Sloupky Jiřího Menzela (36)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky,
osobní útoky, pavlačové hašteření


(Psáno v roce 1997)

Ve chvílích, kdy jsem psal tyto řádky, zbývalo pár hodin do konce roku. Navzdory silvestrovskému veselí se člověk nemohl zbavit blbé nálady. Prezident je zhnusený a my občané jsme bez iluzí. Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky, osobní útoky, pavlačové hašteření.
Co se nám to stalo, komu se to podařilo optimismus a naděje listopadových dní proměnit v blbou náladu? Asi to byla slepota a neopatrnost jedněch, šikovnost a bezohlednost druhých a hlavně vytrvalost třetích. Těch, kteří měli své důvody k tomu, aby chyby a přehmaty nového režimu provokovali a zveličovali natolik, až se jim nakonec podařilo lidi otrávit. A všichni ti papaláši dohromady pro své stranické a jiné půtky nějak zapomněli na svou první povinnost - na službu státu. Náš první president před svým odchodem poprosil své nástupce, aby při správě státu pamatovali na to, že
státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.
Kdepak dnes ty ideály jsou a copak asi o nich ještě víme? Nějak jsme se zapomněli našich vůdčích hlav zeptat, zda by uměli bez frází něco o ideálech tohoto státu připomenout.
Demokracie je špatná věc, ale neznáme zatím lepší systém, řekl kdysi Winston Churchill. Demokracie je slabá proti těm, kdo jí umí zneužívat. A dokud nejsou ostatní občané dost ostražití, vždy se najde někdo, kdo jí umí podkopat. Politika přitahuje zvláštní druh lidí. Vedle těch, co chápou práci v politice jako službu, je politika atraktivní především pro ctižádostivce, lenochy a lidi milující moc. V zemích kde je demokracie dosud mladá, navíc přitahuje politická kariéra taky ty, kteří nemohli uspět jinde; politika se jim stala cílem k osobní realizaci. Pokud je morální klima v zemi takové, že její občané neumí rozeznat schopné od všehoschopných, musí to v ní dopadnout tak, jak to dopadlo.

Tak nevím

O kvalitě firmy rozhoduje kvalita managementu. Žádný rozumný podnik si nevybere řídící hlavy nějakým stranickým mechanizmem podle vůle jakéhosi politického sekretariátu. Jde-li to s fabrikou s kopce, je třeba vyměnit její vedení. Ale kde ho u nás vzít? - Nebylo by lépe svěřit vedení toho velikého podniku s názvem Česká republika zkušené a zavedené firmě? Třeba nějaké japonské…?

 

Stojí za úvahu, zda bychom na tom nebyli líp,
kdyby se tolik času a energie nevyplýtvalo v mezistranických půtkách

(Psáno v roce 1997)
„Žijeme ve spálené zemi!“ - zaslechl jsem nedávno z úst jednoho z nevyšších. Opravdu nevím. Pozvali mne na pár dní do Bělehradu, kde se konala přehlídka mých filmů. Srovnával jsem to, co jsem tam uviděl, se svými zážitky, kdy jsem byl v Bělehradě před mnoha lety. Tehdy se ještě jezdilo do Jugoslávie jako na západ. Byl to teď smutný pohled. Je to dnes země, která opravdu na spálenou zemi vypadá. Země po prožité válce. Navíc po letech sankcí, které tu všichni považují za nespravedliFoto © Milan Richtermocvý trest, postihující především ty nevinné. Moje návštěva byla ostatně ve znamení zrušení oněch sankcí a kulturní blokády, přerušením izolace, ve které se zbytek Jugoslávie na mnoho let ocitl.
Jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak je dobře, že u nás v Čechách neradi válčíme a s našimi jižními bratranci jsem se na tom shodl. Nikdo z nich mi nemohl potvrdit, zda ta válka a utrpení a škody z ní plynoucí, zda to všechno nebylo zbytečné. Jestli rozumný ústupek z každé strany, kompromis, by neměl lepší výsledek. Jestli naopak tvrdohlavost a snaha vítězit za každou cenu nenese nakonec mnohonásobnou škodu.
Na těch válečných troskách v Bělehradě je to dobře vidět a člověk si to snadno uvědomí. Ale ta rechthaberei, ta úzkostlivá snaha nezadat si, mít jedinečné právo na vlastní pravdu, tvrdohlavost neustupovat ke kompromisům je špatná, i když nevede k válečným konfliktům.
U nás nemáme rozbité domy a škody jinak zřetelně viditelné. I u nás však stojí za úvahu, zda bychom na tom nebyli líp, kdyby se tolik času a energie nevyplýtvalo v mezistranických půtkách. Kdyby si politici před zraky občanů a k radosti bolševiků navzájem nepodráželi nohy. Kdyby jejich cílem na místě úspěchu vlastní strany byl především prospěch celého státu.

Tak nevím

Kdyby ti jinak chytří a jistě většinou dobří lidé, které jsme si zvolili, uměli vždy najít sílu k tomu, aby nepodléhali ješitnosti a používali rozum, nemuseli bychom možná mít dneska blbou náladu.

(dokončení příště)

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 08. 2009.