Sloupky Jiřího Menzela (5)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Bylo by pěkné, kdyby dorozumění mohlo nahradit to, čím dnes trpí skoro každý veřejný činitel, a co nejlépe vystihuje ohavné, leč výstižné německé slovo rechthaberei.

Kdysi v dobách, kdy jsem hltal každý kousek potištěného papíru, tehdy mne zvídavost a snaha dozvědět se něco józe, o které se ještě jen málo vědělo, tehdy mne ta zvídavost přivedla ke knize Džaváharlála Nehrúa „Objevení Indie“.
Zůstalo mi z ní toho v hlavě málo, ale jedna pasáž mne ovlivnila myslím na celý život. V jedné kapitole pan Nehrú líčil, jak za svého pobytu ve vězení, kdy měl dost času přemýšlet o svých minulých činech a aktivitách, rozjímat o činech svých spolupracovníků i odpůrců, že se tehdy naučil pro svůj příští život politika jednu velice užitečnou věc. Vlastně dvě věci. Především se při svých politických zápasech snažil pochopit stanovisko protivníka a pochopit i důvody, které ho k onomu stanovisku vedly. A potom se také naučil vyšetřit si z každého dne několik minut času, aby si v klidu a pohodě zpětně vybavil svá jednání uplynulého dne, zkusil se vcítit do situace svých protivníků a podívat se na sebe jejich očima. To mu velmi pomohlo při nacházení cesty z konfliktů k dohodám a přijímat nedogmatická řešení.
Trochu mne ta kniha ovlivnila. Ne že bych měl v sobě dost morální síly a uměl se k tomu pokaždé přinutit, nicméně ta snaha pochopit protivníka mne často vedla ke smířlivosti (která se mi občas vytýká) a taky mne často v mých diskusních půtkách oslabuje. Ale je to cesta, která dnes, v době neustálých střetů a konfliktů, může nejsnáze vést k tomu, co se dnes označuje módním slovem konsensus, a pro co existuje hezké české slovo dorozumění. Slušelo by asi mnoha našim politikům trochu si ve starém panu Nehrúovi počíst. Ve srovnání s našimi problémy, zakládání nového indického státu nebylo zrovna procházkou růžovou zahradou.

Tak nevím...

Když tak sleduji v novinách a v televizi ty věčné žabomyší půtky, vzpomínám na pana Nehrúa a na to jak by bylo pěkné, kdyby dorozumění mohlo nahradit to, co se u nás dnes vyskytuje v míře více než hojné, čím dnes trpí skoro každý veřejný činitel, pro co čeština vhodný výraz nemá, ale co nejlépe vystihuje ohavné, leč výstižné německé slovo rechthaberei. 

Lidský život, lidské zdraví má cenu, o které se nedá vyprávět s takovým cynismem,
jako to běžně vidíme v televizi nebo v biografu.

Před mnoha lety jsem inscenoval Hamleta pro Letní dubrovnické hry a tak jsem trávil v té krásné a tehdy ještě mírumilovné Jugoslávii celé léto. Bylo to příjemné, až na jednu maličkost. Chytl mne hexnšus. Musel jsem několik dní chodit Dubrovníkem v předklonu, bylo to bolestivé a potupné.
Foto © Milan RichtermocDíky té nepříjemnosti jsem poznal jednoho výborného člověka, doktora v tamější nemocnici. Chodil jsem tam vždy brzo ráno kvůli terapii, ohřívali mi nemocná záda a při tom jsme si s tím doktorem hezky povídali.
Byl starší než já a uměl trochu česky, snad u nás i studoval. Měl velice rozumné názory na svět a na lidi a na to, co se kolem děje. Byly to pro mne, navzdory bolesti, hezké chvilky, a že měl smysl pro humor, užili jsme spolu i dost legrace.
Jednoho rána jsem ho zastihl v podivné náladě. Nechtěl mluvit, vypadal unaveně, ale ještě víc smutně. Na moje naléhání mi prozradil, že měl tu noc službu, přivezli mu chlapce, který se rozbil na motorce a po několikahodinovém úsilí mu ten kluk na operačním stole umřel. 
Potom se ten můj doktor rozpovídal a obsah toho, co mi řekl, si budu pamatovat celý život.
Asi si myslíte, řekl mi, že my doktoři se denně setkáváme se smrtí a že tedy náš vztah ke smrti musí být trochu jiný, věcnější, snad i otrlejší, než u jiných lidí. Je to pravda. Ale přece i doktoři jsou lidské bytosti a nemohou zavírat oči před utrpením, které většinou konec lidského života provází. To utrpení a bolest, se kterým se denně setkáváme, v nás nesmí vypěstovat lhostejnost, řekl mi ten moudrý muž.
A pak se obrátil ke mně: Vy, co děláte ty filmy a televizní seriály plné krve, bouraček a přestřelek, vy si neumíte představit, co to je, když teče skutečná krev. Přál bych si, aby každý z těch, co takové věcí píšou a natáčejí, museli prožít tady několik, nebo aspoň jednu noc tak, jako já včera. Aby věděli, že lidský život, lidské zdraví má cenu, o které se nedá vyprávět s takovým cynismem, jako to běžně vidíme v televizi nebo v biografu.

Tak nevím...

Vzpomenu si často na onoho doktora. Dívám se na televizi, na zprávy plné krve i špatně zakrývané lhostejnosti. Možná můj doktor už není v Dubrovníku, ale někde ve vojenském špitále. Myslím na něj i o chvíli později, když záběry z bojišť už dávno vystřídala neostýchavá reklama na Silhouettes.

Rozumní lidé se často dopouštějí omylu když se domnívají,
že rozumná věc je pochopitelná a přijatelná každému ze smrtelníků.


Kdyby můj tatínek nebyl líný, tak by mohl být ze mne dneska klavírní virtuos. Zní to ošklivě, ale je tomu bohužel tak. Můj dobrý tatínek byl líný mě trestat za moji indolenci, za mou nechuť cokoli se učit, za mé ulejvání se z hodin klavíru. Ztratil trpělivost, zlomil nade mnou hůl a přestal ty hodiny platit. Ani jsem nedokončil Bayerku, sotva dnes vybrnkám „ovčáky čtveráky“ a závidím Pepíkovi Abrhámovi, jehož tatínek byl patrně důslednější, než ten můj.
Taky jsem mohl umět pořádně anglicky a ještě řadu jiných důležitých věcí, kdyby můj tatínek nebyl pohodlný demokrat, odmítající mne do čehokoli honit. Rákosku, kterou mohl použít na podporu svých argumentů, nechal viset za skříní. Prohlásil, že se s následky své indolence shledám sám, a měl pravdu. Shledal jsem se s nimi bohužel až příliš pozdě.
Tatínek byl demokrat, tolerantní a rozumný muž. Rozumní lidé se často dopouštějí omylu když se domnívají, že rozumná věc je pochopitelná a přijatelná každému ze smrtelníků. Je to omyl všech idealistů, myslet si, že co je zjevno jim, je zjevno i ostatním. Seberozumnější věc je totiž těžko pochopitelná a často nepřijatelná pro ty z exemplářů, kteří mají rozumu málo a nebo ho nemají vůbec. A je nás takových pitomců hodně.
Stává se zhusta, že přeslechneme varování jakkoli opakované a jakkoli důrazné, prostě proto, že neuposlechnutí je v té chvíli pohodlnější a konsekvence vzdálené za horizontem. Kazíme si vzduch i vodu, děláme spoustu ničemných věcí, za které budou jednou platit když ne my, tak určitě naši potomci, ale není síla, která by nás v tom ničení omezila.

Tak nevím...

Nechci malovat čerta na zeď, ale asi to dobře nedopadne. Nakonec bude muset na nás přijít rákoska v podobě nějaké opravdové katastrofy aby nás ukáznila, ale dost možná, že už taky bude pozdě. 

Pokračování příště

   další sloupky
  

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2007.