vždy to bylo příjemné setkání. Není dobře strávit několik hodin na cestě z Madridu do Prahy vedle dědka, který celou cestu žvaní. Nejhezčí cestu jsem poznal jednou na jaře, kdy jsem strávil mnoho hodin mezi Prahou a Edmontonem ve společnosti krasobruslařky z Tajwanu. Ale teď bych rád vzpomenul na jinou spolucestující, dívku, která ve mně vzbudila pochybnosti o platnosti přírodních zákonů. Měla velice příjemný, inteligentní obličej, takových sedmnáct let a nejmíň sto dvacet kilo.
Vlastně ani nebyla moc tlustá, vzhledem k tomu, co dokázala během letu spořádat. Sotva se letadlo odlepilo od země otevřela zip své brašny a vytáhla hliníkovou krabici se sendviči. Pustila se do nich, aby pokračovala krabicí sušenek. Brzy po startu nám přinesli oběd a já se domníval že nasycené děvče odmítne. Neodmítla. Zavřela jen nedojedený koláč do své tašky a pustila se do leteckého oběda. Po obědě znovu tašku otevřela a vytáhla odtud krabici čokoládových bonbonů. Vedle toho stačila se mnou konverzovat, a nikdy nezapomněla mi nabídnout kousek z toho, co právě jedla. Byla velice milá, její měkký loket neustále přetékal přes opěradlo ke mně, cpala do sebe všechno, šunkové chlebíčky, borůvkový koláč, burské oříšky, řízek, čokoládu, půlku kuřete, oplatky, obrovskou spoustu limonád a ovoce. Jedla pomalu a důkladně tak, aby jí ta plná taška, vážící takových pět šest kilogramů vydržela z Chicaga až do Frankfurtu.
Vždycky na tu dívku vzpomenu, kdykoli se ocitnu v zápase s magickou přitažlivostí naší ledničky. Vzpomenu na dívčin melodický hlas, mazlivou rakouskou němčinu a ten měkký loket - a ledničce přestanu vzdorovat.

Tak nevím...

Jsem materialista, nevěřím na zázraky a uznávám fyzikální zákony, jak mě je ve škole naučili. Ale vím, že taky existují mezi nebem a zemí úkazy, jejichž pochopení nám bude navždy odepřeno To děvče celých těch osm nebo devět hodin mezi Chicagem a Frankfurtem téměř bez přestávky jedlo a pilo. Věřte mi to, nevěřte, ale za celou tu dobu si ani jednou ten zázrak přírody neodběhl přepudrovat nos.. 
Jsou chvíle, kdy se člověk zachová jako blbec

Jsou chvíle, kdy se člověku, navzdory jeho trvalému přesvědčení, že by mohl být Einsteinovým nástupcem, navzdory dobrému mínění jeho okolí o něm, navzdory jeho jinak slušné pověsti, stane, že se zachová jako blbec. - Stalo se mi tohle:
Bylo léto, horko, a já měl den, kdy jsem musel přebíhat z jednoho úřadu do druhého, kvůli věcem s hlediska všehomíra malicherným a zbytečným, ale které se pro mne v té chvíli zdály smrtelně důležité. Při tom běhání po rozpálených malostranských ulicích, jsem se během dvaceti minut musel vyhýbat třem žebrákům. Nevím jak vy, ale já si pořád na ten přízrak svobodné společnosti nemohu zvyknout. Nevidím rád ty natažené dlaně, a pociťuji stud před lidmi jinak zdravými, kteří dovedou bezostyšně žít bez práce na úkor skutečných chudáků. Stydím se před nimi za svou nenuzotu, ale nemohu se zbavit podezření, že výdělek těch dlaní je příliš snadno získaný a hlavně nezasloužený.
Ale vrátím se ke své příhodě: Vyhnul jsem se obloukem poslednímu nejagresivnějšímu žebrákovi, byl to mladý muž s drze nataženou rukou. Chtěl, abych napravil sociální nespravedlnost, jako bych já byl vinen tím že on hladoví. Hladověl jsem v té chvíli já. Neměl jsem pro hledání úředníků čas na oběd. Zaskočil jsem tedy do bistra a koupil si dva chlebíčky. Zaplatil jsem, otočil jsem se a uviděl malou shrbenou stařenku opět s nataženou dlaní. Opravdu nemám rád ten trapný pocit a chtěl jsem se jí rychle zbavit. Vtiskl jsem jí do dlaně pětikorunu, a rychle se k ní otočil zády, abych měl od žebroty pokoj.
Za pár dní mi přišel dopis odněkud z Pelhřimova. Psala mi jedna paní učitelka, která na své krátké návštěvě v Praze zahlédla člověka, jehož filmy měla ráda, kterého kvůli těm filmům mylně považovala za člověka laskavého a rozumného, kterému chtěla stisknout pravici a za jeho filmy mu poděkovat, a ten člověk jí hrubě urazil pětikorunou.

Tak nevím…

Jsou prostě někdy chvíle, kdy se člověk zachová jako blbec. 

Pokračování...
Foto © Milan Richtermoc

 
   další sloupky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 01. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.