Sloupky Jiřího Menzela (27)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Nedostatek tolerance, noblesy a slušnosti je zřejmě u nás v tradici

 

Konečně jsem se dostal k četbě na kterou jsem se dlouho těšil. Je to tetralogie paní Marie Šulcové o bratrech Čapcích a taky o době, ve které před první a mezi oběma válkami žili. Trochu mne ty knihy zbavují iluzí, které jsem o první republice měl. Nebyla to doba tak ideální, jak se mi za „totáče“ zdálo. Jsme dnes, navzdory všem obtížím, bankrotům i povodním, vlastně na tom mnohem lépe, jenom si toho neumíme vážit. Tehdy byla světová krize, byli jsme v obklíčení nepřátelských států, byly problémy se sudetskými Němci, s hlinkovci a komunisty. Byla tu velká nezaměstnanost a opravdová bída. Ve srovnání s meziválečnými časy je dokonce i stranická řevnivost a hloupá nesnášenlivost mezi dnešními politiky téměř idylická. Ocituji vám, co jsem se v té knížce dočetl o prvorepublikovém parlamentu:

Dlouhé debaty o nepřímých daních, clu, o roční dvousetkorunový příplatek kněžstvu za výuku ve školách, o zvýšení bídných lékařských a učitelských platů, nakonec vyvrcholily a skončily skandálem. Z komunistických lavic se utrhli poslanci Mikulíček, Harus, Kreibich a Jílek, pádili k ministerským křeslům, převraceli poslanecké stoly agrárníků a lidovců, zatím co poslanec Hirsch skočil rovnýma nohama na tribunu a vrhl se na parlamentního zpravodaje doktora Zadinu. Poslankyně Zemínová vpálila lidoveckému kolegovi šťavnatou facku, pak se jako fúrie vrhla na haldu spisů na předsednickém stole; servala se jako lvice s jeho členy, vzápětí rozmetala spisy do všech úhlů parlamentu, zatímco její kolega, bývalý ministr Emil Franke, vydatně řezal holí do ministerské lavice a vybízel ohromené poslance k následování. Ohlušující řev přivolal parlamentní stráž. Harusovi a Mikulíčkovi se mezitím podařilo zdemolovat křeslo ministerského předsedy Černého, luďáckému poslanci Hanckovi crčela krev z obličeje, Jílek ohrožoval předsedu parlamentu Malypetra a kolem předsednické tribuny se válelo klubko zápasících těl. Parlament byl zdemolován a zdivočelé poslance zkrotila až přivolaná policie…

 

Tak nevím...

 

Nedostatek tolerance, noblesy a slušnosti je zřejmě u nás v tradici. Nicméně, jak vidno, i pan Sládek a jemu podobní braši se měli od našich dědečků co učit. 

Jak je ten starý pan Čapek pořád aktuální

 

Všiml jsem si, že se v těchto sloupcích poměrně často objevuje jméno Karla Čapka. Buď se o něm zmiňuji v nějaké souvislosti, nebo ho přímo cituji. Jsem jím poslední dobou nějak posedlý. A není divu. Každou chvilku si otevřu některou z jeho knih esejů a sloupků a jenom žasnu, jak je ten starý pan Čapek pořád aktuální. Kdybych měl tu moc, a kdybych měl někdy řídit nějaké noviny, asi bych na místo současných sloupků jen otiskoval to, co on napsal už dávno a co je kupodivu pořád současné. Posuďte sami co napsal v roce 1926:

Jsou v politice dva velmi zřejmě odlišné druhy lidí; jedni, kteří při každé příležitosti říkají „naše strana“, a druzí, kterým to slovo jaksi vázne v krku.

Ti první třeba prohlašují, že „naše strana je pro ozdravění financí“; kdybyste je rozkrájeli, neřeknou, že sám „prostý a zdravý rozum“ nebo „každý slušný člověk“ je pro ozdravění financí. Provolávají, že „naše strana je na stráži proti nepřátelům státu; nikdy by nepřiznali, že konec konců na stráži proti nepřátelům státu je každý občan, který má svých pět pohromadě, píše Karel Čapek a o pár řádků níže pokračuje: …Avšak obyčejnému slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl „naší stranou“, pokud se může ohánět vlastním rozumem. Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě „naše strana“, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby „našich stran“, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů, než skutečných straníků.

Bylo to napsáno před více než osmdesáti lety. Jistě v dobré víře, že to nějak prospěje, že to bude vyslyšeno. Že to snad někoho trkne a zastydí se. Mohl by se ten článek napsat dneska stejně, jako před osmdesáti lety a to bez změny jediného slova.

 

Tak nevím...
 

Jsme nepoučitelní!

Nejlepší, co může pravý muž udělat, aby mu bylo po celý den dobře,
je spolknout hned po ránu ropuchu

 

Dostal jsem otázku do ankety jednoho časopisu, jaký mám recept pro dobrou náladu. Tak jsem to písemně zodpověděl, ale nakonec jsem to neposlal a napsal jim něco jiného, protože v té anketě o dobrou náladu chtěli vážnou a seriózní odpověď. Vám ten recept ale předkládám. Neberte ho moc vážně, vemte to tak, že na otázky, které předpokládají banální odpovědi, je lépe odpovídat trochu jinak, než se čeká.

Jaký je tedy můj recept na dobrou náladu: Jeden moudrý pán, už nevím, kde jsem to přečetl, říká, že  nejlepší, co může pravý muž udělat, aby mu bylo po celý den dobře, je: spolknout hned po ránu ropuchu. Po té nepříjemné operaci všechno špatné, které vás ten den potká, je vlastně už jen lehoučká legrace. Řeším to podle rady toho moudrého pána tak, že sice nepolykám žábu, kde bych vlastně taky mohl tolik žab sehnat, ale zato hned ráno, ještě než vyskočím z postele, si přečtu čerstvý ranní tisk. To mi tu ropuchu v žaludku plně nahradí. Přečtu si všechno o válečných nebezpečích, atentátech, teroristech, o přírodních katastrofách, vraždách důchodkyň a řádění mafiánů a vím, že ve srovnání s tím, co se podle novin ve světě děje, jsou moje trable a starosti nicotné. Šanci se potkat s těmi špatnostmi světa mám jen v malém procentu pravděpodobnosti. Ověřím si prostě, že jinde je hůř a že většina lidské populace se má na světě mnohem bídněji než já. A to je můj recept na dobrou náladu.

 

Tak nevím...

 

/Ona to vlastně není pravda, normálně mívám po přečtení novin pěknou depku, ale marně si lámu hlavu, čím to je, že po těch zprávách se ještě umíme i zasmát. Buď jsme všichni tak otrlí, nebo jsme si už zvykli na fakt, že se s tím nedá nic dělat./

Pokračování...

   další sloupky

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 01. 2008.